Květen 2013

O dortu a o buchtě

28. května 2013 v 19:07 NĚCO K SNĚDKU
Napsala jsem velmi dlouhý článek, takovou sondu o tom, co moje máma udělala a dělá špatně. Smazala jsem ho. Napsala jsem o něco kratší článek o tom, jak mě rozčiluje moje ségra. Smazala jsem ho. V takových chvílích se ve mě vždycky perou dvě skutečnosti, a to, že na jednu stranu mám svojí rodinu ráda, a ačkoliv je vadná a víme to všichni, neni fér roztrubovat to do světa, když se jedná o vcelku hodně intimní problémy. A navíc asi nikoho nebaví číst moje rozčilování se nad tím, že mi někdo snědl papriku. Radši buďme pozitivní a oslaďme si život.
Proto neosobní článek o buchtě.

Malou poznámku si přece jen dovolím. Já když se přejídám, tak se vždycky přejídám s prominutím sraček, který jsou k dispozici ve velkym množství a nikomu nebudou chybět. Relativně účinnou prevencí u mě je, když tyhle potraviny nejsou k dispozici a v ledničce je jen dobré, kvalitní jídlo v přiměřeném množství. Rizikové pro mě jsou hlavně rohlíky, piškoty, sušenky (naposled třeba balík Disko) a pytle cereálií. Prostě všechno co je levný a je toho hodně. Kupříkladu nikdy bych si nedovolila přejíst se belgický čokolády koupený v Bruselu na letišti, kvalitního celozrnnýho chleba nebo jídla, které jsem sama uvařila. A pochopitelně mě potom rozčílí, když někdo zporcuje 2 tabulky a já ani nemůžu ochutnat. A já už s tím odmítám mít soucit. Odmítám mít soucit s kýmkoliv, kdo 2 týdny drží hladovku a pak se přejídá. Tohle totiž neni nemoc, to už je čirá blbost. (Dobře, soucitu se ve mě najde hodně, ale ne teď, když mi byla sežrána čokoláda.)
Myslím, že je to daný neznalostí ceny toho všeho. Nemyslím jenom finanční, ale ceny toho jít na nákup, vybrat dobrý věci a odnést je domů. Kdo se nikdy nestaral sám o sebe tu cenu asi sotva pochopí.

Dort.
Dorty už jsem potahovala lecčím - domácí varnou potahovou hmotou či marcipánem z Tesca, tentokrát jsem ale chtěla vyšší level, a proto jsem navštívila obchod s cukrářskými potřebami. Ráj. Tisíce vykrajovátek a dortových forem a formiček nejrůznějších tvarů a velikostí, košíčky na muffiny s desítkou desingů a v neposlední řadě také výběr hotových potahovacích hmot a fondánů. Takových obchodů je nejspíš hodně, tenhle má pobočku v Praze na Zličíně, v Brně a taky e-shop www.fialapraha.cz.
Dalo mi to zabrat!

Šarlota.
Jednoduchá, efektivní, výborná. Na povrchu je vlastně nakrájená roláda, vevnitř pudinkový krém. Recept je z Alberta, odkaz zde.


Z nemocných dnů

22. května 2013 v 0:47 JÁ A VĚCI KOLEM
Tak moje úžasná zázračná nemoc pravděpodobně nebyla vyvolána mísou, ale pořádným bacilem, na který jsem dneska dostala antibiotika. Takže hurá zpět ze zázračných alternativních výšin k pěknému chemickému hnusu. Nakonec to není tak zlý, lepší vymarodit se teď, nežli později. Nikam nemůžu a unavená nejsem, takže se můžu věnovat jen učení. Za těch pár dní jsem dost pokročila a taky ze mě opadla větší část hrůzy a to mimo jiné díky ověřené technice - mám napsaný seznam otázek a po naučení je odškrtávám, čimž nabývám útěšného pocitu, že to zvládám. Je totiž mnohem lepší připomínat si to, co už máte za sebou než to, co ještě zbývá. Kdybych se koukala na to, co mi zbývá, tak už ležím pod balkónem jak dluhá, tak široká, tak mrtvá. Jsem expert na "dělání, že někoho nevidím" a tudíž se snažím nevidět ani tento mrakodrap.


