Duben 2013

Jídlo - řešit nebo neřešit

30. dubna 2013 v 12:44 TROCHA FILOZOFOVÁNÍ
Na semináři psychiatrické kliniky Ke Karlovu, kam jsem zavítala minulý týden, mimo jiné přednášela nutriční poradkyně z oddělení pro poruchy příjmu potravy a uváděla zajímavé statistiky o tom, kolik nutričních poradců a studentů nutričního poradenství samo trpí poruchou příjmu potravy. Číslo si přesně nepamatuju, ale tuším, že to bylo okolo 80%.
Ono totiž jakmile začnete jídlo řešit jakýmkoliv způsobem - ať už chcete jenom jíst zdravěji, trochu zhubnout, jíst bio, stát se veganem nebo makrobiotikem - velmi snadno se do toho můžete zamotat. V poslední době narážím na blozích na nový trend "paleo stravy". Moc jsem nepochopila, co to je, takže si nedovolím to hodnotit, ale tak jako tak je to další na hlavu padlé směrování jídelníčku nenormálním směrem. Holky na většině blogů zabývajících se zdravým životním stylem a jídlem se snaží hlavně o to nejíst normálně. Já se snažím o opak, jelikož jsem jedna z těch, který to "nenormální", nazývané "zdravé" a "dietní", už vylezlo i ušima a dostalo tam, kam dostalo. Jaroslava Touthongi (divný jméno) to nazývala černobílým viděním. Jakože striktní dělení potravin na potraviny dobré a špatné. Ať už je dělíte na dietní - tučné, bio - nebio, paleo - nepaleo, fairtraid - nefairtrade... a pak když narazíte na potravinu, kterou hodnotíte jako špatnou, tak se jí buď vyhnete, nebo jí sníte a máte z toho výčitky a vztek, a najednou vás to omezuje v životě. A pokud jídlo kohokoliv jakkoliv omezuje v životě, tak mi to přijde špatné a nezdravé.
Ačkoliv starat se o sebe je určitě dobré... jen se to nesmí přehánět.

Co jsem vařila a fotila 1

28. dubna 2013 v 12:37 NĚCO K SNĚDKU
Psát mi vůbec nejde, ale stále jsem nadšená ze ségry nového foťáku, tak budu alespoň fotit. Nemám jiného modela než Lupínka, a ten se na moje fotografické intervence netváří nijak zvlášť nadšeně. Krom toho většinu času spí a nepohybuje se vůbec, nebo se pohybuje moc rychle a neesteticky. Taky se nerad češe, takže nevím, jestli je dobré chlubit se fotkami typu: "Moje rozmazlená, rozcuchaná chlupatá koule". Tak alespoň jedna chlupatá:


Oproti psovi jídlo nikam neuteče a neumí se tvářit nasraně, a tak jsem radši začala fotit jídlo.
Vařím ráda a teď vařím i často. Rodiče jsou totiž na dovolený a tak mám kuchyň pro sebe. Když jsou doma tak nevařím nikdy. Nesnášim, když stojím nad plotnou, máma si vedle mě sedne a začne něco pindat, v horším případě se vyptávat co to dělám, jak to dělám, jak bych to měla dělat líp atd. Taky nesnáším, jakým způsobem hodnotí moje jídlo. Máma mi vychválí všechno, ať je to spálené, syrové nebo rozvařené, je to jedno, všechno co dělám je totiž dokonalý. Takový, naprosto jasně falešný lichotky mě dokážou akorát naštvat. Táta ten je zase 50 let zvyklý na určité potraviny a všechno nové ho děsí, takže když jsem jednou dělala lilek, ještě týden mě oslovoval LELKU a vykládal, jak ho po LELKU bolí břicho.
Je to paráda když tu nejsou, mít pro sebe celý dům a auto...
Nu takže k jídlu:

ZAPEČENÝ LILEK SE SÝREM, RAJČATY A PROVENSÁLSKÝM KOŘENÍM
podle receptu zde, je to dobrota. Akorát tam teda píšou 4 porce a nám to stačilo jen na 2. Je teda fakt, že 2 velký. Já jím jak prasoň, potřebuju si dát opravdu nálož, jinak hned dostanu hlad. Pozitivní je, že na váze se to neprojevuje. Sportující tělo holt potřebuje víc energie. Měla jsem větší porci, než je na fotce, protože taková hora jídla nebyla vůbec tak fotogenická :D
(Všiměte si, jak se z brambor kouří. Ten foťák je skvělej!)


