Červenec 2013

Svítící červi

28. července 2013 v 14:10 JÁ A VĚCI KOLEM
Jelikož nečekám už od nikoho nic tak mě překvapilo, že dodržel, co sliboval, a opravdu vážil 3 hodinovou cestu, aby přijel za mnou a strávil se mnou víkned. Bylo to tak dobrý, že jsem pak ještě hodinu brečela, že už to muselo skončit.
Bylo a je to všechno pro mě neuvěřitelný. Jako bych to ani nebyla já. Nemohla jsem z toho neuvěřitelna spát, celou noc jsem se hihňala do polštáře a říkala si: "Tyvole, kdo by to byl před půl rokem řekl, že skončím na Novym Zélándu v posteli s Jihoafričanem?".
Před půl rokem jsem měla zcela odlišné představy o svém životě. Nenapadlo mě, že budu cestovat a žít v zahraničí. Před půl rokem jsem si představovala svoje léto tak, že pojedu na 3 dny s přítelem na "dovolenou" do Vídně, zbytek prázdnin budu uklízet špinavý nádobí v Hiltonu a v září nastoupím na magisterské studium sociální pedagogiky, což je obor, kterej mě vůbec nezajímá, ale pravděpodobně jediný obor, kam bych měla šanci se dostat. A teď jsem tady a jsem strašně moc vděčná, že se tohle všechno stalo.

Moje psychoterapeutka a ty z vás, které mě kritizovali za to, že dávám přednost posilovně a obchoďákům před krmením labutí, by jistě měly radost, že jsem Afričana nevzala do žádného baru ani jiný typ poflakování, nýbrž jsem ho vytáhla na nejvyšší horu v okolí - hodinový náročný výšlap. Já taky měla radost a největší radost měl on, nebo se tak alespoň tvářil. A večer jsme místo na diskotéku šli do lesa pozrovat červy, kterým svítí ocásek jako světluškám (tuším že se to jmenuje glow worms), a když je všude kolem tma, tak vypadají jako hvězdná obloha. Pozorování červů teda můj nápad nebyl, umím si představit i příjemnější rande než jít v noci do lesa koukat se na červy, ale byla to sranda.

Nyní je důležité vrátit se do reality bez trvalých následků. Totiž nemít zamilovaný pokroucený fantazie, protože to není reálné, a vlastně by to ani nebylo dobré. Teda: ne že by se mi to nelíbilo... ale prostě to stejně není možný tak o tom ani nebudu přemýšlet.
Nepřemýšlet znamená udržovat se "busy". Nesnášim mrhání časem, ale bohužel jím stále mrhám každý večer. Když jde dítko v 8 spát, ja zalezu do postele, nastartuju notebook a 2 nebo 3 hodiny dělám hovno. Tohle bloumání po internetu je jen nesmyslné zabíjení času. Zabíjení nudy nudou. Stejně jako televize. Musím začít dělat něco smysluplného, a přesně vím co, protože jsou věci, které mám ráda, ale vždycky si najdu výmluvu, proč je nedělat, což nedává přece smysl, když je mám ráda.

Zákaz pohledu zpět

21. července 2013 v 0:23 JÁ A VĚCI KOLEM
Z dlouhé chvíle jsem se hrabala svým zahlceným počítačem a vyhrabala mnohé staré fotky a videa - takové ty sebestředné, kdy jsem si fotila všechny části těla a podrobně je zkoumala, jestli nejsou tlusté (vždy s výsledkem, že tlusté jsou), narcistické fotky v provazu nebo s nohou za hlavou, a tak si říkám: Co jsem to se sebou udělala?
50 kilo, zadek hladkej jako dětská prdýlka, vlasy do půlky zad... a jen červený zápěstí a vůbec realita toho všeho - toho trapnýho sebefocení - značí, že tahle krása není tak úplně v pořádku.
Dnes 57 kilo, zadek jako minový pole, vokudlaný vlasy, místo provazu dělám pozici mrtvoly a pocit stejný jako předtím: fuj. Pocit je stejný, ale rozumu snad víc. Už nedělám trapný fotky (ono taky není na co se koukat).. ježiši ale strašně mi to chybí.
Což je hovadina.
Občas se holek s ppp, které mají hrozný strach přibrat, ptám: A co ti tvoje nízká váha přinesla? Co bude jinak, když budeš mít o pár kilo víc?
Možná přišel čas zodpovědět si tuhle otázku sama, ačkoliv pro většinu holek, kterých se na to ptám, by 50 kg značilo tu vrchní hranici skoro-obezita, ovšem já, BMI a staré fotky (které dnes vidím velice hubeně) dobře víme, že 50 kg je podváha.
Nízká váha mi nepřinesla vůbec nic. (Ne)překvapivě ani pocit hubenosti (je hubenost pocit?), ani sebevědomí, ani lásku, ani kamarády... možná právě naopak.
Na kamarády nebyl čas (musela jsem cvičit a potom se fotit, musela jsem žrát a potom blít), Vojtěch, láska té doby, mě zbožňuje i dnes, a Standa, druhá láska té doby, na mě sral tehdy i dnes.
Co bych s 50 kg dělala tady? Nemohla bych tady být, kdybych se štítila všeho smaženého, na každodenní večeři v 7 bych říkala "No, thank you, nejím po 5. hodině" a musela bych spát po každém obědě, protože můj ubohý žaludek nebyl schopen trávit a nechat mě při tom při smyslech.