Mísa

17. května 2013 v 22:23 JÁ A VĚCI KOLEM
Na alternativní medicínu nevěřím. Jsem v tomto směru skeptik a realista, ezoterii se směju. Z toho důvodu mi přišla léčba a očista těla MÍSOU směšná. Konkrétně se jedná o Tibetskou mísu, se kterou se provádí meditace nebo masáže. Protože moje alternativní teta si tuto mísu za těžký prachy pořídila a protože reference od ní a sestřenky byly více než zajímavý (teta po první masáži ulehla na týden do postele s horečkou, sestřenka měla celý den průjem a zmínily také někoho, kdo potom zhubl 5 kilo), krom toho od malička mám vztah k Tibetu, protože jako malý intelektuál četla jsem v 10 letech knihy o Tibetu (doporučuju 7 let v Tibetu) a snad jsem si i představovala, že jsem reinkarnovaný dalajláma. V tuhle reinkarnaci tak trochu doufala i moje máma, neboť od mého narození má pocit, že jsem děsně výjimečná, mám třetí oko a vidim aury. Znovuzrození lámové se rodí se znamením na lopatce a já měla na lopatce 3 pihy v řadě pod sebou. Věkem mi zmizely, takže jsem se pravděpodobně reinkarnovala zpět do marné Moniky a ztratila svojí lámovskou kariéru, věčná škoda.
Toť k mojí tibetské historii, zpět k tibetské míse. Domluvila jsem se tedy s tetou, že mi tu masáž udělá. Jedná se v podstatě o přikládání mísy na různé části těla a její rozeznívání, které se pojí s vibracemi, které se šíří po celém těle a léčí. Relaxační efekt nebyl nic moc, protože mi u toho skákal po hlavě neteřa a křičel: "Monikó, poď se fackovat!" (s láskou vzpomínám na časy, kdy jeho nejoblíbenější hra bylo kopání, hrabání a zalívání na zahradě, tehdy jsem si stěžovala, že musím hodiny v kuse "jako" hrabat trávu či řídit dětský traktor, co bych za to dala. Teď je to pořád hra na "spajdrmena", jejíž hlavním smyslem je zmasakrovat ubohou tetu).
Masáž byla příjemná, já stále skeptická, ale den poté? Horečka 38. Tak já nevím, jestli jsem blázen nebo co. Je pravda, že už před masáží jsem byla načatá, škrábalo mě v krku. Takže netuším, jestli to vypuklo spontánně, nebo kvůli míse. Normálně u mě onemocnění vypadá jinak - rýma, mírná horečka a absolutní neschopnost dělat cokoliv než ležet v posteli. Dnes mám nos naprosto čistej, škrábe mě v krku, horečka vysoká tak, jako dlouho ne, a hlavně: úplně v pohodě aktivita, možná dokonce lepší, než normálně. Ať je to třeba mísou nebo bacilem, přijala jsem tuhle horečku jako akt očištění, nebudu jí chemicky likvidovat, nýbrž budu hořet. A taky nebudu cvičit, jako při svém posledním onemocnění, které jsem si svým obsesivním cvičením prodloužila na 3 týdny, protože kdykoliv se mi udělalo lépe, šla jsem se zničit.

Na závěr video, které mě dostalo snad víc, než ta mísa. Zcela jiným způsobem mě taky dostaly komentáře, protože každý druhý zní: "Respekt!". Ehm, omezený jazykový kód se tomu říká (celý den se učím sociologii tak jsem teď chytrá jak rádio).
Nějaký "respekt" nebo "mrtě" už mě ani nezaráží, ale když nedávno kamarádka použila slovní spojení "Sem se vyhovnila", tak to jsem teda čuměla jak péro z gauče.
Tak já nevím, že těmhle výrzům nerozumím, asi už mluvím archaickou češtinou.

PROJEKT

14. května 2013 v 23:50 JÁ A VĚCI KOLEM
Už je to týden co jsem byla v Brně, a ačkoliv jsem chtěla a měla o tom napsat, nebyl na to čas (teď taky není). Začalo totiž období "30 dní do státnic", na které jsem si přislíbila intenzivní učení. Intenzivní sice je, ale stejně to nestačí a nezvládám plnit denní limit (tj. 3 otázky denně, aktuálně stíhám maximálně 2, spíš jednu... ono taky kdybych nebyla taková šprtka a nepotřebovala všechno pochopit a znát do detailů, tak by to možná šlo rychleji).