Jak vidíte, se sýrem jsem nešetřila.


ŠPENÁTOVÉ LASAGNE
Recept je ze stejné stránky tady. Uvařit dobré lasagne se snažím už roky. Tentokrát jsem se poprvé pokusila o špenátové a podařilo se. Vždycky jsem měla problém s těstovinou. Když jsem jí dala syrovou, neuvařila se, a když jsem se jí pokusila předvařit tak se mi slepily všechny pláty dohromady. Tentokrát jsem těstoviny vyložila na plech, zalila je vroucí vodou a chvíli nechala odstát. Pak jsem normálně naskládala do mísy se špenátem a v troubě se už krásně dodělaly a v závěru byly akorát (na fotce opět malá porce, ve skutečnosti jsem spořádala dvojnásobnou).



Ještě příští týden budu v kuchyni vládnout já, takže se můžete těšit na další recepty a fotky.

Venuše na prodej

25. dubna 2013 v 23:00 JÁ A VĚCI KOLEM
Ségra si koupila novej foťák a já v sobě při focení oblečení na votočvohoz objevila nový talent, haha!
No talent... spíš ten rozdíl ve fotkách oproti našemu starému digitálnímu foťáku mě nadchnul a chystám se co nejdřív vyrazit ven a fotit. Prozatím ukázka čistě praktických fotek

Happy tree friends, vopruzka válející se na koberci, boky Věstonické Venuše a svalnatá ruka. Bože, ta ruka! Vždycky jsem pomlouvala spolužačku sportovkyni, jak je to hnusný když je holka svalnatá, a chlubila jsem se svýma hůlčičkama a tím, že nemám ani jeden sval v těle (a nebyla jsem daleko od pravdy). Teď zvednu ruku a naskočí mi na rameni buchta. A baví mě to.


Povalečovi byl koberec moc tvrdý a tak se přesunul šmírovat na křeslo.

Tahle se mi povedla!


Ohlédnutí za psychoterapií

17. dubna 2013 v 15:23 TROCHA FILOZOFOVÁNÍ
Jelikož se v pátek definitivně stěhuju, musela jsem mimo jiné ukončit psychoterapii. Včera jsem byla na posledním sezení.
Terapeutka z toho byla jaksi nešťastná a snažila se mě přemluvit, abych si jednou za 2 týdny udělala výlet a přijela. Domnívá se, že ještě "nejsem připravená" a "odcházím v polovině procesu". Otázkou ale je, co to bylo za proces? Ono je fakt, že za 5 měsíců při setkávání jednou za 2 týdny nějaké závratné změny dosáhout nelze a nešlo. Ale - jaké změny bychom vlastně měly dosahovat?
Nevím, za tu dobu jsem si ještě nevytvořila názor na to, jestli psychoterapii či jinou léčbu potřebuju nebo ne. Mám ve zvyku hodnotit všechno podle aktuálních pocitů, takže mnohdy jsem tam šla nešťastná, že nebudu mít o čem mluvit, protože jsem celkově vlastně hrozně šťastná. Jindy jsem zase odcházela se zoufalým pocitem, že potřebuju minimálně 3 setkání týdně a 2 týdny čekání nemůžu přežít.
Zpět k otázce "Co to bylo za proces?". Já vážně nevím. Myslím, že v psychoterapii je nejdůležitější sám přemýšlet a že jedině myšlenky a interpretace, na které přijdete sami, mohou být nějakým způsobem prospěšné. To, co říká psychoterapeut, je vlastně taková omáčka, kterou vás podněcuje k přemýšlení a vyvozování závěrů.
Jedna teorie výchovy říká, že výchova je proces směřující od vnější regulace chování k regulaci vnitřní. Platí to tak i u psychoterapie? Od vnější psychoterapie k vnitřní, k "sebepsychoterapii"?
Za ta léta "léčby mluvením" jsem se naučila skládat myšlenky dohromady a vyvozovat závěry sama. V současné době sezení vypadala tak, že jsem přišla, mluvila o tom, co se mi stalo, následně jsem si to sama interpretovala, vysvětlila a vyvodila pozitivní závěry, které to pro mě má. Když se to k tomu vyjádřila terapeutka, ani jsem jí moc nevnímala. Zásadní pohled na to, co se mi děje jak venku tak v hlavě, je zcela jistě právě můj pohled.
Mimoto jsem se také naučila mluvit s lidma kolem sebe a potkala jsem lidi, s kterými je možné mluvit "do hloubky". Na psychoterapii jsem často akorát opakovala myšlenky, které už jsem předtím probírala s někým jiným. A probírat tyhle myšlenky s přáteli v přirozeném prostředí má podle mě lepší efekt, než nuceně něco přeříkávat cízímu člověku.
Čímž vůbec nechci říct, že by psychoterapie byla zbytečná. Určitě mi pomohla překonat - relativně rychle a snadno - onu velkou krizi. Taky mě podpořila v mých myšlenkách, protože ačkoliv většinou vím, kdo jsem a jaká jsem, přichází často situace, které mě rozviklají, znejistí a někdy zcela shodí takovým způsobem, že mám pocit, že všechno co chci a směr kterým jdu je úplně k ničemu. V tomto kontextu jsme pak na psychoterapii prováděly resuscitaci mých názorů na to, co je správné. Protože já vím, co je správné a vím, co chci. Vím to moc dobře, ale přesto je pro mě někdy složitý si za tím stát a věřit si.

