Duben 2014

Kámoši a jak už předem krachuju v kariérnim honu

26. dubna 2014 v 4:14 JÁ A VĚCI KOLEM
Už zase mě dneska děcko kouslo. Dle nejnovějšího pohledu naší behaviorální terapeutky je nejlepší reakcí nereakce. Víte, kolik síly to chce, nechat se okusovat a přitom flegmaticky zírat do zdi? Na všechno agresivní chování jsem vyvinula směšnou, leč účinnou reakci: zamrznutí. V momentě, kdy na mě zaútočí, přestávám snad i mrkat.

Postižené děti vnímají bolest jinak. Natož pak facku. Facka nebolí. Je-li něco frustrujícího na facce, pak je to význam, který s sebou nese. Význam, které postižené dítě nezná. Dáte postiženému dítěti facku, křičíte a jemu začnou zářit očka: "To jsem ale udělal velkou věc, stačí takhle secvaknout zuby a tahle věc tady začne vydávat vtipný zvuky" a hlavně, tahle věc tady vám věnuje pozornost a to je to, co děcko chce. I tehdy, když mi ulítly nervy a zcela neprofesionálně jsem děcko naoplátku kousla do tváře, i tehdy to pro děcko byla zajímavá, nová pozornost/interakce/reakce. Proto je ignorace jediná možnost, jak eliminovat nežádoucí chování.

Včera jsem se bavila s holkou, co se stará o děckova spolužáka. Je fascinující, jak tyhle děti, vzhledem k omezeným možnostem vjemů a interakce, vnímají některé věci jinak - lépe. Základní smysly, které mi používáme, řekla bych především kvůli schopnosti řeči a vyvinuté komunikaci a kvůli zautomatizovaným významům věcí, minimálně, používají ostře a nevybíravě. Vnímají pachy (bez ohledu na to, jestli voní nebo ne), hudbu a zvuky (moje děcko rádo drží suché listy a poslouchá, jak se lámou), obrazy (animované filmy, je jedno o čem to je, hlavně, že je to barevný a hýbe se to, čím víc střeštěně, tím lépe), chutě (nejen čokoláda, ale i hlína má svou chuť) a už zmíněné doteky: něco studí, něco pálí, něco je jemné a něco bolí. Děcko v tomto nevybírá, co je dobré a co je špatné, nepřisuzuje významy, ono VNÍMÁ.

Jak hloupí jsou lidé, kteří se posmívají anebo ohrnují nos (dokud jsem nezačala trávit dny po děckově boku nenapadlo mě, kolik takových je: asi začnu kousat do tváří je). Máme se TOLIK co učit. Je tolik věcí, ze kterých můžeme mít radost. A nemusíme hledat zrovna na vrcholu Maslowowy pyramidy potřeb.

Je to nedocenitelná zkušenost a jsem ráda, když přicházím na souvislosti a účinná řešení, a když mě děckova máma chválí a dle mých tipů provádí změny v denním programu. Jsem ráda, že děcko reaguje na moj přítomnost, ač jsou ty reakce často nepřiměřené a bolestivé. Jsme totiž kámoši.

Velká škoda, že v Čechách mi nikdo práci v oboru nedá, protože nemám 5 let studia. Takže buď budu dalších 5 let studovat anebo spíš ne, protože ačkoliv třeba předpoklady pro práci s postiženými mám, tak nesplním test obecných předpokladů a můžu se jít bodnout a pracovat jako vařič kafe u táty v kanceláři, protože ne dobré úmysly a odhodlání, ale protekce je naše hnací síla.

Na hlavu postavenej studijní a pracovní systém. Ať žije veřejný sektor, ejchuchu. A nikdo z nás nebude tím, čím být chtěl nebo čím být měl.

