na Blog.cz

Přeletět půlku planety není, jak se zdá, stále dost daleko na to mít klid od mojí mámy.

Když na letišti hystericky bulelela, visela mi na krku a říkala: "Uvidíš, taky se ti bude stýskat," prorocky jsem tiše řekla: "Si nemyslim". Je to sice teprve týden, ale, ať je to sebevíc hnusný a odporný, nemyslim si, že se mi po mámě bude stýskat.

Jsem zlá a je mi z toho divno.

Když ale... každý den nový e-mail velikosti A4 o tom, co všechno dělá, co dělá pes, co jí, co jí pes, co vaří, co si myslí a kde byla na procházce, pak množství nesmyslných otázek mezi kterými se k mému překvapení ještě nevyskytlo "kdy chodíš na velkou", dvacet smajlíků a na závěr: "pac a pusu, máma"....

Co mě v dnešním e-mailu rozčílilo úplně nejvíc byla pasáž o tom, jak mi konečně do pokojíčku koupila nové záclony a žaluzie. V pokoji mám totiž záclony snad ještě po prababičce a žaluzie nebo závěsy chybí úplně. Žadonění o ně jsem vzdala už před 10 lety a zvykla jsem si spát za světla. Mohly bychom říct: to je ale hodná maminka, koupila mi novou záclonku, jenže má to jeden háček že, koupila jí hned týden po tom, co jsem odjedla na rok doprdele. Co se bude v mém pokoji dít odhaluje hned v následujících řádcích.. prostě se tam nastěhuje.

O tom, jaký mám názor na to, když se někdo zabydluje v mém pokoji už jsme, a není to tak dávno, měly nejednu velmi peprnou hádku. K novým záclonám jsem se taky před odjezdem vyjádřila - negativně - a nikoho to nezajímá. Kolik lásky a kolik sebelásky je v jejím chování?

...Už nikdy se nechci vrátit domů...

Nevim, asi prostě ty e-maily nebudu číst, stejně nikoho nezajímá jak reaguji, lépe řečeno nereaguji, jde přece hlavně o to se vykecat. Chci si to tu užít a "osvobodit se", takže tyhle problémy se asi prostě pokusím vytěsnit, nebudu posílat mámě sprosté e-maily, budu se zabývat sama sebou a svou prací, nemyslet na rodinu a myslet chvíli na sebe.

K dnešku ještě odkaz převzatý od Majdy o tom, jak se tvoří krásní lidé ve photoshopu, a také na klinikách plastické chirurgie, což je k vzteku, protože jak je vidět, spoustu lidí původně mělo divný nos, a kdyby si ho všichni nechali, byl by to nos normální a hezký, a já bych nemusela mít trauma, že jsem nosorožec. Ach jo.

Tak jo.

Jsem tady.

Jsem na druhý straně planety a cítím se být tak trochu vzhůru nohama.

Rozhodnutí opustit ČR přišlo tak nějak znenadání. Vždycky jsem záviděla všem, co pracovali, studovali nebo dělali cokoliv delší dobu v zahraničí. Ta závist nejspíš pramenila z vědomí, že "tohle mě nikdy nepotká". Ono samozřejmě nejde čekat, až nás něco takovýho potká, jde o to udělat to sám. Jde o to nakopnout se, odvážit se a jít do toho po hlavě.

I když tak jednoduchý to nebylo. Potřebovala jsem k tomu pár kopanců zvenčí. Prvním, pořádným kopancem, byl rozchod. Po rozchodu už nezbylo nic zásadního, co by mě v ČR drželo (opomenu-li pár dobrých kamarádů, které ale považuju za relativně trvalé, budou tu snad i za rok, budou pořád stejní, a prostě naše společné zážitky jen odsuneme do budoucna). K tomu studium chýlící se ke konci a děsivá představa návratu k rodičům - na jakou lepší příležitost čekat?

