Listopad 2013

Hodina empatie

18. listopadu 2013 v 9:48 JÁ A VĚCI KOLEM
Miluju výhled na širé moře. Stát na pobřeží, silný vítr ve vlasech, svěží vzduch co voní po oceánu a nekonečno. Mohla bych do dálky zírat hodiny, a pak přichází takový pocit, že to nemůžu všechno pojmout, že to nemůžu vlastnit a že nemůžu být součástí toho. Že za chvíli zase odejdu a ono to zmizí, že odjedu ze země a oceán nebude existovat.

Jeden oceán ze sobotního výletu ne West Coast.

Výlet byl super, ale hned jak jsem si prohlédla fotky, nad všechny dojmy vyvstanul jeden dojem: moje břicho. A nejsem s tim schopná nic dělat. Únava, špatná nálada, večer seřvu mámu na skypu asi jen z toho důvodu, že je, jaká je, že mě to vytáčí a že mi každý hovor a každý e-mail vyčítá, že jsem jí zase vůbec nic neřekla, ačkoliv jsem řekla co jsem mohla a pak jsem dala prostor jejímu stěžujícímu monologu, který mě neskutečně otrávil. A byla jsem tak protivná, že se máma asi rozbrečela. A mě je jí tak strašně líto. A je mi ze mě špatně. Bylo mi tak špatně, že jsem jí dokonce poslala omluvnou smsku, což mě nikdy předtím ani ve snu nenapadlo. Chci se snažit a nebýt zlá: mluvíme spolu po skypu hodinu jednou za 3 týdny a já ani to nevydržim v klidu. Jsem hloupá a sebestředná, řeším teď svoje super duper problémy a nepřipouštím, že se něčí život točí kolem něčeho jiného, totiž život mojí mámy kolem chalupy, hroznového vína a angreštu.
Ve všech charakteristikách o sobě píšu, jak jsem báječně empatická. A přitom nedokážu pochopit ani svojí mámu, nedokážu se vcítit do jejího života a pochopit věci, které jsou důležité pro ní.
Takže k tomuto tenhle výlev a tenhle pláč byl dobrý: pochopila jsem to. Pochopila jsem, že pokud chci vycházet se svojí mámou, musím se vcítit do jejího světa a akceptovat, co je důležité pro ní. Chci s ní vycházet dobře. Ubížila mi, ale mám mámu jenom jednu, nikdy už s ní bydlet nebudu a její pozornosti jsem se nezbavila ani když jsem jí odháněla sebevíc. Vždyť já ji ani nechci odehnat, chci s ní udržovat kontakt, stejně jako ona se mnou, protože je to moje máma, a proto je v mém vlastním zájmu udělat to co nepříjemnější pro nás pro obě. Slibuju, že se budu snažit.

Říjen

2. listopadu 2013 v 2:57 JÁ A VĚCI KOLEM
To už je listopad?
Neskutečný.
Blížej se Vánoce a mě to pořád nějak nejde dohromady s mejma spálenejma ramenama.

Ačkoliv jsem posledně schytala kritiku za to, že jsem puťka a moc cvičim, i přesto jsem pokračovala v zapisování mý aktivity. Není to tak žhavý, byla jsem 2 týdny nemocná, mimo to jsem docela dost cestovala a výletila, nebo jsem prostě jen byla venku s přátely.
Zkrátka jsem po dlouhé době zase jednou více společenská, než-li asociální sportovec. Až na dnešek teda, holky si vymyslely, že půjdem na Halloweenskou disko-párty oblečený za mimozemštany. Na mimozemšťana si připadám moc stará a moc seriózní. A stejně musim večer hlídat. Jupí!

Teď jsem to sečetla a je to bída, ani snad nemá cenu o tom psát, ale tak alespoň abych měla s čím porovnávat příští měsíc, zde je malé shrnutí: pohybu je více než o polovinu méně než minulý měsíc, hlavně běhu a domácího posilování, protože ani jedno mě moc nebaví.

7,7 hodin jógy
4 hodiny v posilovně
1,8 hodin běhu
pouze 30 minut domácího workoutu
Jídlo jsem si ve dny, kdy jsem byla někde venku/na výletě nezapisovala. Mekáče, pikniky, sušenky a brambůrky - to neni nic moc, ale je to normální... aspoň myslim... resp. snažim si myslet a nevyhýbat se tomu.
12 dní bez přejedení
10 dní se ztrátou kontroly nad něčím, sežráním něčeho z nudy, rozmaru, emočního stavu atd.
!!0 dni absolutní ztráta kontroly
1x blití
Jsem pyšná na to, že jsem se ani jednou nepřežrala jak dobytek. Jenže proč pak to blítí? No, jak už jsem psala, asi spíš z nervů, než z jídla.