Slepý a dutý

15. dubna 2013 v 17:31 JÁ A VĚCI KOLEM
S mojí mámou zažíváme četné komické situace... Poprosila jsem jí, ať si ještě před odevzdáním přečte mojí bakalářku a pokusí se opravit chyby. No, jak víte, v empirické části jsem dělala rozhovory a mimo jiné jsem udělala rozhovor sama se sebou. Tajně, pochopitelně, protože komise by něco jako seberozhovor zřejmě nepovažovala za validní výzkumnou metodu. Takže jsem v podstatě mámě předložila svou osobní zpověď a čekala, jestli jí něco trkne.
Jedna chvíle byla opravdu směšná. Mámě se něco nezdálo přímo v parafrázi mého rozhovoru a začala mi nahlas předčítat cosi o stolovacích návycích mé rodiny, jak mi otec věčně čumí do talíře a komentuje co jím, kolik jím a jak jím. Napjatě jsem si držela palce: "Teď jí to dojde, teď jí to dojde, teď si vzpomene, jak to vypadá u našeho stolu!". A ani prd.
Téma jí ovšem zaujalo a měla k němu mnoho afektovaných komentářů, které mě vzteky rozpalovaly do červena. V jedné kapitole například popisuju nevhodné stravovací návyky mládeže, která se tláská různýma pochutinama, které jsou snadno dostupné i ve školních automatech. Máma s tím naprosto souhlasila, že je to prý hrozný, a všichni to víme, jak jsou ty automaty hrozný a stejně v těch školách jsou.
A já si řikám... Automaty? Na co automaty? My automaty nepotřebujem, nám tyhlety čokoládový přeslazený hovna nosí maminka až pod nos! Vždyť ten den zrovna nakoupila Fidorky a každému položila na jeho místo u stolu jednu. Mě teda ne, protože minulý týden už jsem na ní kvůli tomu sprostě vyjela, ale to je prostě neuvěřitelný stejně koupila 4 kusy jako vždycky - pro všechny - akorát ten poslední, můj, nedala na stůl ale do skříňky. Takže ta Fidorka tam stejně byla a já jí sežrala, i když jsem jí nechtěla. Ale hlavně že všichni víme, jak jsou tyhle pochutiny škodlivý...
Tolik k mojí uvědomělé matce. Nebylo ovšem mým záměrem ani přáním, aby jí došlo, že jsem měla nebo mám nějaký problém. I když mě stále uráží a mrzí, že nikdy nic nepochopili a ke všemu mě obviňovali, že jsem nafoukaná a podobně, už na tom nechci nic měnit. Podporou pro mě nebyli nikdy a nikdy nebudou, takže není důvod vyvracet jim jejich představu, že jsem děsně drsná a silná holka.

