Září 2013

Až do dna... dokud nezapnou proud

24. září 2013 v 16:40 JÁ A VĚCI KOLEM
Dnes jsme tu měly pořádnou bouřku a vichřici, už několik hodin nejde proud, je tu tma jak v pytli a co lepšího našinci připadne, než si v té tmě lehnout a přemýšlet nad dalšími výmluvami a vytáčkami, proč jen jsem to tak nenažraná.

Vzpomínám si, že před několika lety mi v nějakym podivnym osobnostnim testu vyšlo, že jsem impulzivní. Nejsem si úplně jistá významem slova impulzivita, každopádně se domnívám, že bych mohla být impulzivní, protože jdu vždy a ve všem do hloubky. Když se do něčeho pustím, pustím se do toho se vším všudy a po hlavě.
Aktuálně jídlo: miluju jídlo, a když začnu jíst, nemůžu přestat, nejradši bych ho snědla všechno. Dřív ale, když jsem se pustila do diety, pustila jsem se do ní stejně intenzivně. Nikdy jsem nebyla schopná "jen se trochu omezit", vždycky to bylo buď všechno, nebo nic. A problém nastal ve chvíli, kdy jsem se snažila jít střední cestou: a pak přišly záchvaty.
Absolutně totéž se sportem. Nemůžu cvičit jen trochu, občas, pro radost. Musím cvičit denně, a nejde jen o to, to dělá spousta lidí, jde o ty pocity okolo. Když necvičím dost, mám výčitky, a tak se to děje tak, že cvičení je pro mě spíš obsesí, než čím jiným.
A emoce. Asi sotva bývám někdy jen tak, normálně, smutná. Jdu až na dno. Bohužel ale nemůžu říct totéž o štěstí, nevzpomínám si, že bych někdy byla TOP šťastná.
A když miluju, nemiluju jen trochu. Nestačí mi mít ráda, občas se vídat, have fun… Když miluju, tak se vším všudy, ideálně na život a na smrt, haha. Vždycky si říkám takový ty kecy: "A teď si budu užívat svobody," a když na to přijde, tak jsem z toho v prdeli, protože potřebuju vlastnit, nestačí mi mít jen trochu, mít jen občas, případně mít jen jednou nebo párkrát a pak nazdar.

Pokud jsem impulzivní pak se obávám, že by to do mě nikdo z mého okolí neřekl. Protože ač moje emoce můžou pulzovat nahoru, dolu, nahoru, dolu, moje projevy jsou vždy jedna rovná, horizontální linka. Beze změny. Nebo spíš většinou, poslední incident, kdy jsem se rozbrečela na benzínce, protože jsem natankovala o 20 dolarů víc a zaplatila o 20 míň, no zkrátka připadala jsem si úplně blbá a zmatená, radši nepřipomínat.
O projevování emocí a skutečného já už jsme mluvili dávno s fall, a já přikyvovala a přišlo mi to děsně zajímavý, ale nespojila jsem si to se sebou. A to je chyba, protože já jsem jedno velké potlačené všechno, blbeček za maskou, co se vždycky tváří, jakoby nic, nebo tak, jak se od něj očekává. Musí to být nuda, se mnou trávit čas, když se nikdy pořádně nezaraduju, nenaštvu, jsem vždycky taková zlatá střední cesta, co nenadchne a neurazí. A je taky dost náročné vůbec takhle žít, když pořád přemýšlíte, jak se zrovna tvářít, co projevovat a co se očekává. (A pak není divu, že líbám náruživého Číňana na rozloučenou, protože to asi očekával, když mi platil koktejly, ačkoliv mně se dělá při představě fyzického kontaktu s ním špatně). O kolik snažší musí být žít přirozeně, automaticky, od srdce, bez blbýho vnitřního hlasu a seberegulace… Samozřejmě jistá dávka seberegulace je víc než vhodná, ale určitě ne v takové míře, v jaké jí projevuju já. Každý sociální kontakt je pro mě pak stresující situací, protože strašlivě zpracovávám všechno, co ke mně přichází, dedukuju odpověď verbální i neverbální, detekuju reakce, zpracovávám je a zapracovávám do svého sebeobrazu. To je tedy přirozený proces (jsem se teď učila sociální psychologii no), ale řekla bych, že u mě probíhá příliš vědomě, a každý setkání je pro mě stresující výzva, ať je to třeba jen míjení kolemjdoucího, protože tady nemůžete jen čumět do země a tvářit se jak kakabus z Čech, nýbrž tady se na sebe (a na mě) každý žulí, přátelsky se zdraví, popřípadě si přeje krásný den.

