Až do dna... dokud nezapnou proud

24. září 2013 v 16:40 |  JÁ A VĚCI KOLEM
Dnes jsme tu měly pořádnou bouřku a vichřici, už několik hodin nejde proud, je tu tma jak v pytli a co lepšího našinci připadne, než si v té tmě lehnout a přemýšlet nad dalšími výmluvami a vytáčkami, proč jen jsem to tak nenažraná.

Vzpomínám si, že před několika lety mi v nějakym podivnym osobnostnim testu vyšlo, že jsem impulzivní. Nejsem si úplně jistá významem slova impulzivita, každopádně se domnívám, že bych mohla být impulzivní, protože jdu vždy a ve všem do hloubky. Když se do něčeho pustím, pustím se do toho se vším všudy a po hlavě.
Aktuálně jídlo: miluju jídlo, a když začnu jíst, nemůžu přestat, nejradši bych ho snědla všechno. Dřív ale, když jsem se pustila do diety, pustila jsem se do ní stejně intenzivně. Nikdy jsem nebyla schopná "jen se trochu omezit", vždycky to bylo buď všechno, nebo nic. A problém nastal ve chvíli, kdy jsem se snažila jít střední cestou: a pak přišly záchvaty.
Absolutně totéž se sportem. Nemůžu cvičit jen trochu, občas, pro radost. Musím cvičit denně, a nejde jen o to, to dělá spousta lidí, jde o ty pocity okolo. Když necvičím dost, mám výčitky, a tak se to děje tak, že cvičení je pro mě spíš obsesí, než čím jiným.
A emoce. Asi sotva bývám někdy jen tak, normálně, smutná. Jdu až na dno. Bohužel ale nemůžu říct totéž o štěstí, nevzpomínám si, že bych někdy byla TOP šťastná.
A když miluju, nemiluju jen trochu. Nestačí mi mít ráda, občas se vídat, have fun… Když miluju, tak se vším všudy, ideálně na život a na smrt, haha. Vždycky si říkám takový ty kecy: "A teď si budu užívat svobody," a když na to přijde, tak jsem z toho v prdeli, protože potřebuju vlastnit, nestačí mi mít jen trochu, mít jen občas, případně mít jen jednou nebo párkrát a pak nazdar.

Pokud jsem impulzivní pak se obávám, že by to do mě nikdo z mého okolí neřekl. Protože ač moje emoce můžou pulzovat nahoru, dolu, nahoru, dolu, moje projevy jsou vždy jedna rovná, horizontální linka. Beze změny. Nebo spíš většinou, poslední incident, kdy jsem se rozbrečela na benzínce, protože jsem natankovala o 20 dolarů víc a zaplatila o 20 míň, no zkrátka připadala jsem si úplně blbá a zmatená, radši nepřipomínat.
O projevování emocí a skutečného já už jsme mluvili dávno s fall, a já přikyvovala a přišlo mi to děsně zajímavý, ale nespojila jsem si to se sebou. A to je chyba, protože já jsem jedno velké potlačené všechno, blbeček za maskou, co se vždycky tváří, jakoby nic, nebo tak, jak se od něj očekává. Musí to být nuda, se mnou trávit čas, když se nikdy pořádně nezaraduju, nenaštvu, jsem vždycky taková zlatá střední cesta, co nenadchne a neurazí. A je taky dost náročné vůbec takhle žít, když pořád přemýšlíte, jak se zrovna tvářít, co projevovat a co se očekává. (A pak není divu, že líbám náruživého Číňana na rozloučenou, protože to asi očekával, když mi platil koktejly, ačkoliv mně se dělá při představě fyzického kontaktu s ním špatně). O kolik snažší musí být žít přirozeně, automaticky, od srdce, bez blbýho vnitřního hlasu a seberegulace… Samozřejmě jistá dávka seberegulace je víc než vhodná, ale určitě ne v takové míře, v jaké jí projevuju já. Každý sociální kontakt je pro mě pak stresující situací, protože strašlivě zpracovávám všechno, co ke mně přichází, dedukuju odpověď verbální i neverbální, detekuju reakce, zpracovávám je a zapracovávám do svého sebeobrazu. To je tedy přirozený proces (jsem se teď učila sociální psychologii no), ale řekla bych, že u mě probíhá příliš vědomě, a každý setkání je pro mě stresující výzva, ať je to třeba jen míjení kolemjdoucího, protože tady nemůžete jen čumět do země a tvářit se jak kakabus z Čech, nýbrž tady se na sebe (a na mě) každý žulí, přátelsky se zdraví, popřípadě si přeje krásný den.