Když už jsem u toho, setkala jsem se s rozdílnými názory, jak ppp a hubnutí působí na sebevědomí. Hodně jsem to řešila i v BP (sebepojetí je vůbec ústředním tématem celé práce) a když jsem se snažila vzpomenout si, jak to bylo u mě, vyplodila jsem následující řádky, ze kterých je možné pochopit, co mi dávalo podporu, když rodiče byli slepí a kamarády jsem neměla.

"Já jsem byla vždycky stydlivá a vůbec jsem si nevěřila. Když jsem začala držet dietu, představovala jsem si, že až zhubnu, budu ve škole konečně oblíbená. V závěru se to projevilo tak, že jsem seděla doma a pyšně myslela na to, že jsem skvělá, protože jsem nejhubenější ze třídy. Když jsem ale přišla mezi lidi, zase jsem se styděla a nemluvila jsem. Když se mi ve škole třeba posmívali, v duchu jsem si říkala: trhni si, stejně jsem hubenější než ty. Navenek jsem ale koukala jako puk a nechala si všechno líbit. V tomhle byla anorexie taková moje vnitřní ochrana před vším hnusným, co se mi dělo, a čemu jsem se nedokázala jiným způsobem postavit."

Krátké zprávy

11. dubna 2013 v 20:12 JÁ A VĚCI KOLEM
  • Dneska bylo krásně, ideální počasí na běhání. Vlhký vzduch, příjemný větřík co osušuje z obličeje pot, a ještě ne tak teplo, aby mezi poli bylo příliš mnoho lidí. Jen to bláto - budu mít špinavý svoje hodobóžový běžecký botky.
  • Včera jsem byla na hodině bosu a pár metrů ode mě cvičila moje psychoterapeutka. Divnej zážitek.
  • A předvčírem jsem byla cvičit taky.
  • A před-předvčírem taky.
  • Silná vůle nebo láska ke sportu? Ha, ani jedno, pouze příliš mnoho palačinek k večeři. Více takových palačinek a za měsíc můžu běžet maratón.
  • Ovšem uvědomuju si, že cvičit/běhat 6 dní v týdnu je už padlý na hlavu a nepřirozený. Každopádně po těch palačinkách jsem se rozhodovala mezi zvracením a během. Snad jsem zvolila dobře.
  • Moje běžecká trasa vede kolem hřbitova, tak mě napadlo, že se zajdu podívat na dědu. Od pohřbu jsem tam nebyla.
    Zastavit se na hřbitově ale znamená přerušit běh. Vychladnout, odpočívat, spáleno míň kalorií. Radši poběžim dál.
    Vzápetí jsem dostala chuť vrazit si za tyhle myšlenky pár facek. Na hřbitov jsem zašla a jsem moc ráda. Neustále myslim na sebe a svoje povrchní problémy a na dědu nemyslim vůbec.
  • Pobavilo mě, že někdo, asi babička, dal dědovi na hrob kytky místo do vázy do seřiznutý plastový lahve. To k dědovi sedí. Byl to neuvěřitelně praktický člověk který byl schopný z čehokoliv vyrobit cokoliv. Když jejich pes přeskakoval plot, udělal na něj nástavbu právě z plastových lahví. Vypadalo to děsně, ale to byl prostě dědův styl! Věřím, že by ho takhle prakticky zužitkovaná lahev potěšila víc, než nejkrásnější váza z čínskýho porcelánu. Moc mi chybí.
  • Dneska jsem měla sraz s kamarádkou, o které jsem psala v minulém článku. Ta, s kterou jsme na střední hladověly a po škole chodili obědvat celozrnnou housku. Tentokrát jsme byly na obědě normálně v restauraci, nezvyk :D Zajímalo mě, jak to držení diet vnímala ona, tak jsem tohle téma vytáhla. Společně jsme se zasmáli tomu, jak jsme celé přestávky byly schopné debatovat o tom, který bílý jogurt chutná nejlíp, anebo jsme sedaly na chodbách a pomlouvaly všechny okolo, jak jsou tlustý. Zeptala jsem se, jestli někdy zvracela nebo měla jiné problémy. Ne. Otevřeně jsem přiznala, že já ano. Už je to u mě takovým veřejným tajemstvím.
  • Proč zrovna já?