Před týdnem jsem se smála Afričanovi, když si do svého diářku poznamenal "Showing interest", odškrtnul si to a napsal "DONE". Dneska si sama do diářku píšu "Showing emotions". Protože showing emotions je to, co by mi mohlo pomoci redukovat vnitřní tenzi, všechny ty výkyvy dostat do normálu, sladit prožívání a vyjadřování a možná prožívat o něco míň, a pak o něco míň jíst, protože ať je to jak chce, vždycky jde přece jen o jedno: zůstat hubená....
A to je samozřejmě taky špatně. O věčné snaze "vypadat nějak" jsem hodně přemýšlela v návaznosti na to, co mi psala Z., a musím absolutně souhlasit s tím, že zbavit se ppp se vším všudy si žádá akceptovat, ač třeba jen potenciálně, všechny tvary, všechnu váhu i nadváhu. Lépe řečeno akceptovat sebe sama, ať už vypadáte jakkoliv. To bude pro mě ještě dlouhá cesta... no a třeba další dlouhý článek.


Bože, ať už zapnou proud, mám už se plný zuby.


Výmluvy a trocha soucitu

21. září 2013 v 10:22 JÁ A VĚCI KOLEM
Vždycky, když mi máma zas a znova vyčítá, že nepíšu dostatečně často, mám chuť se zeptat: a jak časo píšeš ty svojí mámě? Jak často jí navštěvuješ, když bydlíte 3 ulice od sebe?
Rodičovské vzory působí velice univerzálně a jak to pak asi dopadá, když od vlastní mámy slýcháte "Už zase ta stará kráva votravuje" a od táty přímo adresované: "Žádný prachy nechci, nech si ja na rakev" popřípadě "si je strč do prdele".
A další den přijde máma s proslovem o tom, jaké jsme my, ženy, utlačované chudinky, že nás chlapy mají jenom jako služky, a pak, ač vůbec nechcete, jdete do světa s podvědovým přesvědčením, že každý chlap vás hodlá jen využít. A ono se to pak možná skutečně děje, ačkoliv po posledním víkendu stráveném s Afričanem nemůžu ani říct, že bych byla využívaná nebo vůbec jakkoliv užívaná, jako spíš ignorovaná. On asi nebyl nejlepší nápad jet na rande do Aucklandu zrovna v den, kdy se hrálo rugby South Africa vs. All Blacks, protože v takovém případě se my, ženy, propadáme v žebříčku hodnot daleko za rugby a večerní zapíjení prohry nebo výhry. A rugby? To mě zajímá asi tak jako fotbal (totiž vůbec), připadá mi to jen jako hromada nabouchanejch ramenáčů co po sobě skáčou a dupou a mezi nima pobíhá směšný mužík v růžové - rozhodčí. A zapíjení čehokoliv mě zajímá tak nějak podobně.
A pak přijedu domů a začnu se přejídat, a podělaný rande je jen takovou výmluvou, aby to bylo na co svést. Protože jsem se přejídala dávno předtím a dávno před svým prvním rande v životě. Jen se zkrátka nerada přejídám bez důvodu. Při hledání dalších důvodů mě napadlo, jestli mě do tohoto kruhu nedostává cvičení. Protože: Hodně jím, a tak se nutím hodně cvičit (denně). Protože hodně cvičím, říkám si: "já si to můžu dovolit", a tak po 3 hodinách strávených ve fitku sním pytel brambůrků, protože já přece můžu. Po tom všem dovolování mám zase výčitky a zase jdu cvičit a pak zase jím.