Před týdnem jsem se smála Afričanovi, když si do svého diářku poznamenal "Showing interest", odškrtnul si to a napsal "DONE". Dneska si sama do diářku píšu "Showing emotions". Protože showing emotions je to, co by mi mohlo pomoci redukovat vnitřní tenzi, všechny ty výkyvy dostat do normálu, sladit prožívání a vyjadřování a možná prožívat o něco míň, a pak o něco míň jíst, protože ať je to jak chce, vždycky jde přece jen o jedno: zůstat hubená....
A to je samozřejmě taky špatně. O věčné snaze "vypadat nějak" jsem hodně přemýšlela v návaznosti na to, co mi psala Z., a musím absolutně souhlasit s tím, že zbavit se ppp se vším všudy si žádá akceptovat, ač třeba jen potenciálně, všechny tvary, všechnu váhu i nadváhu. Lépe řečeno akceptovat sebe sama, ať už vypadáte jakkoliv. To bude pro mě ještě dlouhá cesta... no a třeba další dlouhý článek.


Bože, ať už zapnou proud, mám už se plný zuby.

 


Komentáře

1 L. L. | E-mail | 24. září 2013 v 22:23 | Reagovat

Tebou popisovaný extremismus je i můj věčný problém. A to s tou dedukcí jakéhokoliv chování okolo a přitom se tváření jako největší flegmatik - to je mi bohužel také víc než povědomé. Je to tak ubíjející nedávat najevo PRAVÉ emoce, ale pouze ty, které se očekávají. Ale na druhou stranu je to druh ochrany.. Prostě nechci, aby každý věděl, jestli mě svým chováním vykolejil a nebo se naopak tetelím blahem..

2 Orel Orel | 25. září 2013 v 20:48 | Reagovat

Myslím, že tohle je problém všech holek, které mají nebo měli problém s PPP.
Touha být v něčem perfektní, neustálý pocit sebekontroly.
Často jsem přemýšlela, zda mají pocity sebekontroly i jiní. Ale myslím, že v životě každý máme něco. Neznám nikoho, kdo by neměl sociální problémy. A pokud o tom nemluví, neznamená, že je nemá.

A pak se člověk posadí a uvědomí si, co to je za problémy. (Nevytvořili jsme si je tak trochu sami?)

...

3 banalite banalite | E-mail | Web | 26. září 2013 v 9:02 | Reagovat

[2]: Přesně, občas koukám na takové ty extravertní typy, co jsou rádi středem pozornosti, prosazují sebe a svoje názory vždy a všude a pak si říkám, jak se to může stát, že někdo je takový, a já maková. Samozřejmě nikdy nevíme, co ten druhý skrývá a cítí, dost možná to nebude tak báječný, jak to vypadá.

4 petra petra | 26. září 2013 v 19:39 | Reagovat

[3]:
nemůže to bejt tim, že jsi v dětství emoce   projevovat nemohla, tak ses je naučila potlačovat a neukazovat?

5 banalite banalite | E-mail | Web | 27. září 2013 v 5:01 | Reagovat

[4]: Asi ano, celkově s tím, jak to u nás doma vždycky fungovalo hodně uzavřeně, a když tam jeden něco projeví, tak táta se mu vysměje a máma se dojme div ne k pláči.

6 Leya Caslin Leya Caslin | E-mail | Web | 30. září 2013 v 0:46 | Reagovat

Ak máš záujem, na mojom blogu prebieha súťaž o najlepší blog. :-))
Prihlášku nájdeš tu:
http://best-story-1d-jb.blog.cz/1309/sutaz-o-najlepsi-blog-prihlaska

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.