Nikdy

12. května 2014 v 10:59 |  JÁ A VĚCI KOLEM
Poslední hodina jógy. Edith, matka země, odjíždí na výcvik do Kalifornie, a s každým se loučila tak jako "Ahoj za 3 měsíce" a pak se obrátila ke mně a zeptala se "When will I see you again?" a já přihlouple odpověděla "Never" a v tu chvíli mi vyhrkly slzy do očí, protože je tak strašný říkat Never. Edith mě chytla za ramena a zase povídala něco o beautiful spirit, you're leaving, but your spirit is growing , a já kývála já vím, já vím, protože jsem neopustila jedno místo proto, abych se vzápětí zakořenila na druhym místě (což mi připomíná větu, kterou jsem si nedávno zapsala do deníku, že holky tak vzrušeně opouští rodinu a svýho otce jen proto, aby se mohli vrhnout do náruče jinýmu chlapovi a založit rodinu novou). Není to něco tady, něco tam, je to cesta a růst. Byla jsem ráda, že tam zrovna byly i moje nejoblíbenější kolegyně jógínky (ačkoliv by věkem snadno mohli být moje babičky), protože přesně s myšlenkou na ně jsem si přinesla foťák, jenže v záchvatu slz a trapnosti jsem radši neřekla nic, neboť se nerada fotím s nudlí u nosu. Alespoň jsme se objaly a přály si všechno hezký, a já brečela nejen kvůli józe, která pro mě znamenala víc, než běžný studio jógy, ale kvůli slovu "Nikdy" obecně.
Nejhůř je mi ze souvislosti slova NIKDY a jména Steven, protože tomu pořád nemůžu uvěřit. Jakto, že poslední společný chvíle byly tak hezký, a pak prostě přišlo NIKDY.
Tenhle den ale ještě neskončil. O pár hodin později loučení s kamarádkami, které za týden odlétají zpátky do Německa. Slovo nikdy tady nevyznívá tak tragicky, protože se objevuje jenom ve významu "už nikdy to nebude takový, jako to bylo". Ale uvidíme se. Jsme přece jenom sousedi a máme se rádi. Těsně před tím, než šlápnu na plyn, podávám nejlepší z nich oknem obálku s ručně malovaným přáníčkem znázorňující nejvtipnější momenty, co jsme spolu zažily, a než to stihne otevřít otřu nudli u nosu a s posledním "Goodbye" zlomeným uprostřed šlapu na plyn a nechávám jí za sebou.
Já sama mám ještě 3 týdny. Jsem ráda, že mi odpadá loučení s děckem. Protože jak řekla se smíchem jeho máma, když slyšela holky mluvit o tom, jaké bylo loučení s jejich dětmi, "Cass won't give a fuck". Já osobně doufám, že jí aspoň jednou napadne: "Kde je ta holka, co mi mazala toasty?". A pak jí je namaže někdo jinej a ona zase zapomene.
Díky bohu, že se mám na co těšit. Na týhle filozofii si musím vystavit život: mít se vždycky na co těšit. Protože myslet teď na to, že opouštím sluníčko, pláže, moře, skvělý lidi, moje vlastní auto a vysokou výplatu ve prospěch bláta, zimy, hádek v rodině, pár rozhádaných kamarádů, ubohého kapesného a Pražské mhd, tak je mi asi zatraceně špatně.
Jasně že není všechno černobílý a mám to doma ráda, jenže teď si nějak nejsem schopná na domov vzpomenout v jiném kontextu, než v kontextu všech problémů a sraček, co se mi tam staly.
 


Komentáře

1 fall fall | 12. května 2014 v 14:06 | Reagovat

..prave sedim v buse z Brna. Desetidenni navsteva, z toho dva dny a tri noci (nastesti ne vkuse za sebou) ruzne po rodine...uff...zvladnuto, odskrtnuto.

Slovo "nikdy" pro me po techto deseti dnech dostava nove rozmery a jeho dimenze se promenuje.

Drzim palce pri "mezipristani" v CR, a MOC se na tebe tesim!!!

2 Teresska Teresska | 12. května 2014 v 22:04 | Reagovat

Moni bude zase lip, tak hrozny to tu na přechodnou dobu nebude ;-) něco podnikem a bude :-D

3 banalite banalite | 13. května 2014 v 4:42 | Reagovat

[1]: je fakt, že v takových situacích slovo nikdy, nebo alespoň "ne delší dobu", znamená docela příjemné oddychnutí, nebo rovnou kámen ze srdce :-D

Terko, beru tě za slovo :D Díky za tuhle mini poznámku, připoměla mi, že se fakt je na co těšit. Někdy na to zapomínám.

4 Rezzy Rezzy | Web | 14. května 2014 v 13:57 | Reagovat

Jak jsem tak nad tvým článkem přemýšlela... došlo mi, kolik lidí už jsem ve svém životě potkala, strávila s nimi nějaký čas a pak přišlo to "nikdy". Vzpomněla jsem si třeba na kluka z Německa, který byl jednou u mojí vzdálené příbuzné na prázdninách. Bylo nám teprve pět, hráli jsme si na zahradě, chodili do vesnice na nanuka a když jsem si zlomila ruku, podepsal se mi na mou první sádru. Pak se prarodiče s tou příbuznou rozhádali a já nikdy nezjistila, jaké vlastně bylo jeho příjmení a neměla jsem žádný kontakt. Tak je to prostě ve vzpomínkách zrzavý Dereck z Německa, který si se mnou hrál. Přijde mi na tom kouzelné, že jsme neuměli řeč toho druhého a stejně jsme si rozuměli :-) Asi kvůli tomu, že jsme byli ještě fakt malé děti...
Co na mě vždycky taky zapůsobilo byly odchody z psych. léčebny. Vždycky, když nějaká holka odcházela domů, tak jsme všechny málem brečely. Prožívaly jsme společně těžké chvíle, vzájemně se podporovaly, řekly jsme si navzájem věci, které jsme před lidmi tam v tom velkém vnějším světě tajily. Tohle není úplně to pravé nikdy, většinou jsme si na sebe braly kontakty, ale z mojí zkušenosti tahle přátelství z léčebny stejně časem vyšumí, každá si zase zvykne na ten život venku, má spoustu zájmů, jde svojí cestou... a tak se z toho stane něco takového jako nikdy.
Banalitko, promiň, že jsem se tak rozepsala :-D Ale tvůj článek a tvoje zamyšlení mě opravdu hodně zaujalo. Budu ti držet pěsti! Jasně, že se máš na co těšit :-) Snažím se to tak brát taky... nemyslet na to špatné, ale na ty super chvíle, které nás ještě čekají.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.