Nevím, proč mě pořád bere psát o tom pořád do kola a po letech. Možná tím chci říct: podívejte se na mě.
Podívejte se na mě a jezte.

Jinak se mám báječně. Rodinka mě vzala na jachtu na ryby, nabídli mi k držení prut, ale raději jsem odmítla, protože nevím, kolik se toho dá zkazit na držení prutu, ale jistě bych toho zkazila hodně. Tak jsem radši jen pokukovala a možná to zkusím příště. K večeři 100% fresh mořská obluda, bože, to byla dobrota.
A Byren mi napsal, že jsem gorgeous, což mě díky Google translator moc potěšilo. Mých gorgeous 57 kilo.


Obludná večeře:

Po měsíci

18. července 2013 v 3:54 JÁ A VĚCI KOLEM
Ehm, je to trapné, ale komentáře pod posledním článkem moje původní rozhodnutí nenapsat už ani slovo změnily během chvíle v chuť sdílet.
Je to přesně měsíc co jsem na Novém Zélandu, a už mi stojí vlasy hrůzou na hlavě: "Už jen 11 měsíců a budu muset domů, néé..". Jelikož celej Zéland beru jako změnu, ráda bych shrnula, co se změnilo během posledního měsíce:
  • Nejsem tak vybíravá v jídle. Snědla jsem prase, krávu, a dokonce i ovci, což byla moje premiéra. Jím rajčata, dokonce hodně rajčat, jím zeleninu co vypadá jak krmení pro králíky a co víc: chutná mi to. Stále mám protichůdné pocity, jako chuť zachránit všechny pašíky na světě, nicméně převažuje jakási představa zralé dospělé osobnosti, protože nimrat se v jídle a vofrňovat nos nad mrkví je dětinské a vofrňovat nos nad tučným a smaženým je nemocné. Jím všechno co rodina a jím to ráda. Jediné, co stále striktně odmítám a asi to nezvládnu nikdy, jsou jablka.
  • Nepřejídám se. Přestala jsem se přejídat teprve před pár dny, ale vzhledem k mojí choré fantazii předpokládám, že mi to nějakou dobu vydrží. Důvodem je to, že jsem měla rande (jupí!). A protože, pokud ho ještě někdy uvidím, bude to pravděpodobně v létě a mohlo by to být na pláži, při každém jídle se mi zjevuje hororová představa mě v plavkách. V posledních dnech pokaždé, když jsem natáhla ruku pro další toast s nutellou, mi v hlavně blesko: "Byren", spolkla jsem slinu a zavřela skříňku.
    Bohužel, jak je mým špatným zvykem, nejsem schopná brát věci tak, jak jsou. Věci jsou tak, že Byrena neuvidím buď vůbec, nebo možná jednou, až pojedu znovu do Aucklandu, což nebude dřív než za 3 měsíce. Bylo by příjemné brát to prostě TAK. Jenže moje fantazie je tak praštěná, že během 5 minut jsem schopná vymyslet si love story s happy endem "a žili šťastně až do smrti", a to si teprve představte cestu z Aucklandu, která má skoro 3 hodiny. Za tu dobu jsem si vyfantazírovala svatbu v JAR a porod... Občas bych si přála mít o něco chudší fantazii.
  • Další, ne tak zajímavou novinkou je, že umím měnit plínky, a to plínky i s průjmem. A nezvracím u toho, jsem skvělá.
  • Řídím auto a řídím ho vlevo.
  • Tečky na nose si mačkám bohužel pořád, žádná změna. Musím toho nechat, protože nos s tečkama je mnohem lepší než rudě červený oloupaný nos s méně tečkama. Je to jako závislost, grrr...
  • Konečně čtu beletrii. Za poslední rok a možná déle jsem četla samou odbornou literaturu, nedávno jsem konečně mohla otevřít normální knížku: Motlitba za Owena Meanyho. Je to tak napínavý, že už se mi nechce psát a jdu číst, zbývá jen pár stránek.
Na závěr ještě jedna fotka s parádním výhledem na Auckland.