Tedy ještě jsem se ani nestihla zmínit, že jsem se zapojila do projektu Na druhý pohled. Minulý týden jsme měly s holkama sraz v Brně a dolaďovaly jisté detaily prvního setkání, které se, POZOR, koná už příští týden. Tímto bych vás na něj chtěla pozvat - kohokoliv, kdo má/měl něco společného s poruchou příjmu potravy a má, nebo nemá, chuť o tom mluvit nebo vědět. Detaily, program a vůbec smysl toho všeho jsou uvedeny ve výše i níže uvedeném odkazu, přesto si dovolím stručně shrnout můj náhled na to:
Projekt, to je tak trochu svépomocná skupina, tak trochu přátelské setkání a pokec. Z mojí, naší a třeba i vaší zkušenosti je jasné, jak moc sdílení problémů se stejně "postiženými" lidmi pomáhá. Proč jinak si zakládáme blogy a vykecáváme se tady z věcí, které ani nejbližším lidem neříkáme? Mnohem lepší než "virtualita" je pochopitelně realita. V realitě jsem potkala právě Kristýnu, před týdnem konečně i Zuzku a další lidi, a - jak to říct - terapeutický efekt těchto setkání byl absolutně nenahraditelný. Tisíckrát se můžeme vykecávat ve formálním prostředí, třeba v ordinaci terapeuta, ale nenahradí to odpoledne strávené s někým, kdo prožívá to samé, co vy. A co takhle celý víkend? Co takhle proložit to zábavou, posezením někde, výletem do přírody a za trochou kultury, kecáním o všem možném a hlavně o ppp a to z různých úhlů pohledu, včetně pohledu odborníka?
Nejedná se o nějaký sraz bloggerek vymyšlený a organizovaný jen tak z patra. Má to smysl, cíl, máme zažádáno o grantovou podporu a hlavně máme plány do budoucna. Setkání, které proběhne 25. a 26. května, bude první, čili jistým způsobem zkušební, a jak bude probíhat z velké části záleží na všech zúčastněných. Důležité je, že všechno je založeno na dobrovolnosti a přátelské atmosféře. Nečekejte přítomnost nějakých autoritních organizátorů, protože organizátory jsme my, které jsme úplně stejné, jako vy.

Jo, takže jste zvány :)
Všechny informace jsou uvedeny na projektovém blogu www.nadruhypohled.blog.cz
Pokud byste chtěly přijet (což je určitě nutné předem oznámit kvůli zajištění stravy a dalších organizačních věcí) pište třeba na email na.druhy.pohled@gmail.com
Pokud byste se chtěly zapojit i jiným způsobem, na něco se zeptat či se jinak vyjádřit, neváhejte taky napsat na uvedený email, nebo třeba přímo mě.

Ještě bych chtěla zdůraznit, že účast je samozřejmě bezplatná. Pouze bude třeba zaplatit nějaký příspěvek na jídlo a pití, které budeme zajišťovat pro všechny na celý víkend. Podle útraty za suroviny to bude v rozmezí 100 - 200 Kč.