Začala jsem pomalu pátrat po tom, co se nabízí. Jednou ve fitku jsem si ze stojanu vzala Ženu a život a při běhání na orbitreku jsem narazila na článek o práci v zahraničí. Tam jsem se dočetla o programu Working Holidays na Novém Zélandu. V šatně jsem potom nenápadně článek vytrhla a Ženu vrátila do stojanu. Doma jsem hledala o Working Holiday nějaké informace a nadchlo mě to. Většinou se ale jezdí sbírat kiwi, jablka, nebo stříhat ovce... no, je to krásný, ale bohužel na to asi nemám náturu. Jak bych tak řekla: "bohužel jsem moc dylina".

Working holidays jsem tedy pustila z hlavy a hledala jsem dál.

V první řadě jsem kontaktovala agenturu, která zajšťuje práci na zaoceánských nebo říčních lodích. Velkou výhodou práce na lodi je, že hodně vyděláváte, ale nemáte vlastně žádné vedlejší výdaje - za cenu toho, že pracujete od rána do noci a sotva vylezete na pevninu. Už jsem měla domluvený pohovor v Bratislavě, ale na poslední chvíli jsem ho zrušila. Vyšlo mi totiž něco lepšího.

V řadě druhé jsem se zaregistrovala na www.aupair-world.net, kde se můžete stát au-pair a najít rodinu i bez agentury.

To je dle mého názoru ideální, protože agentuře zaplatíte nesmyslný poplatky za to, že vám předhodí jednu rodinu, což v dnešním internetovym světě můžete udělat snadno sami, a k tomu si můžete vybírat. Zpětně jsem se dočetla názory tuze inteligentních lidí o tom, jak je tato stránka nebezpečná. Jedna slečna na votocvohoz fóru psala, že kontaktovala nějakou rodinu a když jí poslali své tel.č., koukla na internet a zjistila, že se jedná o čečenskou mafii. Normálka prostě, zlaté stránky cz, písemeno Č, a máme tu telefonní číslo na čečenskou mafii. Jisté riziko tady ovšem je, ale máme přece skype (prý čečenská mafie nastrčí před kameru herce) a mozek...

Problém ovšem je, že většina rodin dostává kolem 1000 žádostí měsíčně a tak jsem nevěřila, že by to mohlo vyjít. Prošla jsem tisíc profilů, rozeslala desítky žádostí, a nakonec jsem dostala první kladnou odpověď. Z Nového Zélandu. Všechno šlo neskutečně rychle, během pár e-mailů jsme se domluvili, že teda jako jó, vyhrabala jsem znovu článek ze Ženy a život, zažádala jsem o Working Holiday víza, za pouhé 2 dny jsem je dostala a bylo to. Stále nemůžu uvěřit tomu, že to bylo tak jednoduchý.

Bylo to hodně praštěný rozhodnutí, který bych sama od sebe nečekala. Já a au-pair? Na Novym Zélandu? Já, která jsem nikdy neletěla letadlem, nikdy jsem nebyla dál než v Brně (no dobře, ještě v Londýně a tak), já, která se bojí cizích lidí, neumí mluvit v češtině, natož pak v angličtině, má hrůzu z jakékoliv zodpovědnosti a povinností, neumí řídit vpravo, natož vlevo, prostě já, stydlivej nesebevědomej ňouma pojedu úplně sama k cizím lidem na druhou půlku planety?? Asi jsem se zbláznila...

Nicméně se domnívám, že se jedná o nejlepší rozhodnutí mého dosavadního marného života. Potřebuju se změnit, začít si věřit, komunikovat s lidma bez potřeby utíkat od nich a od povinností, potřebuju se nestydět, naučit se vařit, pracovat, spolupracovat, uklízet, řídit, mluvit a mluvit anglicky a nakonec, co je důležité a určitě to souvisí se vším vyjmenovaným, potřebuju se přestat přejídat (čímž nechci říct, že jsem odjela na Nový Zéland proto, abych si udržela štíhlou linii, haha).