Nemyslet

9. dubna 2013 v 10:01 JÁ A VĚCI KOLEM
3 roky života za mnou.
Pomalu si balím věci a mám pocit, že odstěhovat tolik krámů bude nadlidský výkon.
Je mi špatně.

Příliš mnoho vzpomínek na ty 3 roky.. Už nikdy víc UHK, chvíle s patologama, běhání u řeky, narcisové z posilovny, sexy trenér, tenhle pokoj, tyhle vzpomínky a podělanej život.
A není tu nikdo, kdo by se ptal: "kam jdeš", nikdo, koho by zajímalo, co se mnou bude a jak mi bude. Prostě to mizí. Já mizim. Jako cizí jsem přišla a jako cizí zase odejdu. A zbyde mi leda tak titul.
Je mi fakt špatně.
Bulimickej exces.

Vzpomínky na hlad

4. dubna 2013 v 22:23 JÁ A VĚCI KOLEM
V době, kdy jsem zakládala tento blog (v roce 2009) jsem měla hodně pokřivený pohled na to, co je zdravé a dobré.
Říkala jsem tomu "zdravý styl hubnutí". Jedla jsem tak, jak se všude v médiích propaguje: 5 krát denně v malých porcích a zdravě. Co je zdravá strava jsem si odvodila z nejdostupnějšího zdroje, z televize a reklamy. Můj jídelníček vypadal, alespoň ve školní dny, následovně:
6:00 jedna sušenka Bebe DR
9:00 druhá sušenka Bebe DR
12:00 třetí sušenka Bebe DR
15:00 (oběd) půlka zakysaného nápoje Activia
18:00 druhá půlka Activie
Nějakou tu svačinu jsem občas nahradila bílým jogurtem (jak jinak než Activia, neboť jsem věřila, že jedině ona napraví moje poškozený zažívání, věčnou zácpu a nadýmání: řikali to v reklamě tak to musí bejt pravda žejo), výjimečně jsem si dala k obědu suchou celozrnnou housku a k večeři třeba Psyllium (kdo o něm dosud neslyšel, nehledejte ho. Je hnusný a nefunguje). Měla jsem v té době ve třídě kamarádku, která se taky snažila hubnout (podobným stylem), a když šli po škole spolužáci na oběd nebo do Mekáče, my jsme šly do Billy na celozrnnou housku. Mňamka.
Čím dál tím častěji na mě přicházely "vlčí chutě", bulimické záchvaty byly častější a častější a já se divila, proč sakra, když jím tak skvěle a pravidělně. Byla jsem neuvěřitelně vyčerpaná, ráno jsem stěží vstala do školy, o hodinách se mi zavírali oči a hned jak jsem přišla domů jsem si lehla a spala jsem. Večer jsem se chvíli učila a pak jsem šla zase spát. Na nějaký sport jsem v té době ani nemyslela, to prostě nešlo.
V tomto ohledu jsem byla mnohem aktivnější v období, kdy jsem hladověla. To jsem zvládala i každodenní vyčerpávající cvičení. To bylo asi v roce 2004. Tehdy se můj jídelníček skládal, i když vlastně spíš neskládal... Už je to dávno, takže si to moc nepamatuju, ale vzpomínám si, že do školy jsem si ke svačině nosila jen takové svěží bonbónky, aby mi nesmrdělo z pusy. Když mi začalo hlasitě kručet břiše, tak jsem celý ten bonbón spolkla. Asi jsem měla pocit, že mě to zasytí. Po příchodu domů následovalo vyčerpávající cvičení, většinou třeba skákání přes švihadlo nebo jen nějaké hodně divoké poskakování po pokoji - prostě cokoliv, jen abych se hýbala co nejrycheji a co nejvíc se zpotila. Večer jsem pak chodila na aerobic nebo na tancování. A zvládala jsem to všechno - hladovět, cvičit a mít ve škole samí jedničky. To je důkazem toho, jak je tělo dokonalý a odolný. První roky hladovění jsem zvládala naprosto bez problému. Jak se ale roky sčítaly, přidalo se zvracení a projímadla je jasný, že tělo muselo reagovat. Úpadkem: a to jak fyzikým, tak psychickým.
Fall se mě před pár dny ptala, jaké měla moje ppp dopady na sociální okolí. A tohle je odpověď. V době, kdy jsem ve volném čase jenom cvičila i v době, kdy jsem pořád spala, sociální okolí ani neexistovalo.
Začala jsem si uvědomovat, že je něco špatně, že moje dieta není úplně ideální. V té době jsem si založila blog a doufala jsem, že se mi podaří zhubnout a najít ztracenou sebekontrolu. Byly tady holky, který vychvalovaly moje jídelníčky do nebes, ale naštěstí se našly i takové, které měly všech 5 pohromadě. A myslím, že díky takovým jsem se začala zajímat o to, co je opravdu dobré a co ne. A dneska mám všech 5 pohromadě snad i já. A doma se diví, že se rozčiluju, když nakoupí 2 plata jogurtů Activie... Nekvalitní, komerční, hnusný Activie a její klamavý reklamy jsem si užila v životě až až. Jestli si myslíte, že nejde chovat předsudky a ohromnou nenávist vůči jogurtu tak věřte, že jde. Jsou tu však i tací, kteří Activii (jak jinak než za finanční odměnu) prezentují jako dar od boha. Jasně, neumím si představit zdravější ráno než s bílým jogurtem a dvěmi lžičkami musli prdnutými na víčku.