Vhledy

21. dubna 2014 v 12:37 TROCHA FILOZOFOVÁNÍ
Velikonoční víkend byl děsný a mnohem víc než jeden víkend mě děsí fakt, jak pro mě takové víkendy doma bývali běžné a otázka, jestli zase běžné budou. Tentokrát mě doma držela jen nemoc, dříve mě doma nedržívávalo nic, ale nebýval důvod jít ven. Omluvila jsem se přátelům z velikonočního výletu, rozloučila se z rodinou, která odjela kempovat, napůjčovala jsem si kopec dvdček, z domácího počítače ukradla myš a po roce si pustila The Sims. Ani nechtějte vědět, kolik hodin jsem strávila hraním. Sama nevím, ale vzhledem k tomu, že mi v očích popraskali žilky, asi až moc. A co jinýho dělat, když venku je hezky a vy tam nemůžete jít, když se vám chce brečet z fotek, které kamarádi sdílejí z velikonočního výletu, a když jste tak zatraceně sami. Měla jsem samozřejmě čas myslet a moc pozitivních myšlenek ze mě nevylezlo. K jedné cenné informaci jsem ale došla, a to k vlastní omylnosti. Běžně se považuju za neomylnou, ale tentokrát jsem se prokousala všemi zkreslujícími vrstvami v mé hlavě a došla k jádru věci. K tomu, jak hloupá jsem, jak oblbuji sama sebe, jak vnímám jen informace, které chci, a jak překrucuji informace, které nechci, a to vše zřejmě za účelem zachování žádoucího obrazu věci a žádoucího obrazu sebe. Směšný. Směšný, že mi před 2 týdny něco řekl, a ke mě ta informace došla teprve teď. A nebýt to pro mě tak důležitý, tak ke mě nedojde nikdy. Nevím, kde jsem kdy přišla na myšlenku, že jsem inteligentní a rozumím lidem. Další zkreslení asi.
V sobotu jsem alespoň jela navštívit rodinu kempující s tlupou přátel u motokrosové dráhy a už posté mě napadlo, jaké by to bylo mít takové rodiče. Rodiče, co mě posaděj na motorku, dostrkaj k dráze a zcela bez obav a bez kritiky nechaj mě, motorkou dosud netknutého člověka, jezdit kolem dokola jak blázen. Bylo to úžasný. Koukám smutně na děti, co mě předjíždí (3 letý prckové rajdující na vlastních motorkách) a říkám si, jaké by to bylo, kdyby moji rodiče mývali kamarády a koníčky, kdyby mě někdy jako dítě vzali mezi ostatní děti a nechali zkoušet nové věci... kdybych nevyrůstala v posraný izolaci v Kvajesovicích a nechodila s "mamkou" na procházku 7 krát týdně a nechodila blejt do lesa za stromy, protože kolem záchodu bylo moc rušno... Ok, ale řekla jsem si, že si přestanu stěžovat a sebelitovat, a hlavně litovat svých rodičů, neboť jich je mí víc líto než sebe. Nevím, proč se přes to nemůžu přenést, a to ani po 4 letech, co žiju vlastním životem.
A velký štěstí je, že prášky, které mám na svojí nepublikovatelnou chorobu, mi způsobují nechutenství, a tak jsem během Velikonoc zvládla nevyžrat půlku baráku a nespolknout svoje obří čokoládový vejce na ex. Jsem se sebou spokojená. Moc spokojená.

Bez cesty zpět

10. dubna 2014 v 10:47 JÁ A VĚCI KOLEM
Nejspíš stojím před hodně velkým rozhodnutím a mám strach, že jednou, až bude zase všechno na hovno, se budu mlátit do hlavy a břečet, jak velkou příležitost jsem promeškala. Vůbec poprvé mi dochází, jak je život krátký a množství využitelných příležitostí omezené. Nemám čas trávit třeba 2 roky zkoušením něčeho a pak se vrátit s prázdnýma rukama. Nemám čas a nemůžu jít všemi cestami najednou, a zvolím-li jednu, nebudu se moci nikdy vrátit na tu druhou. Protože už bude pozdě. Měli bychom se určitě rozhodovat nejenom srdcem, ale i mozkem. Je to až směšný jak přesně dokážu detekovat, jak jsou všechny rozumové úvahy zbarvené city, a jak srdce bez meškání vytváří tisíc dalších pseudo-důvodů ve prospěch svých záměrů. A pak se hádej s vlastním mozkem a někde vzadu s našeptávající intuicí.. je v tom strašněj zmatek.
Je to asi jako s botama. Jsem expert na kupování si příliš malých věcí, jak v oblečení, tak bohužel i v botech. Asi nějaký druh postižení. A ty boty jsou nepohodlný a drahý, a já naštvaně a s puchýřema chodím kolem všech těch bot, co jsem si mohla koupit, co jsou levnější, pohodlnější a hezčí, a strašně si to vyčítám. Fakt asi nepoměrně ažpříliš a sečteno s extrémní nedůvěrou ve vlastní tělo se cítím tak, že na nejbližší plánované tůře umřu. Už mi v hlavě naskakují výmluvy, jak to všechno odvolat, stejně jako při poslední tůře kterou jsem nejenom přežila, ale dokonce jsem si jí užila.
Mám to tak se vším. Někteří lidi mě prý obdivujou. Jenže já všechno co dělám dělám s velkým strachem v rámci boje sama proti sobě. Mojí hnací silou je snaha zničit svojí podstatu, zničit tu holku, jakou jsem byla kdysi, když mi bylo 13 (ačkoliv nikdy jiný než já se o ní už nejspíš nezajímá) a hlavně ať to zní sebevíc krutě: nebýt jako moje máma. Nebýt nic z toho, co se ode mě očekává. Být pravý opak. Tolik lidí mi řeklo, než jsem odjela: "Teda, to bych zrovna do tebe nikdy neřekla!". Asi by to víc řekli do sebe, přestože pořád seděj doma na prdeli a navždy tam sedět budou. Postavěj si domek u rodičů na zahradě, taťka jim koupí auto a přítel udělá mimino. Zvolej si tu nejjednodušší cestu, protože je to přirozeně logické. Já nic jednoduchýho nechci. Při jedoduchých věcech mi umírá mozek, padám do stereotypu a stává se ze mě zástupce určité role: milující přítelkyně, mamina od plotny, tatínkova holčička a investice.
Do pasu už mi vlepili pracovní víza do USA. Nemůžu se na ně vynadívat. Mám docela jasnou představu, co všechno bych chtěla dělat a kam bych chtěla jít. Jenže nad tím visí velký mrak: jsem tak strašně sama.