Tedy - už druhý den jsem na Novém Zélandu, a to nikoliv u čečenské mafie, ale u velmi příjemné bohaté rodinky. Jsem nadšená ze všeho kole sebe a zároveň vystresovaná ze všeho, co mě čeká. Nejhorší je komunikace - jednak se lehce stydím, a moje angličtina = průser. Ač jsem ve škole bývala nejlepší ze třídy, na komunikaci s novozélanďanama to nestačí. Hlavně s 12 letou slečnou, která mluví se strašně ledabylím přízvukem. Ještě že holčička, o kterou se budu starat, nemluví. Zapomněla jsem totiž zmínit, že je mentálně postižená. K čemuž mě napadá nejapný vtip, že naše angličtina je na stejnym levelu.

Už několik dní se snažím sesumírovat článek, kterým bych vyjádřila všechno, co vyjádřit chci.
Stručně a přehledně moje základní myšlenky:

Dřív jsem nebyla nemocná skoro vůbec. Chlubila jsem se tím, že zdravá strava a sport mi posílily imunitu. No jenže to skončilo, od rozchodu, tj. asi 5 měsíců, jsem byla nemocná už víc než 3 krát. Nejde o to, že bych to ještě řešila a byla z toho v prdeli, spíš jde o to, že se celkově snížila moje psychická pohoda - ztratila jsem hlavní citovou oporu, nastěhovala jsem se zpátky domů a pak hlavně příprava na státnice, s kterou přišlo nejhorší měsíční chronické onemocnění trvající doteď. Státnice jsem absolvovala s horečkou. I přesto úspěšně.

Ať je to zákon přitažlivosti, intuice nebo oboje najednou, tak jasný je, že to, čemu věříte, se děje. Na státnice jsem neuměla zdaleka všechno, ale prostě jsem byla hluboce přesvědčená o tom, co si vytáhnout můžu, a co ne. Náhoda? Na této "náhodě" přežívám už od maturity.

Poněvadž stres je u mě vždycky neodmyslitelně spjat s jídlem, žrala jsem poslední měsíc jako protržená. Kvůli nemoci jsem navíc nemohla sportovat. To se samozřejmě promítlo na mojí postavě a jednou tolik v mém sebeobrazu. Bohužel, možná spíš bohudík, absolutně nejsem schopná zasahovat si do jídla. Nemám chuť se omezovat (přecejenom stres se s plným břichem zvládá fakt líp) a ani sílu. S rostoucím zadkem roste i frustrace a s tím nutnost se s ní vyrovnat a ubránit se výčitkám.

S údivem jsem sledovala sama sebe, jak jsem schopná si omluvit každý další jídlo, který do sebe cpu. Takovou typickou racionalizací jsou pro mě každý měsíc 2 dni před menstruací. To je prostě dáno, že mám žravost, čili si můžu dovolit jíst, resp. žrát. Tonoucí (tloustnoucí) se stébla chytá, a když mi Terka řekla, že ve stresu člověk víc spálí, u každýho dašího jídla jsem si vesele říkala: "jsem ve stresu, víc pálím".

Přestože nejsem na dojemný řečičky chci na tomhle místě říct, že je mi líto, že některý lidi jsem poznala až teď. Jsem strašně vděčná, že jsem je vůbec poznat mohla, ale mrzí mě, že teď se to musí přerušit. Zbývá jen doufat, že ty lidi tu budou i za rok.

Ten velmi úspěšný den - den úspěšně složených státnic - jsem zakončila veleúspěšně v restauraci s hlavou v hajzlu.

Mám tendenci takhle končit, když se velké množství jídla pojí s velmi nepříjemnou situací.

Rodinná oslava mého veleúspěchu je proto ideální příležitostí.

Mámy patetické kecy o hrdosti a o tom, jak a kolik bude brečet, co mi řekne před odjezdem a jak bude mávat;

Táty nejapné vtipy a neschopnost vyjadřovat emoce, čili sdělení radosti a hrdosti zaobalené v ironických prupovídkách;

a ségra která si objednala smaženou tresku, a když ji přinesli smaženou tresku a ona poznala, že je OPRAVDU smažená, vyškrábala maso a smažený obal nechala ležet na talíři...

A příště už skončím s napínáním a napíšu vám o tom svém slavném výletu :D