Výmluvy a trocha soucitu

21. září 2013 v 10:22 |  JÁ A VĚCI KOLEM
Vždycky, když mi máma zas a znova vyčítá, že nepíšu dostatečně často, mám chuť se zeptat: a jak časo píšeš ty svojí mámě? Jak často jí navštěvuješ, když bydlíte 3 ulice od sebe?
Rodičovské vzory působí velice univerzálně a jak to pak asi dopadá, když od vlastní mámy slýcháte "Už zase ta stará kráva votravuje" a od táty přímo adresované: "Žádný prachy nechci, nech si ja na rakev" popřípadě "si je strč do prdele".
A další den přijde máma s proslovem o tom, jaké jsme my, ženy, utlačované chudinky, že nás chlapy mají jenom jako služky, a pak, ač vůbec nechcete, jdete do světa s podvědovým přesvědčením, že každý chlap vás hodlá jen využít. A ono se to pak možná skutečně děje, ačkoliv po posledním víkendu stráveném s Afričanem nemůžu ani říct, že bych byla využívaná nebo vůbec jakkoliv užívaná, jako spíš ignorovaná. On asi nebyl nejlepší nápad jet na rande do Aucklandu zrovna v den, kdy se hrálo rugby South Africa vs. All Blacks, protože v takovém případě se my, ženy, propadáme v žebříčku hodnot daleko za rugby a večerní zapíjení prohry nebo výhry. A rugby? To mě zajímá asi tak jako fotbal (totiž vůbec), připadá mi to jen jako hromada nabouchanejch ramenáčů co po sobě skáčou a dupou a mezi nima pobíhá směšný mužík v růžové - rozhodčí. A zapíjení čehokoliv mě zajímá tak nějak podobně.
A pak přijedu domů a začnu se přejídat, a podělaný rande je jen takovou výmluvou, aby to bylo na co svést. Protože jsem se přejídala dávno předtím a dávno před svým prvním rande v životě. Jen se zkrátka nerada přejídám bez důvodu. Při hledání dalších důvodů mě napadlo, jestli mě do tohoto kruhu nedostává cvičení. Protože: Hodně jím, a tak se nutím hodně cvičit (denně). Protože hodně cvičím, říkám si: "já si to můžu dovolit", a tak po 3 hodinách strávených ve fitku sním pytel brambůrků, protože já přece můžu. Po tom všem dovolování mám zase výčitky a zase jdu cvičit a pak zase jím.
Nejspíš to je ale jen další výmluva, protože jsem se přejídala taky dávno předtím, než jsem se začala pohybovat.
Před pár dny jsem dočetla celý svůj blog od roku 2009, a ač jsem nenašla moc užtečných, uměleckých či inteligentních článků, které by se daly zařadit do publikace (vlastně ani jeden), našla jsem pár poznámek z doby, kdy jsem se ÚČINNĚ přestávala přejídat, cca před 2 lety. Základní myšlenka se dá shrnout jednoduše: "Zastavit se a zamyslet"
Zkrátka když to na jednoho přijde, zastavit se alespoň na pár sekund a zamyslet se, porovnat vše, co nám takové pěkné přejedení přinese, lépe řečeno nepřinese.
Problém je, že mám všechny tyhle teorie tak zmáknuté, že mám stejně dobře zmáknuté cesty, jak je obejít.
A proč to obcházet a dobrovolně se týrat?
Tuhle myšlenku jsem rozpracovala před pár dny v dalším z úkolů v kurzu sociální psychologie na Coursere. Úkolem byl "Day of Compassion", neboli den soucitu, kdy jsem měla jeden den žít tak soucitně, jak jen je možné a následně napsat esej. Bylo to těžký, protože jsem moc neměla představu, jak se žije soucitně. Myslím, že už jsem docela soucitný člověk, třeba už jen proto, že se starám o to svoje postižený děcko, a starám se o něj HEZKY i přes všechna úskalí, kousance atp. A jelikož všechny drobné, které jsem chtěla rozdat bezdomovcům, jsem chtě nechtě utratila za parkoviště, rozhodla jsem se žít soucitně sama se sebou. Totiž vystříhat se všem těm výčitkám, sebeovniňování atd. Nejíst jako prase a když, tak si to nevyčítat. Protože dost možná je tohle přejídání jen dalším prostředkem jak dostát vlastnímu přesvědčení o svojí neschopnosti, zbořit všechno dobrý, pozitivní a úspěšný, prostředek jak být neúspěšná, tak jak jsem na to zvyklá a tak, jak je mi dobře, v mojí roli neschopný trosky.
Tak jsem o tom napsala esej, a protože nejlepší esej ze všech vyhraje setkání ve Stanfordu s Dalajlámou, začala jsem si balit kufry.
Srandičky :D Je mi jasné, že v kurzu SOCIÁLNÍ psychologie není dvakrát trefné psát o sobě. Afričan mi na to, vzhlédnuvše od knihy o pozitivním myšlením, řekl (zmínila jsem jen esej a Dalajlámu, žádnou bližší tématiku, přestože se ptal na moje jizvy, haha): "Když tomu nebudeš věřit, tak nevyhraješ".
Jasně, miluju tohle pozitivní myšlení.

