Březen 2013

Control

27. března 2013 v 21:46 JÁ A VĚCI KOLEM
Mám pocit, že pomalu ale jistě přestávám ovládat jídlo, a jídlo opět začíná ovládat mě.
Čím víc se snažim o kontrolu, tím víc kontrolu ztrácím.
Intenzivně přemýšlím nad vším, co jím, a plánuju, co budu jíst. A pak se najednou zatemní, kontrola vypne a já sním balík sušenek. To se mi ještě nedávno nestávalo. V době, kdy jsem se nesnažila kontrolovat, jsem kontrolu neztrácela. Vtipný, jak bych taky mohla ztratit něco, co jsem ani neměla. Nicméně v té době (kdy jsem se nekontrolovala), jsem balíky sušenek nežrala.
Nedá se říct, že bych tuto změnu (sledování jídla) učinila vědomě. To se tak prostě stalo. Svou roli v tom má určitě stres. Cejtim se hrozně zahlcená - povinnostma i lidma. A na druhou stranu hrozně osamělá a bezmocná.

Když jsem koukala na dokument Osmiletá anorektička, napadlo mě, jestli ppp opravdu není jako nějaká jiná bytost, co do vás vstoupí. Protože ty hlasy v hlavě jsou tak reálný a nedokážete sebe ani jídlo ovládat. Kdo ho pak teda ovládá? Asi někdo jinej. Čímž nechci tvrdit, že se ke mě vrací ppp, ale chci říct, že mě něco ovládá.

Včera jsem ve fitku na recepci viděla nějakou reklamu na koktejl na hubnutí. Zaručenej efekt. V tu chvíli se mi stalo... no, něco, co bych nazvala "záškub". Prostě to ve mě škublo, rychle jsem si zapsala název toho koktejlu a odešla jsem. Velmi rychle mi ale došlo, co to doprdele dělám. Ve skutečnosti se považuju za uvědomnělou osobu, odsuzuju všechny přípravky na hubnutí, marketingový triky, vnucování ideálu štíhlosti, soutěže krásy atd. - dokonce jsem o tom napsala obsáhlou kapitolu v bakalářce. Navíc hubnout NEPOTŘEBUJU a NECHCI. Stejně jako s těma sušenkama to bylo zatmění, zásek.

(Když už jsem zmínila ty soutěže krásy, v souvislosti s nedávnou Miss ČR jsem jenom chtěla podotknout, jak je stupidní, trapný a povrchní soutěžit v tom, kdo je hezčí.)

Mám z toho strach. Strach, že se zase začnu přejídat. Vím, jak málo stačí k tomu, aby se jeden balík sušenek změnil na 2, k tomu 4 krajíce chleba s marmeládou, pytel piškotů.. no, však to známe. Svěřila jsem se s tím psychoterapeutce a ona na to jen: "Ale to vy přece nechcete. Vy už nejste taková. Vy už jste někde jinde, jste dál."

Ale co když nejsem?

Když Francouz potkal knedlík

23. března 2013 v 23:34 JÁ A VĚCI KOLEM
  • Dnešní článek bude v bodech, protože schopnost psaní souvislého textu jsem vyčerpala během psaní bakalářky.
  • Bakalářka jde dobře a to především díky všem milým slečnám, které mi vyplnily obsáhlý dotazník. Materiál je tak úžasný, že píšu a píšu a nemůžu se zastavit. Ještě jednou velké díky vám všem.
  • Z toho vyplývá ponaučení, že až budete psát bakalářku nebo jinou hroznou práci, zvolte si téma, které vás baví. Pak to jde (skoro) samo.
  • Dneska jsem s horečkou pobíhala po mrznoucí Praze a dělala průvodce francouzským přátelům.
  • Laura si objednala půlku kachny s knedlíkem. S knedlíkem si neuměla poradit, tak ho vzala do teplejch, namáčela do omáčky a přikusovala.
  • Laura snědla půlku kachny... tak nevím, o kom byla knížka "Francouzky netloustnou".
  • Horečka se mi během průvodcování zhoršila, takže všem, kterým jsem slíbila něco na příští týden, přikládám otazník (?)
  • Dost mi vadí, že musím odpočívat a nemůžu sportovat. Mám pocit, že za týden bez sportu ztloustnu minimálně 10 kilo.
  • Dneska jsem měla humornou poznámku na mámu a komunismus. Rozpálila se do ruda jak vlajka SSSR a předvedla parádní hysterickou scénu, v jejímž závěru se rozbrečela. Nakonec změnila téma - křičela na mě a brečela, co mi udělala, že se k ní chovám tak hnusně. Překvapilo mě, že si vůbec všimla, že se nějak chovám a nějak cítím. Je mi z toho zle, chtěla bych to změnit, nevím jak... jediným dobrým řešením se zdá být úprk.
  • Plánování úprku jest v plném proudu, víza už jsou doma a pořád tomu nemůžu uvěřit.
  • Uvědomila jsem si, že vůči některým lidem jsem hrozně předpojatá. Ať řeknou či udělají cokoliv, vytočí mě to.
  • Jiné lidi zase přímo zbožně uctívám.
  • Moje psaní tady na blogu je teď dost ovlivněno sobeckými záměry, neboť doufám, že se bude zajímat někdo, koho už to dávno nezajímá. Každopádně pokaždý když vidim, že jsem něco napsala se sobeckými úmysly, hned to smažu.
  • Necenzuruju pouze chlubící se sdělení, jejichž záměrem je ukázat "hele vole vo co si přišel". Cenzuruju také stesky, protože nejvíc uboze bych se cítila, kdyby někdo měl šanci vidět, jak ubohá jsem.
  • Cenzura se vztahuje hlavně na téma MUŽI.
  • A zas tak ubohá nejsem.
Na závěr obrázek, který mě pobavil (popisek s chybou jsem nepsala jáSmějící se). Většina z nás/vás tady by se pravděpodobně snažila o to první - dokonalost. Kdybych si ale měla vybrat, s kým se budu kamarádit, tak mám celkem jasno.