Asi už nebudu psát...

15. července 2013 v 11:57 JÁ A VĚCI KOLEM
... protože mi to nedává smysl.
Píšu už 4 roky: napsala jsem přesně 382 článků.
Vždycky to bylo o ppp, ale za ty 4 roky a víc jsem se posunula dál. Daleko za ppp, daleko za blog, daleko za ČR, nedává to smysl. Nechci mít blog jako soukromý deníček, protože soukromé věci patří do soukromí a tak jako tak nikoho nezajímají a nikdo jim nemůže úplně porozumět.
A nechci se zabývat ppp, protože to je pořád to samí dokola. Nebaví mě číst hubnoucí blogy, nebaví mě číst fit blogy a koukat na fotky vašich snídaní, obědů a svačinek, nebaví mě koukat na vaše bicepsy, tricepsy, na laky na nehty, které jste si koupily, nebaví mě číst blogy holek léčících se z ppp, protože se nikam neposouvají, protože je to všechno jenom o jídle a to je přece... jenom jídlo. Blbnutí s jídlem nevede nikam.
Za léta diet a snahy ovládnout svoje tělo jsem zjistila 2 věci: dobré zvyky a trvale udržitelný stav. Tj. dobré zvyky v jídle a pohybu a to takové zvyky, aby byly trvale udržitelné ve zdraví i v nemoci, v zimě i v létě, s přáteli venku i doma v posteli, zvyky produkující trvale udržitelnou váhu. Dopřát si všechno, ale dopřát si to s mírou, a to včetě pohybu s mírou.
Nevím, třeba zase psát budu, ale teď na to nemám ani čas, ani chuť, ani energii. Jsem unavená. Jsem unavená, ale šťastná.

Moře

2. července 2013 v 10:15 JÁ A VĚCI KOLEM
Tak přátelé, konec stěžování a trocha kultury.

Mám se stále skvěle a snad i trochu líp, protože jsem si zvykla, přestávám se stydět a líp mluvím, a to jak v důsledku ztráty studu, tak v důsledku zlepšování mojí English.
S dítkem jsou stále trochu trable a stále si nerozumíme, pořád mě kouše a neusměje se na mě, ani když ho lechtám jak o život a dělám u toho po anglicku "tik tik tik tik tik".
S ostatními členy rodiny trable nejsou. Pan domácí mluví o tom, co všechno podnikneme, a já upřímně doufám, že není z těch, co jenom dávaj planý sliby, aby řeč nestála. Jestli ne, tak možná v létě pojedu na moře chytat mořský příšery (spíš jenom přihlížet), budu řídit vodní skůtr, pojedu k rodinným přátelům na farmu do Christchurch ostříhat ovce a půjdu na party na kopec písku uprostřed moře, která končí s přílivem.
Neskutečný.
Zatím mě rodina vzala vyvenčit na nejvyšší horu široko daleko a bylo to prostě nádherný.

Výhled z vrchu.

Následují fotka - pro mě ohromující podívaná - jak se blíží déšť. A blížil se fakt rychle, počasí se tady mění každou chvíli, chvíli je nádherně slunečno (jako fotka up) a za půl hodiny sejdete dolu a začne lejt jak z konve.

Příští víkend mám hodně volna, takže si nejspíš udělám 2 nebo 3 denní výlet do Aucklandu. Nikdy jsem necestovala sama, ale myslím, že to bude fajn. Vezmu si s sebou Owena Meanyho a bude mít nejlíp.