V minulém článku jsem zmínila Garfielda a tak jsem chtěla připomenout, proč ho tak miluju. Protože mi přípomíná mě.



 


Komentáře

1 absurdni-asenath absurdni-asenath | 21. září 2013 v 13:47 | Reagovat

Taky jsem dlouho nevěřila, že tohleto jezení všeho bez výčitek etc. je základní krok ke změně. Jenže jak říkáš, v různých situacích jsem jedla různě a záchvaty tam byly pořád a stejně tak se k nim přidal pocit, že prostě jo no, tak mám záchvat a co jako... takové to odhodlání odstranit to, se pozvolna vytrácelo - během a po záchvatu.
Fuj.

Musím o tom asi napsat, ale myslím, že v mém případě (nedávno a trochu) zafungovalo jezení všeho až v momentě, kdy jsem opravdu ignorovala svoje špíčky všude kolem. To je ten bod pro mě.
Myslím, že si dobře trefila u sebe cvičení, že se pořád hodně staráš o to, abys náhodou nevypadala nějak.Protože, co si budem povídat, ať už jsi z podvýživy přibrala jakkoliv, hubená a drobná jsi stále.
A musím říct, že moje reálná a skutečná nadváha mě nejvíc drtila a teď i nejvíc pomohla. Protože když zvládnu i s nadváhou jíst všechno všude kdykoliv, má to teprve ten význam. Subjektivně, pro mě.
Zkus se zaměřit na ten poměr výdej/příjem.
Držím Ti palce a nevzdávej to, jen se vykašli na zbytečný rozbabrávání.

2 Eve Eve | E-mail | Web | 21. září 2013 v 21:26 | Reagovat

Garfield... moje dětství. :D

3 peanut butter peanut butter | Web | 22. září 2013 v 22:14 | Reagovat

mě v posledních měsících asi nejvíce pomohla jedna věc, dříve, když jsem "najela na režim" počítala jsem si dny, jak dlouho už jsem "čistá" (ne úmyslně, ale stále sem si tak nějak v hlavě říkala, jak dlouho to je od posledního přejezení), pak když sem to podělala jsem z toho byla úplně v háji a cítila se hrozně, že jsem to po tak dlouhé době (někdy ani ne moc dlouhé době:) pokazila a můžu začít znovu, ale tyto prázdniny jsem se spíše snažila se občas "přejíst jako člověk" tedy nechtěla jsem a stále nechci nějaký rekordní počet dní (vždycky sem si říkala, že to už bude napořád:D) být "čistá", ale jednoduše si jednou za čas dát pořádně do nosu a nejlíp něco, co mám fakt ráda a nejlíp někde, kde se to očekává a ne o samotě doma v kuchyni a všechno možný, pátý přes devátý a pak i věci, co mi zas tak nechutnají až do extrému, kdy se nemohu pohnout a je mi zle...(klasické moje přežrání), jinak s tím cvičením máš podle mě úplnou pravdu, přehnané cvičení u mě vždy vedlo k tomu, že jsem měla pocit, že si mohu dovolit více jíst a většinou to dopadala špatně, stačí cvičit opravdu chvilku za den a má to své účinky a navíc nemáš takové pocity, že můžeš jíst víc, ale děláš něco pro své tělo;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.