Únor 2014

Fitness mánie

26. února 2014 v 2:37 JÁ A VĚCI KOLEM
13 letá dcera při večeři oznamuje mámě, že by ráda začala jíst zdravě, a její ultra super fit máma se dává do popisu toho, co by měla jíst a co by jíst neměla, s výsledkem, že teda vlastně nic kromě zeleniny a masa. Já se cpu Nachos s mexickou omáčkou a dumám, kam ten svět spějě a kam ta holka spěje, jestli je fajn poučovat jí o "zdravém životním stylu", jestli se to naučí a zůstane u toho a nebo to požene do extrémů, tak jak to u 13 letých holek bývá. Nakonec to dopadá tak, že uvařenou večeři jím jenom já a postižená holčička, protože mě je to už jedno a holčička o tom neví.
Unavuje mě poslouchat cokoliv o dietách a zdravém životním stylu, jak se tomu říká dneska. (Všimli jste si toho? Sotva už dneska někdo řekne, že drží dietu. Místo toho se lidi dávají na zdravý životní styl.) Nakládám si dezert a s radostí myslím na to, že budu muset sníst celej pekáč, když jsou teď všichni tak zdravý. Navzdory tomu jsem v nedávné době trochu shodila, a myslím si, že právě proto, že jsem přestala to jídlo prožívat. A opravdu, v posledních měsících jsem naprosto v pohodě a bez přejídání, stejně tak bez každodenního sportu a jak vidíte: žiju a dokonce trochu hubnu. Ráda bych o sobě řekla, že jsem zdravá, normální a normálně jím, jenže podle dnešních měřítek, když se hranice normality posunula někam do oblak a fitness plánů, jsem prase, jím nezdravě a nedělám squaty s 10 kilovou činkou. NO A CO. Vadí mi poslouchat všechny ty řeči. Vadí mi, že o tom mluví přede mnou, když můj boj je úplně někde jinde. Vadí mi lidi, co "ve jménu zdraví" zvedaj činky a pijou proteinový šejky, které nejsou nic než chemickej hnus. Jakoby štíhlost a svaly byly základem zdraví. A třeba jsou, třeba o tom nic nevim, protože jsem nečetla žádnou z jejich zdravejch knih.

Přiznávám, že mě to rozhodilo, a proto teď píšu tenhle vzteklej článek. Je mi úzko, když jsem zas a opět jediná, kdo si lasagní nabere víc jak 2 lžičky, když míjím nějaké namakané běžkyně, když jím večeři a ze schodů přijde drobounká přítelkyně Stevenova bratra s tím, že ona hlad nemá, a že si dá k večeři kafe. Je mi úzko, protože okolí a veškerá propagace zdravého životního stylu ve mě probouzí pocit, že jsem naprostá lemra, a že bych pro sebe měla začít něco dělat. A to všechno i přesto, že můj aktuální stav je pro mě největší výhra.

Konrád Lorenz

19. února 2014 v 13:12 TROCHA FILOZOFOVÁNÍ
Vypsala jsem si kdysi z knihy Osm smrtelných hříchů a dnes našla náhodou.

PŘELIDNĚNÍ
Naše láska k bližnímu se v masách bližních, kteří jsou příliš blízko, rozplyne beze stopy. Kdo chce ještě vůbec projevovat srdečný a vřelý cit k lidem, musí se soustředit na malý počet přátel, neboť nejsme utvářeni tak, abychom mohli milovat všechny lidi.

BĚH O ZÁVOD SE SEBOU SAMÝM
Jedním z nejhorších účinku spěchu nebo úzkosti, která ke spěchu žene, je zřejmá neschopnost moderního člověka strávit byť i jen krátký čas o samotě. Vyhýbá se úzkostně každé možnosti zamyslet se nad sebou a ponořit se do sebe, jako kdyby se obával, že by mu reflexe mohla ukázat děsivou vlastní podobiznu. Jediným vysvětlením pro šířící se touhu po rámusu, která je u dnešních nervově labilních lidích paradoxem, je nutnost cosi přehlušit.

MIZENÍ VŠECH SILNÝCH CITŮ PŮSOBENÉ ZMĚKČILOSTÍ
Lidé ztrácejí schopnost prožívat radost, které je možno dosáhnout jen po trpké námaze při zdolávání překážek. Přirozené kontrastní vlny utrpení a radosti se rozplývají do neznatelných asociací nevýslovné nudy.

A něco z vlastní filozofie:
O lásce - jestli zjistí, že se mu nelíbim taková, jaká jsem, tak je lepší, aby to zjistil teď, než třeba za 5 let (lépe řečeno za 3 měsíce vzhledem k blížícímu se datu odletu a vzhledem k rozpoložení s tím spojeným).

Nemůžu spát, protože moc myslim. A sotva myslim na něco jinýho než na copotom téma.



