Leden 2014

Smůla

28. ledna 2014 v 10:25 JÁ A VĚCI KOLEM
V minulých týdnech mě potkalo pár nemilým materiálních záležitostí a neni mi z toho dobře, ale co se dá dělat, pořád jde jen o materiál a úspory. Prvně se mi rozbil notebook a musela jsem si koupit nový. Dobrá. O týden později mi bylo vykradeno auto. Rozbité okno a kabelka (která byla schovaná v kufru) pryč. Co mě na tom asi mrzelo nejvíc byly reakce. Moje host family, která zaplatila okno, byla naprosto v pohodě a podpořila mě, ale jsem samozřejmě pořád tak blbá, že ještě něco sdílím na facebooku, a všichni ti rozumní lidi přichází se svými rozumy typu "příležitost dělá zloděje" a "pro příště nenechávej kabelku v autě". Samozřejmě je to žůžo příležitost, náhodně rozbiješ okénko v cizím autě, náhodou otevřeš kufr, náhodou tam najdeš kabelku tak si řekneš "ejhle, to je ale super příležitost" a šlohneš jí. Hodně mi to připomnělo mého tátu a tuhle nemilou vlastnost dělat špatné věci ještě horší. Fakt, že mi byla ukradená kabelka, je největší lekcí sám o sobě a poslední, co potřebuju, jsou inteligentní přátelé, kteří vám k vašemu neštěstí ještě naloží s tím, že jste úplně blbá. Můj táta se naštěstí nevyjádříl, ale slyším ho v hlavě docela jasně. Nosím si jeho hlas všude s sebou a to se pak člověk sotva může mít rád.
Aby byl výčet dobných tragédií úplný musím ještě doplnit šílený smyk, do kterého jsem se dostala minulé pondělí a otočila se s autem o pěkných 180 stupňů, a píchlou pneumatiku tohle pondělí. Snad bude už teď všechno dobrý.

Novoroční bilancování

12. ledna 2014 v 6:51 JÁ A VĚCI KOLEM
Minulý rok byl pravděpodobně nejlepší rok mého života. Hodně změn a hodně trápení, ale i to trápení za to stojí, protože alespoň se člověk cítí být trochu živý a naplněný. Vezmu-li to stručně: rozchod, krize, stěhování z HK zpátky domů a 2 krizové měsíce s rodiči, příprava na státnice, strašně moc stresu, nakonec přece jen úspěšný titul a hned potom velká cesta na druhý konec světa. A ten půlrok co jsem tady je nepopsatelně nádherný, hodně změn nejen ve stylu života, ale také v hlavě. Jsem teď tak trochu někdo jiný a troufám si říct, že lepší ve všech směrech.

Aktuálně žiju tak, že nevěřim tomu, že jsem to já, protože se pořád vidím jako tu náctiletou chudinku, co jen leží v posteli vyčerpaná smutkem z ničeho.
Včera jsem měla zajímavou konverzaci s kamarádkou, a ona popisovala, jak si nevěří, jak když jdem do klubu tak si to vůbec nemůže užít, protože kouká na ostatní holky a připadá si jako úplný nic, protože oni jsou dokonalý a ona je nula... přesně stejný myšlenky jako jsem já měla v 18 letech a ještě dýl... moudrá svým stářím jsem se jí snažila vysvětlit, že všichni se cítí takhle a sebevědomí je jen maska, a ve snaze jí vyvrátit její představy jsem se jí zeptala na příklad takové dokonalé osoby, a málem jsem propukla hysterickému smíchu, když řekla: "Ty". Prý že jsem spontánní, vtipná, společenská, hezká, mám úžasnou postavu a pořád se kolem mě motaj kluci. Neveřila jsem svým uším, protože to všechno je přesný opak toho, za co se považuju já.
Hodně jsem o tom přemýšlela a pak mě napadlo, že se možná pořád vidím v černých barvách svojí minulosti, nejsem schopná vnímat se pozitivně a něco na sobě ocenit. Přemýšlela jsem hodně a došla jsem k závěru, že na tom možná nejsem tak zle. To prožívání, co popisovala ona, to už je dávno za mnou. Nestydím se mluvit s klukama, nestydím se svléknout, když ležím na pláži neřešim, jak vypadám a kde přetékám, nemám problém oslovit cizí lidi, nemám dokonce ani problém připojit se ke skupině kde sotva někoho znám, nevadí mi ubytovat se sama na hostelu s 8 cizíma lidma na pokoji a dokonce s nima konverzovat a jednom jsem dokonce zvládla jít sama do baru, sednout si tam a seznámit se. Nejsem zas až taková troska, za kterou se považuju.
Nestalo se to ale bez práce. Pracuju na sobě a nutim se do věcí proti svojí vůli, proti svému studu a nejistotě. Tuhle reakci jsem si lehce zautomatizovala a jakmile cítím, že na mě jde stud, strach a mám chuť se něčemu vyhnout a odpovědět "ne", přinutím se k akci a říkám "Jasně!". A tak jsem skákala do moře ze střechy lodi, jezdila strašně rychle na sea-biscuit, šla na festival s modře namalovanym ksichtem, jezdila na rodeo a surf simulátoru, sklouzla jsem se na obří vodní skluzavce a málem si zlomila ruku a dokonce jsem se zúčastnila jelly wrestlingu, totiž wrestlovala jsem se Charlotte v bazénku plném želatiny. Jedinou akci kterou jsem s klidným svědomím odmítla bylo překonání světového rekordu v počtu nahatých lidí běžících do moře (tzv. skinny dipping), protože by mi možná nevadilo být bez plavek, ale ani nevidím nic vtipného na tom běžet s dalšíma 700 ožralýma naháčema po pláži.
Cítím se teď opravdu dobře. Jsem spokojená s tím, jak vypadám, protože jsem tak okolím pozitivně akceptovaná. Mám trochu problém s tím nahrát svoje fotky na fb, protože se stydím za to, že jsem ztloustla , ale v realitě mi to zas tak nevadí, protože lidi, co jsem potkala tady, mě takovou znaj od začátku a taková se jim (doufejme) líbím. Na R&V se kolem mě opravdu motalo tolik kluků, že jsem je skoro musela odhánět plácačkou na mouchy.. no dobře, to samozřejmě přeháním, ale bylo jich dost a protože já neumím dostatečně striktně říci "nešahej ne mě", Charlotte mě věčně zachraňovala a docela prudce vyjížděla na všechny úchyly, kterým jsem se marně snažila vykroutit. A pak samozřejmě Steven, protože každá chvíle s ním je super. A těch společných chvil je momentálně docela dost.

Do Nového roku mám pár plánů a rýsuje se to tak, že bych v červnu místo cesty zpátky domů pokračovala někam jinam. Popravdě řečeno domů mě to vůbec netáhne, a ani tam vlastně nemusím, protože jsem ve skvělé životní fázi zcela bez závazků - ke škole, práci, rodině. Je-li někdy v životě vhodná chvíle k cestování tak je to právě teď. A kdybych se náhodou zamilovala, tak se tím nenechám omezovat.
Z těch menších plánů v rámci dokopávání se ke všemu co mi nízké sebevědomí nechce dovolit se chystám surfovat, rybařit a vrhnout se do všeho, co se namane, asi kromě bangy jumpingu. I když... kdo ví.