Tak jo.
Jsem tady.
Jsem na druhý straně planety a cítím se být tak trochu vzhůru nohama.
Rozhodnutí opustit ČR přišlo tak nějak znenadání. Vždycky jsem záviděla všem, co pracovali, studovali nebo dělali cokoliv delší dobu v zahraničí. Ta závist nejspíš pramenila z vědomí, že "tohle mě nikdy nepotká". Ono samozřejmě nejde čekat, až nás něco takovýho potká, jde o to udělat to sám. Jde o to nakopnout se, odvážit se a jít do toho po hlavě.
I když tak jednoduchý to nebylo. Potřebovala jsem k tomu pár kopanců zvenčí. Prvním, pořádným kopancem, byl rozchod. Po rozchodu už nezbylo nic zásadního, co by mě v ČR drželo (opomenu-li pár dobrých kamarádů, které ale považuju za relativně trvalé, budou tu snad i za rok, budou pořád stejní, a prostě naše společné zážitky jen odsuneme do budoucna). K tomu studium chýlící se ke konci a děsivá představa návratu k rodičům - na jakou lepší příležitost čekat?
Začala jsem pomalu pátrat po tom, co se nabízí. Jednou ve fitku jsem si ze stojanu vzala Ženu a život a při běhání na orbitreku jsem narazila na článek o práci v zahraničí. Tam jsem se dočetla o programu Working Holidays na Novém Zélandu. V šatně jsem potom nenápadně článek vytrhla a Ženu vrátila do stojanu. Doma jsem hledala o Working Holiday nějaké informace a nadchlo mě to. Většinou se ale jezdí sbírat kiwi, jablka, nebo stříhat ovce... no, je to krásný, ale bohužel na to asi nemám náturu. Jak bych tak řekla: "bohužel jsem moc dylina".
Working holidays jsem tedy pustila z hlavy a hledala jsem dál.
V první řadě jsem kontaktovala agenturu, která zajšťuje práci na zaoceánských nebo říčních lodích. Velkou výhodou práce na lodi je, že hodně vyděláváte, ale nemáte vlastně žádné vedlejší výdaje - za cenu toho, že pracujete od rána do noci a sotva vylezete na pevninu. Už jsem měla domluvený pohovor v Bratislavě, ale na poslední chvíli jsem ho zrušila. Vyšlo mi totiž něco lepšího.
Jedná se o Employment Agency - http://www.pracenalodi.cz/. Myslím, že je to solidní agentura, za zprostřekování práce se neplatí žádné poplatky, s majitelem jsem komunikovala po e-mailu a telefonu, vždy byl milý a ochotný odpovědět na moje blbý otázky. Je ale nutná dobrá angličtina a praxe v 5 hvězdičkovém hotelu (kterou já díky svojí "úžasný" brigádě oficiálně mám, neoficiálně vám prozradím, že jsem ve skutečnosti nebyla servírka, ale odklízečka zbytků žrádla.) V řadě druhé jsem se zaregistrovala na
www.aupair-world.net, kde se můžete stát au-pair a najít rodinu i bez agentury.
To je dle mého názoru ideální, protože agentuře zaplatíte nesmyslný poplatky za to, že vám předhodí jednu rodinu, což v dnešním internetovym světě můžete udělat snadno sami, a k tomu si můžete vybírat. Zpětně jsem se dočetla názory tuze inteligentních lidí o tom, jak je tato stránka nebezpečná. Jedna slečna na votocvohoz fóru psala, že kontaktovala nějakou rodinu a když jí poslali své tel.č., koukla na internet a zjistila, že se jedná o čečenskou mafii. Normálka prostě, zlaté stránky cz, písemeno Č, a máme tu telefonní číslo na čečenskou mafii. Jisté riziko tady ovšem je, ale máme přece skype (prý čečenská mafie nastrčí před kameru herce) a mozek...
Problém ovšem je, že většina rodin dostává kolem 1000 žádostí měsíčně a tak jsem nevěřila, že by to mohlo vyjít. Prošla jsem tisíc profilů, rozeslala desítky žádostí, a nakonec jsem dostala první kladnou odpověď. Z Nového Zélandu. Všechno šlo neskutečně rychle, během pár e-mailů jsme se domluvili, že teda jako jó, vyhrabala jsem znovu článek ze Ženy a život, zažádala jsem o Working Holiday víza, za pouhé 2 dny jsem je dostala a bylo to. Stále nemůžu uvěřit tomu, že to bylo tak jednoduchý.
Bylo to hodně praštěný rozhodnutí, který bych sama od sebe nečekala. Já a au-pair? Na Novym Zélandu? Já, která jsem nikdy neletěla letadlem, nikdy jsem nebyla dál než v Brně (no dobře, ještě v Londýně a tak), já, která se bojí cizích lidí, neumí mluvit v češtině, natož pak v angličtině, má hrůzu z jakékoliv zodpovědnosti a povinností, neumí řídit vpravo, natož vlevo, prostě já, stydlivej nesebevědomej ňouma pojedu úplně sama k cizím lidem na druhou půlku planety?? Asi jsem se zbláznila...
Nicméně se domnívám, že se jedná o nejlepší rozhodnutí mého dosavadního marného života. Potřebuju se změnit, začít si věřit, komunikovat s lidma bez potřeby utíkat od nich a od povinností, potřebuju se nestydět, naučit se vařit, pracovat, spolupracovat, uklízet, řídit, mluvit a mluvit anglicky a nakonec, co je důležité a určitě to souvisí se vším vyjmenovaným, potřebuju se přestat přejídat (čímž nechci říct, že jsem odjela na Nový Zéland proto, abych si udržela štíhlou linii, haha).
Tedy - už druhý den jsem na Novém Zélandu, a to nikoliv u čečenské mafie, ale u velmi příjemné bohaté rodinky. Jsem nadšená ze všeho kole sebe a zároveň vystresovaná ze všeho, co mě čeká. Nejhorší je komunikace - jednak se lehce stydím, a moje angličtina = průser. Ač jsem ve škole bývala nejlepší ze třídy, na komunikaci s novozélanďanama to nestačí. Hlavně s 12 letou slečnou, která mluví se strašně ledabylím přízvukem. Ještě že holčička, o kterou se budu starat, nemluví. Zapomněla jsem totiž zmínit, že je mentálně postižená. K čemuž mě napadá nejapný vtip, že naše angličtina je na stejnym levelu.