Jak efektivně vyklidit dceru ze svého života

7. května 2013 v 11:23 JÁ A VĚCI KOLEM
Ne, nevydržim tady.
Kradou mi soukromí a vešekrý osobní prostor. Nemůžu se tu pohnout a co hůř, nemůžu jim to říct.
Je to neskutečně absurdní... Dala jsem se do úklidu a všechny vzpomínkové nebo osobní předměty jsem se rozhodla dát do krabice, zalepit jí a uložit na půdu. Prozatím leží otevřená, poloplná krabice v mém pokoji a čeká, až jí doplním. Teda ležela, dokud jsem večer neodešla z baráku. Přijdu a krabice nikde. Vůbec nechápu, z jakého důvodu táta v době mé nepřítomnosti vešel do mého pokoje, vzal mojí krabici s nejosobnějšími věci a odnesl ji na půdu. Nechápu PROČ? Proč sem vůbec leze? Proč mi sahá na věci? Proč je odnáší?
Nejde jenom o tohle. Je mi jasné, co dělá vždycky, když nejsem doma. Promenáduje se po mém pokoji, rozhlíží se a upravuje věci kolem. Vím to, protože totéž dělá v ségry pokoji. Jakmile ségra odejde, už slyším jak táta cupitá, otvírá dveře, kroky, zvuky... nevím.
Vím, že nejraději by se mi hrabal ve skříníh, v šupících a poličkách. Ne proto, aby prozkoumával moje věci, ale aby UKLÍZEL. Protože je tim posedlej. Úklidem a likvidací zbytečných věcí.
Naposledy tohle udělal asi před dvěma lety. Jsou to pro mě hodně bolestivý vzpomínky. Přišla jsem domů a zjistila, že skříně jsou přebraný a přerovnaný. Deníky v čudu. Lovila jsem je pak u kotle, kde byli společně se starými školnimi sešity připravené ke spálení. Sice nikoho nenapadlo zkoumat moje osobní věci a třeba jen zjistit, že se jedná o deník, přesto je mi špatně při vzpomínce, že na to sahal, že s tím manipuloval, že prostě... že se to vůbec mohlo stát.
Máma udělala totéž už dřív. To se pojí s celkem úsměvnou situací, kdy moje zakrvavené obvazy a kapesíky (které jsem si z patologicky nechutných důvodů schovávala), složila do úhledných komínků a vrátila tam, kde byli. Jestli jí vůbec něco k tomu napadlo tak nejspíš to, že mi tekla krev z nosu. Hodně krve z nosu.

Dneska už mlčím. Vím jak dopadá, když se tátovi něco vyčítá. Obzvlášť něco týkající se jeho uklízecí obsese. Agrese. Někdy chci, aby se to stalo. Chci mu vrátit to, jak mi ubližoval. Kdyby na mě vztáhnul ruku, tak jako dřív, uměla bych se bránit. Jenže on už jí nevztáhne, protože to ví. Dovolil si jen na malou a bezbranou holku. Teď je starý a nemocný a nedovolí si.
A já si taky nedovolím, protože potřebuju peníze.
A na tom stojí náš super vztah,
tak tady bulim a pukám vzteky.

Co jsem vařila a fotila 3 - trocha luxusu

5. května 2013 v 17:07 NĚCO K SNĚDKU
Éra mého vaření (a focení) pomalu končí, protože rodiče se vrátili z dovolený. A vařit s mámou za prdelí - děkuji, nechci. Dneska jsem ovšem vařila, protože mi zbyli suroviny na jeden recept. A scénář byl jako vždycky:
Máma zmerčí, že se nacházím v kuchyni, v nechráněném prostoru a držená tam na delší dobu kuchařskou povinností. Dobrá příležitost se vykecat, že? Uvaří si čaj, rozvalí se v kuchyni na židli, nadechne se a jede... dnešní téma je jedna z jejích oblíbených variací na téma "Jak jsou ty lidi dneska blbý". Nejde jen o mojí obecnou nechuť být uchem pro její stížnosti, jde o to, že mě vyrušuje při činnosti, na kterou se pořebuju soustředit - obzvlášť, když ten recept vařím poprvé. A prosím jí pokaždé, když vařím (omluvou jí budiž, že jsem dlouho pro rodinu nevařila, a to právě proto, že se to vždycky váže s konfliktem) a prosím ji tedy zas: "Mámo, já prostě nesnáším, když vařím, a někdo mi u toho stojí (sedí) za zády a ruší mě, potřebuju se soustředit". Abychom dodrželi typický scénář, máma se naštve, že si ani nemůže popovídat s vlastní dcerou, naznačí, že jsem nevděčnej a rozmazlenej spratek, postěžuje si, že ani postěžovat si člověk dneska nemůže, a zlostně odkráčí.
Já jí nechci urážet ani odhánět, ale když vařím s ní za zadkem, tak se cítím jako na následujícím obrázku:


I přes všeobecné rozladění se mi oběd povedl, mňam!