Slunce, pláž, jahody

10. února 2014 v 12:45 JÁ A VĚCI KOLEM
Začínám se, a možná dost naivně, zařizovat podle svých plánů, které jsou zatím spíše v rovině snů, než skutečných plánů, a dokonce jsem si už přebukovala zpáteční letenku. Zoufale věřím v to, že to musí vyjít. Musí, protože je to jediný sympatický (víc než sympatický) a realizovatelný plán (sen?), který jsem za 7 měsíců téměř nepřetržitého zvažování svojí budoucnosti, vymyslela. Nějaký poetický blbec co si na úvodní fotku na facebooku vyvěšuje moudrý citáty by řekl, že all dreams can come true, ale vždycky to tak není. Někdy prostě chtě nechtě visíte na rozhodnutí jiných lidí a nezbývá, než věřit a doufat.
Věřit.
Hloupý útržky ezoterního myšlení se mi zachytily v mozku a mám trochu hystericky pocit, že pokud se něco nestane, nestane se to tak proto, že nejsem schopná tomu adekvátně přizpůsobit svoje myšlení. Protože jsem negativní a vzteklá. A negativní a vzteklý lidi si zaslouží negativní věci. Protože všechno se vrací. Podvedeš támhle toho a támhle toho? Pak si sotva zasloužíš lásku.
Asi to má co dělat s morálkou. Kéž by takhle přemýšleli všichni lidi. Kéž by věřili, že špatný činy se vrátí ještě horší. Možná, že můj ukradenej telefon byl odplatou za všechny ty řasenky, který jsem si v pubertě v Dmku nastrkala do rukávů.
A věčný pocit viny, že dostávám něco, co si nezasloužím, a že se mi to jednou vrátí, protože vyčerpám svojí kapacitu štěstí. Pak už zbyde jenom neštěstí.
Výčitky, protože jsem šťastná.
Říkám si, že jsem nikomu o svých plánech neměla říkat. Vykládám to, jak kdyby to byla hotová věc. A pak všem budu muset říct: tak nic. Měla jsem to udělat jako se Zélandem. Neříct nic až dokud nebylo všechno jistý na 100%.
S každým dalším vyprávěním o tom, co bych ráda realizovala, mám pocit, že se tak nestane právě proto, že o tom moc mluvím.
Ovládají mě moje vlastní pověry.
Jednou o tom psala lszan: "Když nevyluxuju tenhle kout, stane se dneska něco strašného."
Až na divné pochody v mojí hlavě je mi dobře. Osamělé dny nejsou vůbec tak špatný, když jdu sama na pláž, 2 hodiny si čtu v The Book Thief a opaluju si břicho, protože hnědý špeky vypadaj líp než bílý špeky. Když je mi moc horko tak skočim do vody a plácám se jen kousek od břehu kvůli žralokům. Nestydím se, že jsem tam sama. Na pláži skoro nikdo není, je pondělí a tady to není žádné turistické letovisko. Dokonalý lifestyle.


Většina backpackerů co jsem potkala na mě koukali jak na vola, že jsem letěla tak daleko, a slovy jedné z nich jsem "zastrčená" na jednom místě. Jenže já jsem sem nepřijela sbírat jahody. Nezajímá mě ježdění sem a tam, spaní na hostelech s 10 cizíma lidma na pokoji a ožírání se každý den.. Možná nejsem dost dobrodružná anebo možná má každý svůj způsob a svoje priority, svojí cestu, svoje zážitky, svoje pláže a svoje jahody.
Zaujala mě poznámka jednoho z cestovatelů, který napsal, že všichni mladí turisti, které tady potkal, byli buď alkoholici, anebo před něčím utíkali.


Zamlženo

1. února 2014 v 1:33 JÁ A VĚCI KOLEM
Asi jsem alergická na mořské plody. V pondělí jsem si dala kousek kraba a bylo mi tak zle, jako mi nebylo od doby, co jsem jedla krevety. Bylo mi tak zle, že od té doby ani nemám chuť k jídlu, což beru pozitivně, protože bych opravdu ráda shodila nějaké to kilo. Při přetahování fotek ze starého notebooku do nového jsem si opět poplakala u fotek mého o-deset-kilo-lehčího já a spíš než to, jak vypadám teď, mě mrzelo to, že jsem tehdy neviděla, jak jsem vypadala. Takové ty fotky z kabinek, kdy jsem si tu sukni nekoupila jen proto, že jsem podle fotky usoudila, že v ní mám tlusté nohy, a teď na to koukám a nechápu, co jsem měla s mozkem. Proč je člověk schopen vidět se reálně jen zpětně? Pochybuju, že jsem schopná vidět se reálně nyní, ale věřím tomu, že za nějaký ten rok se ohlédnu a uvidím se reálně ve všech těch kilech, a snad to nebude dojem špatný. Nemám ze sebe špatný dojem ani teď. On člověk sotva ze sebe může mít špatný dojem když má kolem sebe někoho, jako je Steven, z jehož slov jsem se dala na přehodnocování své budoucnosti a jaksi teď nevim, kudy kam. Jen ne domů...