Nejspíš to je ale jen další výmluva, protože jsem se přejídala taky dávno předtím, než jsem se začala pohybovat.
Před pár dny jsem dočetla celý svůj blog od roku 2009, a ač jsem nenašla moc užtečných, uměleckých či inteligentních článků, které by se daly zařadit do publikace (vlastně ani jeden), našla jsem pár poznámek z doby, kdy jsem se ÚČINNĚ přestávala přejídat, cca před 2 lety. Základní myšlenka se dá shrnout jednoduše: "Zastavit se a zamyslet"
Zkrátka když to na jednoho přijde, zastavit se alespoň na pár sekund a zamyslet se, porovnat vše, co nám takové pěkné přejedení přinese, lépe řečeno nepřinese.
Problém je, že mám všechny tyhle teorie tak zmáknuté, že mám stejně dobře zmáknuté cesty, jak je obejít.
A proč to obcházet a dobrovolně se týrat?
Tuhle myšlenku jsem rozpracovala před pár dny v dalším z úkolů v kurzu sociální psychologie na Coursere. Úkolem byl "Day of Compassion", neboli den soucitu, kdy jsem měla jeden den žít tak soucitně, jak jen je možné a následně napsat esej. Bylo to těžký, protože jsem moc neměla představu, jak se žije soucitně. Myslím, že už jsem docela soucitný člověk, třeba už jen proto, že se starám o to svoje postižený děcko, a starám se o něj HEZKY i přes všechna úskalí, kousance atp. A jelikož všechny drobné, které jsem chtěla rozdat bezdomovcům, jsem chtě nechtě utratila za parkoviště, rozhodla jsem se žít soucitně sama se sebou. Totiž vystříhat se všem těm výčitkám, sebeovniňování atd. Nejíst jako prase a když, tak si to nevyčítat. Protože dost možná je tohle přejídání jen dalším prostředkem jak dostát vlastnímu přesvědčení o svojí neschopnosti, zbořit všechno dobrý, pozitivní a úspěšný, prostředek jak být neúspěšná, tak jak jsem na to zvyklá a tak, jak je mi dobře, v mojí roli neschopný trosky.
Tak jsem o tom napsala esej, a protože nejlepší esej ze všech vyhraje setkání ve Stanfordu s Dalajlámou, začala jsem si balit kufry.
Srandičky :D Je mi jasné, že v kurzu SOCIÁLNÍ psychologie není dvakrát trefné psát o sobě. Afričan mi na to, vzhlédnuvše od knihy o pozitivním myšlením, řekl (zmínila jsem jen esej a Dalajlámu, žádnou bližší tématiku, přestože se ptal na moje jizvy, haha): "Když tomu nebudeš věřit, tak nevyhraješ".
Jasně, miluju tohle pozitivní myšlení.

V minulém článku jsem zmínila Garfielda a tak jsem chtěla připomenout, proč ho tak miluju. Protože mi přípomíná mě.




Dotazník od fall

18. září 2013 v 10:35 JÁ A VĚCI KOLEM
Řetězáky a dotazníky normálně nedělám, ale tenhle na mě byl poslán a kromě toho je celkem zajímavý a k zamyšlení, ne jako ten moderní mor módních blogů: ahoj, kolik ti je, jakou používáš řasenku (je mi 12 a používám mejbeliiin!)

