Květen 2014

Nikdy

12. května 2014 v 10:59 JÁ A VĚCI KOLEM
Poslední hodina jógy. Edith, matka země, odjíždí na výcvik do Kalifornie, a s každým se loučila tak jako "Ahoj za 3 měsíce" a pak se obrátila ke mně a zeptala se "When will I see you again?" a já přihlouple odpověděla "Never" a v tu chvíli mi vyhrkly slzy do očí, protože je tak strašný říkat Never. Edith mě chytla za ramena a zase povídala něco o beautiful spirit, you're leaving, but your spirit is growing , a já kývála já vím, já vím, protože jsem neopustila jedno místo proto, abych se vzápětí zakořenila na druhym místě (což mi připomíná větu, kterou jsem si nedávno zapsala do deníku, že holky tak vzrušeně opouští rodinu a svýho otce jen proto, aby se mohli vrhnout do náruče jinýmu chlapovi a založit rodinu novou). Není to něco tady, něco tam, je to cesta a růst. Byla jsem ráda, že tam zrovna byly i moje nejoblíbenější kolegyně jógínky (ačkoliv by věkem snadno mohli být moje babičky), protože přesně s myšlenkou na ně jsem si přinesla foťák, jenže v záchvatu slz a trapnosti jsem radši neřekla nic, neboť se nerada fotím s nudlí u nosu. Alespoň jsme se objaly a přály si všechno hezký, a já brečela nejen kvůli józe, která pro mě znamenala víc, než běžný studio jógy, ale kvůli slovu "Nikdy" obecně.
Nejhůř je mi ze souvislosti slova NIKDY a jména Steven, protože tomu pořád nemůžu uvěřit. Jakto, že poslední společný chvíle byly tak hezký, a pak prostě přišlo NIKDY.
Tenhle den ale ještě neskončil. O pár hodin později loučení s kamarádkami, které za týden odlétají zpátky do Německa. Slovo nikdy tady nevyznívá tak tragicky, protože se objevuje jenom ve významu "už nikdy to nebude takový, jako to bylo". Ale uvidíme se. Jsme přece jenom sousedi a máme se rádi. Těsně před tím, než šlápnu na plyn, podávám nejlepší z nich oknem obálku s ručně malovaným přáníčkem znázorňující nejvtipnější momenty, co jsme spolu zažily, a než to stihne otevřít otřu nudli u nosu a s posledním "Goodbye" zlomeným uprostřed šlapu na plyn a nechávám jí za sebou.
Já sama mám ještě 3 týdny. Jsem ráda, že mi odpadá loučení s děckem. Protože jak řekla se smíchem jeho máma, když slyšela holky mluvit o tom, jaké bylo loučení s jejich dětmi, "Cass won't give a fuck". Já osobně doufám, že jí aspoň jednou napadne: "Kde je ta holka, co mi mazala toasty?". A pak jí je namaže někdo jinej a ona zase zapomene.
Díky bohu, že se mám na co těšit. Na týhle filozofii si musím vystavit život: mít se vždycky na co těšit. Protože myslet teď na to, že opouštím sluníčko, pláže, moře, skvělý lidi, moje vlastní auto a vysokou výplatu ve prospěch bláta, zimy, hádek v rodině, pár rozhádaných kamarádů, ubohého kapesného a Pražské mhd, tak je mi asi zatraceně špatně.
Jasně že není všechno černobílý a mám to doma ráda, jenže teď si nějak nejsem schopná na domov vzpomenout v jiném kontextu, než v kontextu všech problémů a sraček, co se mi tam staly.