Bez cesty zpět

10. dubna 2014 v 10:47 |  JÁ A VĚCI KOLEM
Nejspíš stojím před hodně velkým rozhodnutím a mám strach, že jednou, až bude zase všechno na hovno, se budu mlátit do hlavy a břečet, jak velkou příležitost jsem promeškala. Vůbec poprvé mi dochází, jak je život krátký a množství využitelných příležitostí omezené. Nemám čas trávit třeba 2 roky zkoušením něčeho a pak se vrátit s prázdnýma rukama. Nemám čas a nemůžu jít všemi cestami najednou, a zvolím-li jednu, nebudu se moci nikdy vrátit na tu druhou. Protože už bude pozdě. Měli bychom se určitě rozhodovat nejenom srdcem, ale i mozkem. Je to až směšný jak přesně dokážu detekovat, jak jsou všechny rozumové úvahy zbarvené city, a jak srdce bez meškání vytváří tisíc dalších pseudo-důvodů ve prospěch svých záměrů. A pak se hádej s vlastním mozkem a někde vzadu s našeptávající intuicí.. je v tom strašněj zmatek.
Je to asi jako s botama. Jsem expert na kupování si příliš malých věcí, jak v oblečení, tak bohužel i v botech. Asi nějaký druh postižení. A ty boty jsou nepohodlný a drahý, a já naštvaně a s puchýřema chodím kolem všech těch bot, co jsem si mohla koupit, co jsou levnější, pohodlnější a hezčí, a strašně si to vyčítám. Fakt asi nepoměrně ažpříliš a sečteno s extrémní nedůvěrou ve vlastní tělo se cítím tak, že na nejbližší plánované tůře umřu. Už mi v hlavě naskakují výmluvy, jak to všechno odvolat, stejně jako při poslední tůře kterou jsem nejenom přežila, ale dokonce jsem si jí užila.
Mám to tak se vším. Někteří lidi mě prý obdivujou. Jenže já všechno co dělám dělám s velkým strachem v rámci boje sama proti sobě. Mojí hnací silou je snaha zničit svojí podstatu, zničit tu holku, jakou jsem byla kdysi, když mi bylo 13 (ačkoliv nikdy jiný než já se o ní už nejspíš nezajímá) a hlavně ať to zní sebevíc krutě: nebýt jako moje máma. Nebýt nic z toho, co se ode mě očekává. Být pravý opak. Tolik lidí mi řeklo, než jsem odjela: "Teda, to bych zrovna do tebe nikdy neřekla!". Asi by to víc řekli do sebe, přestože pořád seděj doma na prdeli a navždy tam sedět budou. Postavěj si domek u rodičů na zahradě, taťka jim koupí auto a přítel udělá mimino. Zvolej si tu nejjednodušší cestu, protože je to přirozeně logické. Já nic jednoduchýho nechci. Při jedoduchých věcech mi umírá mozek, padám do stereotypu a stává se ze mě zástupce určité role: milující přítelkyně, mamina od plotny, tatínkova holčička a investice.
Do pasu už mi vlepili pracovní víza do USA. Nemůžu se na ně vynadívat. Mám docela jasnou představu, co všechno bych chtěla dělat a kam bych chtěla jít. Jenže nad tím visí velký mrak: jsem tak strašně sama.
 


Komentáře

1 Rezzy Rezzy | Web | 10. dubna 2014 v 16:32 | Reagovat

Vzhůru do nekonečna a ještě dál! :-) Jsi teda opravdu akční. Ale jak jsi psala, že tolik věcí děláš se strachem... Nevím, jestli tím myslíš to samé, ale mě se taky do spousty věcí chce a zároveň nechce a rozhodování ve mně vyvolává úzkost. Takže když děláš takové veliké kroky, tak se ti teda vůbec nedivím. Abych pravdu řekla, na jednu stranu tě obdivuji a na druhou si říkám, že jsi docela blázen... Vždyť ty vlastně lítáš po celém světě...

2 Vivi Vivi | Web | 18. dubna 2014 v 19:57 | Reagovat

Je úplne normalne,že máš strach...ved kto by nemal pri cestovani po celom svete a pritom ako si plne zodpovedna sama za seba, o vsetko sa starat sama...Ja by som to asi vaznenedokazala...Stale vravim akocchcem uz konecne odist z domu, ale ak pride na lamanie chleba son zvedava co urobim :D klobuk dole pred tebou:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.