1. 10 věcí, které tě dokážou opravdu naštvat
moje máma a její komunismus: totiž když všechno co se jí v životě nepovedlo svádí na komunisty
můj táta a jeho uklízecí obsese
když se v lednici objeví krabička s nápisem "eat me" s já snim všechno včetně krabičky
když mi ujede autobus před nosem
neustále červené semafory
faleš a falešné řeči, aktuálně třeba tolikrát před odjezdem slyšené (a vyřčené) "určitě si napíšem", když v závěru ani jedna strana nemá chuť to realizovat
černé tečky a oloupaný nos
nefunkční sprcha ve chvíli, kdy se snažíte osprchovat pokaděné dítě
pokaděné dítě celkově
stupidní seriály a televizní show

2. 9 věcí, které tě zaručeně potěší nebo pobaví
zájem od zajímavého objektu
produktivně strávený den
milé komentáře na blogu
když mám pocit, že mi to sluší
obligatorně: shozená kila
když uvařím dobré jídlo a ostatním chutná
děti
příjemná zpětná vazba na cokoliv
Garfield

3. 8 věcí, které ses naučila za poslední rok
věřit své intuici
že jsem schopná zvládnout jakokouliv situaci
že jsou tu lidé, co mě podrží
měnit plínky
dobře řídit a řídit vlevo
stoj na hlavně (v józe)
efektivně naplnit svůj čas, nemarnit ho
a samozřejmě všechna státnicová témata

4. 7 věcí, které určují výběr partnera
mužná postava (ne nutně vypracovaná)
jeho zájem, vzhledem k tomu, že sama zájem projevit neumím je aktivita z jeho strany určující
sebevědomí, cílevědomost
aktivita, nápaditost a životní náplň - už žádné chlastající couch potatoes
boty
témata hovoru a vzájemné porozumění
vůně

5. 6 zahraničních míst, kam by ses ještě chtěla v životě podívat
Moskva
Sibiř
Velikonoční ostrov
Alcatraz
Lanzarote
Caracol v Belize a další Mayské památky

6. 5 nejposlouchanějších hudebních žánrů+ 5 oblíbených zástupců z každého
pop - Rihanna, Beyonce, Nelly Furtado, Lady Gaga, Fergie
hip-hop - Hugo Toxxx, Smack, Macklemore, Papa Jul a Mama Mon
punk rock - Nirvana, Joy Division, Skyline, Fast Food Orchestra, Imodium
rock/metal/elektro, co já vim, prostě Rammstein
a nezařaditelný Xindl X

7. 4 osobní věci+ 4 věci světového formátu, kterých se bojíš
zklamání někoho, nezvládnutí zodpovědnosti
budoucnosti, hlavně z hlediska práce-peněz-sebezáchovy (+sebekrásy)
odmítnutí
ponížení
+
vypuknutí nějaké nové globální infekce, nemoci, moru, který nás vymlátí jak cholera atp.
pád ekonomiky celosvětově, dle mého názoru nevyhnutelná daň za západní hamižnost a zadlužování
rostoucí povrchnost a manipulovatelnost lidí reklamou
rozpad tradiční rodiny, neschopnost dlouhotrvající lásky

8. 3 lidi, které miluješ
ségra, Julča a Lupínek... poslední je pes, ale co už.

9. 2 věci, kterým věříš, dokážeš je hájit a bojovat za ně (napiš o nich článek na svůj blog)
hubnutí, diety a propagace vychrtlého ideálu jsou pouze hovna
televize a showbyznys nepřináší ani kapku dobrého

10. 1 věc, kterou bys chtěla změnit ve svém životě, kdybys měla neomezenou moc
asi větší sebevědomí, na které se podle mě váže většina mých ostatních problémů
..................................................................................................................................
Komu pošleš dotazník? : Rezzy, Aranel