jogurt

Rozlet

2. dubna 2013 v 0:16 JÁ A VĚCI KOLEM
Velikonoce jsem přežila i se všemi velikonočními pochutinami. V sobotu a neděli jsem se účinně ovládala a nedotkla se ničeho mimo mých hlavních 5 jídel. V pondělí jsem si vědomě popustila uzdu. Ono se všechno, včetně mého přístupu k jídlu a k sobě, mění ze dne na den podle toho, jak se aktuálně cítím. A v pondělí mě bolely svaly z posilovny, cítila jsem se dobře a věděla jsem, že si s klidem můžu dovolit sníst beránka, čokoládovou kachničku a trošku se i natláskat bez toho, aby se to jakkoliv projevilo na mé postavě. Snědla jsem toho dost, ale jelikož jsem se v průběhu nesnažila o převzetí kontroly a nepřepadaly mě výčitky, proběhlo všechno tak přirozeně a přestala jsem jíst, když si tělo řeklo dost. Myslím si, že právě takto by měl vypadat zdravý stav - stav bez ppp.

Jednou dole a jednou nahoře. Stále více si uvědomuju, jak jsem ještě donedávna žila omezeně. Potom přišel zvrat a největší dno, který teď zpětně nechápu, jak jsem vůbec mohla přežít (jedno malé přiznání takhle k večeru: v jednu chvíli jsem se dokonce snažila volat na krizovou linku, protože jsem měla pocit, že zůstanu-li ještě vteřinu sama se sebou a svejma podělanejma myšlenkama, tak se zabiju). Statečně jsem přežila a teď zase pomalu přichází to "nahoře". Jakože donedávna jsem ještě nevěděla, jak naložit se svým životem, tak teď zase nevím, co si vybrat dřív. Kromě příležitostí se kolem mě taky objevují noví nebo staronoví známí a je to tisíckrát lepší než v dobách, kdy moje sociální zázemí tvořil pouze čutálista a Jul.
Možnosti jsou všude kolem nás, stačí se jen (jen?) sebrat ze svých stereotypů a přijímat to, co se nabízí i se všemi přidruženými riziky. Nesvádět svoje neštěstí na jiný nebo na osud, ale vzít to prostě do svých rukou.