Co jsem vařila a fotila 2

3. května 2013 v 16:20 NĚCO K SNĚDKU
Většinou, když vařím jen pro sebe, ukuchtím si nějaký blivajs, který má co nejméně kalorií. Pozitivní změnou, kterou by jistě některé z vás považovaly za změnu negativní, je, že tentokrát jsem smažila ne na teflonu, ale na oleji, a místo suchých brambor (zásadně bez omastku) jsem si udělala pořádně máslovou bramborovou kaši. Fotku jsem se tentokrát nesnažila udělat esteticky drobnou (ono moc krásy na květákových karbanátcích stejně k vidění není) a taky jsem vám chtěla ukázat, jak vypadá moje opravdová prasečí porce (kaši jsem si ještě přidávala). Společně s tím jsem chěla zdůraznit, že váhu mám nižší než v době, kdy bych nesnědla ani polovinu tohoto usmaženou na teflonu se suchou bramborou. Čím víc jím, tím jsem hubenější. Asi chyba v matrixu?

KVĚTÁKOVÉ KARBANÁTKY
Recept z internetu zde.

V současnosti se v jídle co se chuti a množství týče neomezuju. Jedinou zásadou je nepřejídat se. Jinak je pro mě jídlo největší potěšení, který momentálně mám. Vaření mě baví a krom toho se mi u něj dobře učí (škrábu brambory, u toho civím do papíru a přeříkávám si teorie příčinnosti sociálních deviací dle polyetiologického přístupu, velká zábava... pro lepší soustředění si nejspíš vezmu brambory ke státnicím a během zkoušek voškrábu na oběd pro celou komisi...).

Stále zkouším nové recepty, už brzy totiž budu vařit pro mojí hostitelskou family a ráda bych vařila něco s vyšší úrovní než jsou karboše z květáku. Receptů na úrovni v mém repertoáru moc není a následující se mezi ně taky nezařadí. Rajčatová omačka mě nenadchla. Recept ale přesto přidávám, třeba byla chyba ve mě, a nikoliv v receptu (místo čerstvé bazalky jsem dala drhnutou a místou smetany ke šlehání normální), možná to chtělo víc osolit nebo víc já nevimco, nebo to možná bude tím, že nemám ráda rajčata. Na druhou stranu americké brambory byly excelentní (a všimněte si, jak z nich odkapává omastek, mňam mňam).

KUŘE NA RAJČATECH
zaostřeno na brambory, poněvadž jsou estetičtější než hmota v pozadí (pod kterou se mimochodem schovává kuře) a taky chutnější.
Recept na brambory zde, já je dělala bez slupky.
Recept na rajčatový blivajz z časopisu Albert níže.

V pluhu

1. května 2013 v 19:02 JÁ A VĚCI KOLEM
Nečekala bych, že to řeknu, ale už aby rodiče byly doma. Prudí mě sestra a pes a nedá se to vydržet. Pes zlobí, poněvadž když jeho životní láska máma není doma, nikdo se mu nevěnuje a nudí se. Ségra, místo toho, aby ho alespoň podrbala za uchem, na něj řve neskutečně sprostý nadávky. Za to, že kolem ní chodí, kouká a možná se trošku plete pod nohama na něj řve: "ty šmejde di do píči". To mi přijde trochu moc. Smutné, že tento styl chování okoukala od táty. A to není jediné. Starat se o ní - peklo. Když jsem jela na nákup (dvakrát), zeptala jsem se jí (dvakrát), jestli chce něco koupit. Řekla (jak jinak než dvakrát), že ne. Čili jsem nakoupila jen pro sebe (plus na oběd, která jí servíruju každý den) s tím, že se o sebe ve svých 25 letech zvládne postarat sama. Ani náhodou. Snědla moje jídlo a já budu dnes večeřet psí granule.

Ve snaze utéct z toho blázince šla jsem si zaběhat a hned za rohem mě začalo šíleně bolet koleno. Doufám, že je to jen přechodná vada. Možná ze včerejší jógy. Včera jsme na józe totiž byly jenom 3, takže cvičitelka měla čas se nám jednotlivě věnovat, přičemž mě zlámala do dvojitého véčka. Následně při pozici pluhu jsem pochopila, proč se pozice pluhu jmenuje pozice pluhu. Cítila jsem se po ní, jako by se mnou někdo zvoral celý pole. A taky jsem pochopila marketingovou strategii paní cvičitelky. Když jsme odcházely, všechny si držely záda a hekaly bolestí, tak povídá: "A zítra můžete přijít na mojí lekci Zdravá záda". Zkrátka v úterý všem odrovnat záda a ve středu je pozvat na zdravá záda.

Takto by pluh měl vypadat. U mě ale vypadá docela jinak.