Bylo nebylo před 4 lety

7. září 2013 v 12:54 JÁ A VĚCI KOLEM
Ve snaze najít nějaký hezký zápisek do projektové sbírky začetla jsem se do svých starých článků počínaje rokem 2009. V posledních dnech se topím v hodně intenzivních negativních pocitech ze svého těla a ne tak zcela omylem se domnívám, že to nejsou jen pocity, nýbrž realita (soudě dle váhy a rádoby vtipných poznámek mojí host-mum). Dostala jsem pěknou ránu mezi oči. Ránu v pozitivním slova smyslu, probrala jsem se.
Mám toho hodně, hodně za sebou. V roce 2009 zmiňuju, že mám za sebou 6 let dietování (dnes bych přesněji řekla 6 let poruchy příjmu potravy). Je mi z toho lehce ouzko když vidím, čemu jsem obětovala tolik let. V roce 2009 tomu nebyl ani zdaleko konec. Je tomu konec dneska? Je to něco, v čem rozhodně nechci pokračovat. Obětovat byť jediný okamžik negativizmu kvůli tělu, kvůli povrchu.
Kašlu na to na všechno, nezajímá mě, co si o mě kdo bude myslet, jak se komu budu líbit, jestli někomu bude přpadat můj zadek příliš rosolovatý nebo přílíš ďolíkatý. Velkou motivací ke všemu tomu hladovění pro mě bylo líbit se mužům "z vyššího levelu", ačkoliv to ve všech článcích vehementně vyvracím (jako každá dnešní dieatařka: "dělám to jen a jen pro sebe" - kecy!). Nic nikdo a štíhlost nestojí za to zažívat dny, jako byl třeba tento, ze 4. února 2010.
(Tento záchvat hodně cituju ve svých vzpomínkách, ty studený knedlíky byla asi největší prasečina, co jsem kdy udělala).

Prosím prase

4. února 2010 v 21:17
Tak si hezky tleskám jak se mi daří. Tu a tam si nenápadně přejíždím rukou přes žebra, přes kyčle, a děsně mi to lahodí a přidává sebevědomí.
Pak přijdu domů.
Zkrat.
Nejdřív celozrnný rohlíček. Ten přece neuškodí. Tak ještě jeden, a druhý, máma teď začala kupovat tmavé pečivo místo světlého, super. Sním ho všechno. A už zbylo jen bílé pečivo. Nevadí, mám hlad, beru všechno. Piškoty, mléko, 2. mléko - spoooustu kakaa. Aha došlo mléko. 2 krabice jsem vycucla. Prasnice. Copak máme v ledničce? Hmmm houbová omáčka a houskovým knedlíkem, nemám čas, ohřívat to nebudu. Studenými knedlíky nabírám studenou omáčku rovnou z hrnce. Ňam ňam. A zase chuť na sladké. Piškoty došly. Aha, bezva, jsou tu ještě psí piškoty našeho pejska, chutnají skoro stejně, nevadí. Chudák pes na mě nešťastně kouká a žebrá o svoje vlastní piškoty. Smůla, nezbyli. Copak tu ještě máme? Moc toho není. Stavím si židli rovnou před potravinovou skříň a házím všechno co nacházím do sebe. Med nabírám polévkovou lžící, v puse ho míchám s corn flakesy. 2 pytlíčky sušených banánků... víte že 100g sušených banánků má 500 kcal?
Tak dost.
Chci se zvednout. Děsně mě bolí břicho. Břicho?? Tohle už není břicho, to je vzducholoď.
Šup na záchod, zakrýt zrcadlo, předstírat že neexistuju - co oči nevidí to srdce nebolí. Předstírat že tohle není problém. Zvracet až do dna. Sprcha, spláchnout ze sebe všechnu vinu. "Ty za to nemůžeš". Opatrně si prohlížím břicho. Ze vzducholodě se stal menší pátrací balón.
The end.
Doprdele.
Jsem mimo, jsem tam kde jsem byla na začátku, jsem prase. Musím to zastavit, od zítřka držím režim, možná zase začnu psát jídeláky. Tenkrát mi pomohly, hodně se to zlepšilo, snad pomůžou zase. Takhle dál nemůžu... a nechci.

