Control

27. března 2013 v 21:46 |  JÁ A VĚCI KOLEM
Mám pocit, že pomalu ale jistě přestávám ovládat jídlo, a jídlo opět začíná ovládat mě.
Čím víc se snažim o kontrolu, tím víc kontrolu ztrácím.
Intenzivně přemýšlím nad vším, co jím, a plánuju, co budu jíst. A pak se najednou zatemní, kontrola vypne a já sním balík sušenek. To se mi ještě nedávno nestávalo. V době, kdy jsem se nesnažila kontrolovat, jsem kontrolu neztrácela. Vtipný, jak bych taky mohla ztratit něco, co jsem ani neměla. Nicméně v té době (kdy jsem se nekontrolovala), jsem balíky sušenek nežrala.
Nedá se říct, že bych tuto změnu (sledování jídla) učinila vědomě. To se tak prostě stalo. Svou roli v tom má určitě stres. Cejtim se hrozně zahlcená - povinnostma i lidma. A na druhou stranu hrozně osamělá a bezmocná.

Když jsem koukala na dokument Osmiletá anorektička, napadlo mě, jestli ppp opravdu není jako nějaká jiná bytost, co do vás vstoupí. Protože ty hlasy v hlavě jsou tak reálný a nedokážete sebe ani jídlo ovládat. Kdo ho pak teda ovládá? Asi někdo jinej. Čímž nechci tvrdit, že se ke mě vrací ppp, ale chci říct, že mě něco ovládá.

Včera jsem ve fitku na recepci viděla nějakou reklamu na koktejl na hubnutí. Zaručenej efekt. V tu chvíli se mi stalo... no, něco, co bych nazvala "záškub". Prostě to ve mě škublo, rychle jsem si zapsala název toho koktejlu a odešla jsem. Velmi rychle mi ale došlo, co to doprdele dělám. Ve skutečnosti se považuju za uvědomnělou osobu, odsuzuju všechny přípravky na hubnutí, marketingový triky, vnucování ideálu štíhlosti, soutěže krásy atd. - dokonce jsem o tom napsala obsáhlou kapitolu v bakalářce. Navíc hubnout NEPOTŘEBUJU a NECHCI. Stejně jako s těma sušenkama to bylo zatmění, zásek.

(Když už jsem zmínila ty soutěže krásy, v souvislosti s nedávnou Miss ČR jsem jenom chtěla podotknout, jak je stupidní, trapný a povrchní soutěžit v tom, kdo je hezčí.)

Mám z toho strach. Strach, že se zase začnu přejídat. Vím, jak málo stačí k tomu, aby se jeden balík sušenek změnil na 2, k tomu 4 krajíce chleba s marmeládou, pytel piškotů.. no, však to známe. Svěřila jsem se s tím psychoterapeutce a ona na to jen: "Ale to vy přece nechcete. Vy už nejste taková. Vy už jste někde jinde, jste dál."

Ale co když nejsem?
 


Komentáře

1 *wif *wif | E-mail | Web | 27. března 2013 v 22:25 | Reagovat

nepochybuj o sobě...
nemusíš se obhajovat, každý občas ztratí "rovnováhu" a kymácí se jako strom ve větru, to je v pořádku, jen by ses pak, když vítr ustane zase měla přestat kymácet a opět najít rovnováhu...
ano je to podvědomá reakce na stres, kontrolovat alespoň něco, když to ostatní nemůžeš... ale hlavně to neřeš, čím více se tím vším začneš zabývat, obávat se že nějakou tu jakousi "kontrolu" ztrácíš, tak tím víc se jí budeš chtít snažit získat a je to v háji...
nech to plynout... neboj se svého strachu a nenech se jím zahnat do kouta...
hodně štěstí a hezký večer! =)

2 Rezzy Rezzy | Web | 28. března 2013 v 9:47 | Reagovat

Asi máš toho v poslední době hodně a to mi přijde, že je pak vůči tomu člověk jaksi méně imunní :-( Taky někdy dělám věci, které jsem myslela, že už nemám zapotřebí...
U té Osmileté anorektičky mi to přišlo vážně zvláštní. Někdy bych řekla, že by se snad ppp i dala rozdělit podle toho, k jakému jinému onemocnění se podobá... mě totiž přijde, že někdy jako by šlo spíš o poruchu osobnosti, jindy o obsedantně kompulzivní poruchu a někdy fakt jako by šlo především o ty hlasy... a dalo by se toho asi najít ještě víc... co si o tom myslíš?

3 lsza lsza | E-mail | Web | 28. března 2013 v 10:00 | Reagovat

PPP je v hlavě už napořád, klidně i u toho nejvyléčenějšího člověk na světě může dojít k recidivě... Anorexie a ty ostatní můry nejdou vyléčit, jdou jen odsunout dozadu do hlavy, ale můžou kdykoli zase vystoupit do popředí. Je třeba být celý život na pozoru. Je ale dobře, že si uvědomuješ, že se snaží zase dostat dopředu, že zas děláš blbosti, které tahle nemoc našeptává.

4 Turtýlie, Asenath... Turtýlie, Asenath... | 28. března 2013 v 11:19 | Reagovat

Tohle je těžké...  Ono se snadno zklouzne od klidu ke kontrole, z kontroly do ničení kontroly jídlem. Asi to v člověku vždycky zůstane, ale hlavní je vědět, kdy je to normální a kdy sama cítíš, jak v Tobě zase fungují staré principy. To Ty ale určitě poznáš, už teď to víš, protože z toho máš strach. Můžeš stopnout a vratit se k postupům léčby a zase se uklidnis. A neznamená to, že bys v tom zase jela.

5 ven-ven ven-ven | 28. března 2013 v 15:09 | Reagovat

Jedna věc je normální jídelní úlet. Taky je mám. Klidně každej týden, někdy skoro denně (třeba poslední týdny, kdy sem vyřízená a zničená a demotivovaná a depresivní). Myslim, že řešit nějaký emoční věci jídlem je poměrně běžný. Sežrat tabulku čokolády nebo ten balík sušenek. Nebo čokoládu a pak sušenky. Normálka. I když s ní ani já nesouhlasím a jsem pak na sebe naštvaná...

6 moschinoo moschinoo | Web | 28. března 2013 v 19:17 | Reagovat

Podle mě je to s PPP jako s alkoholismem, stačí jeden přestupek  a jsi zase v tom.. nevěřím tomu že je to úplně vyléčitelné...

7 lsza lsza | E-mail | Web | 30. března 2013 v 11:45 | Reagovat

Při čtení tvého komentáře mě napadla jen jediná věc, kterou jsi nakonec ty sama uvedla - nepoznali by jsme to dobré, kdyby neexistovalo to špatné. Život je houpačka, jednou jsi dole a jednou nahoře. Smůla je, když jsi dole moc dlouho. Ale taky si často říkám, že ještě nejsem úplně dole, že může být hůř, a že to teda může. Například u mě - mohly by mi selhat orgány, mohla bych si "vypěstovat" cukrovku, mohl by mi umřít někdo blízký...je toho tolik, co by se mohlo stát.
Já osobně si opravdu myslím, že PPP, stejně jako jiné závislosti, jsou na celý život. V hlavě už to zůstane. Stejně jako se vyléčený alkoholik jednou napije a už v tom lítá, tak stejně tak někdo řekne vyléčené anorektičce, že je tlustá a nebo ji naopak pochválí, že zhubla a už v tom zase lítá...

8 Callistephus Callistephus | E-mail | Web | 31. března 2013 v 0:05 | Reagovat

To zvládneš.. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.