A drobný nález po 4 letech je (bylo by krásné, kdyby se nějaký bláhovec poučil), že nasazení režimu po záchvatu vede jen k dalšímu záchvatu. Takový záchvat by měl být spíš impulzem k tomu zbavit se veškerého režimu: protože daný režim očividně nefunguje.

My fešandy a kam s náma (o stereotypech)

6. září 2013 v 13:23 TROCHA FILOZOFOVÁNÍ
Jak už jsem zmínila, zapsala jsem se na Coursere (www.coursera.org) do on-line kurzu sociální psychologie. Dostala zajímavou zpětnou vazbu, která mě přivedla na mnoho myšlenek.
Hlavním tématem minulého týdne byly percepční mechanismy: jak vnímáme jiné lidi, jak je posuzujeme a hodnotíme. Na konci týdne jsme dostali za úkol vytvořit jakousi osobní stránku, CV nebo resumé, kterou, "s aplikací znalostí ze sociální psychologie", se pokusíme udělat na ostatní dobrý dojem. Následně každý student ohodnotil 5 jiných studentů. Jedno z mých hodnocení zní následovně:

Dear Monika, Your CV has been a real eye opener to me and I am very thankful that I was chosen to review it. Your language, though clearly not your mother tounge, is fairly precise and clear. Since you made a positive social impression on me, I think you succeeded in the assignment. Your idea of using a photo where you are smiling at the beginning was hugely peripheral. Funnily my first impression, that I drew from your picture before even reading was not the most positive one. To me the picture showed a young, pretty girl, showing quite a bit of skinl. This left me with the impression that you might be rather superficial. Then I started reading and found that my impressions were nothing more than stereotypes at all. anyway, that were my sterotypes that were triggered by the photo and I saw them for what they were. However, I thought I mention that I had this impression, so you know that other people who don't know you might have the same (even though it is untrue). As I have said, I found that with the CV you made a high social impression.

Ve zkratce řečeno první dojem z mojí fotky byl, že jsem povrchní, ale při čtení textu o mě se tento dojem naprosto změnil, ne-li přímo obrátil.
A můj dojem často bývá, že se mnou lidé jednají právě tak: povrchně. Muži se zajímají výhradně o můj povrch a určité orgány a já se tomu nijak zvlášť nebráním. Mám strašně ráda, když mě chlap hladí ve vlasech, je to příjemné a takové láskyplné, něžné gesto. Avšak většina z nich mi spíš než na vlasy sahá na zadek. A já se tomu absolutně nebráním, naopak se kroutím jako žížala (čti: sexy) a to dost možná ještě podporuje dosavadní dojem. Se nechám, žejo, a jak snadno.

Ani ve snu nehodlám tvrdit, že jsem atraktivní a proto se lidé zajímají o můj vzhled spíš než o osobnost. Co si myslím je, že na sobě dobrovolně zvýrazňuju určité rysy a to signalizuje, že se snažím být atraktivní a že chci, aby si toho lidi všímali. Barvím se, žehlím si vlasy, make-up, pudr, linky, stíny, řasenka a taky nekonečno sportu více než jasně ukazuje, o co mi jde a co chci ukázat. Chci ukázat bezchybný ksicht spíš než hluboký myšlenky. A lidi to vidí, ty vnější úpravy, který mě dost možná řadí do kategorie "povrchnost".

Když vidíte člověka, na jehož povrchu toho moc k vidění není, možná víc začnete přemýšlet o tom, co je v něm. Možná vnímáte ošklivější (či spíš méně upravené) lidi jako chytřejší. Já stoprocentně. Spíš se začnu bavit s nějakým přírodnějším typem holky, které mi jsou daleko sympatičtější, než nafintěné pipky (stejné, jako já?), které obvykle kategorizuju jako typ, který popsal Irvin Yalom: krásná prázdná žena.