O lidech, problémech a kdo za to může

17. března 2013 v 15:00 TROCHA FILOZOFOVÁNÍ
Během tohoto víkendu mě okolí dosti zahltilo svými problémy a abych se odhltila, rozhodla jsem se zahltit svůj blog velkou dávkou písmen. Bude to o dvou mě blízkých lidech, kteří nejsou schopni vymanit se ze svých problémů a přijmout odpovědnost za svůj vlastní život.

Moje máma měla být žalobce. Svalování viny na druhé jí totiž jde velmi dobře.
Stejně tak jedna moje kamarádka Zuzana. Za určitých okolností mi nevadí poskytnout jim ucho, aby se mohli vypovídat, ale vzhledem k tomu, že tento víkend se nesl v duchu poslouchání stížností mojí mámy s následnými soudy, kdo za to může, a potom poslouchání stejného u Zuzany, jsem zahlcená a už prostě nemůžu. Navíc teď řeším vlastní důležité záležitosti, které oni však zcela převálcují svými problémy, které už poslouchám dlouhá, opravdu dlouhá léta pořád dokola. Mě to přirozeně mrzí, protože z toho mám ne zcela mylný pocit, že je já a moje potřeby, moje problémy a radosti, nezajímají.
Pro obě mám ovšem velkou omluvu - jsou nešťastné. Mám soucit a ráda bych jim pomohla, ale opouštějí mě síly vzhledem k tomu, že problémy akorát omýlají dokola, neřeší je a pouze svalují vinu na jiné lidi a okolnosti. A mám-li snahu jejich problémy řešit, narážím na to, že to stejně nemá cenu, protože za všechno můžou komunisti... anebo někdo jiný.
Mám pro ně omluvu i v tom, že mě neposlouchají, nevnímají a nezajímají se o mě (teda máma se o mě zajímá hodně, ale těžko popsat, jakým způsobem.. rozhodně je to způsob zvláštní, založený na jejím prospěchu). Omluvou je, že mi závidí, a konfrontace s tím, jak já se dovedu s věcmi poprat a být šťastná i přes mantinely a překážky kladené okolím, je pro ně bolestivá. Od obou slýchám často "Já ti tak závidim, že máš takovou povahu", "já ti tak závidim, že se nebojíš", "já ti tak závidim, žes to dokázala tak rychle překonat", a speciálně od mámy pak: "já ti tak závidim ty možnosti, který vaše generace má, za nás nic takového nebylo". Když tedy začnu mluvit o sobě, raději mi skočí do řeči a začnou řešit sebe, než aby se vystavovali bolestivé myšlence, že já jsem dokázala něco, k čemu se ony nikdy neodhodlají. Můžu jim to mít za zlé?
Nevím. Chcete-li konkrétní případ, tady je jeden z pátku:

Mám na příští rok velký plány (O kterých zatím mluvit nechci, plány mám totiž často, plnou hubu řečí, a pak se k ničemu nedostanu. Takže o plánech budu mluvit teprve tehdy, až budu mít sbalený kufry). Rodičům jsem se s nimi svěřila, byla jsem nadšená, šťastná z toho, jak se všechno úspěšně vyvíjí, zaujatě jsem jim vyprávěla a těšila se na jejich reakci. Reakce byly kladné, to jo, takovou podporu jsem od nich ani nečekala. Je to pro mě velká životní událost. Moje událost. Po chvilkové rozmluvě ale máma stočila řeč na sebe: "Vy se máte, že máte takový možnosti. Za nás nic takovýho nebylo. My jsme ani na dovolenou jet nemohli, komunisti nám lhali a vychovali nás k nesamostatnosti..." a začal její typický monolog o tom, jak jí komunisti zničili život a jaký jsou rusáci hajzlové. Jistě si umíte představit, jak moje nadšení rázem opadlo.
Poslouchám tohle už 22 let. Myslím, že není divu, že se ve mně vyvinuly paradoxní pocity - vztek na mámu a sympatie k Rusku. A to samé u ségry, ta je přímo rusofil. Samozřejmě ale nepopírám, že život v komunismu byl jiný a možnosti opravdu nebyli. Jo, určitě to bylo těžký, ale proč se v tom plácat dalších 20 let? Máma má pocit, že v ní komunisti vypěstovali strach, nesamostatnost a tendenci nevybočovat z řady, vlastně komunisti mají vinu za všechny její negativní povahové rysy. Například ale její známá si nadělila k 50. narozeninám roadtrip po Jižní Americe, její stejně stará kolegyně jela na 2 roky pracovat do Austrálie a máma... ta stále žije ve stínu komunismu a vlastní neschopnosti.
Další oblastí, na kterou si máma často stěžuje, je, že neřídí auto. Řidičák má, ale má strach (který souvisí jak jinak než s komunismem), ale kdyby táta neměl jen služební auto, tak by prý zase začala pomalu řídit a otrkala by se. Kdyby kdyby kdyby. Tak jsem jí vyhledala kondiční jízdy v autoškole. A zkuste hádat, jestli to zkusila. Ani náhodou. Dál jezdí vlakem, dnes a denně nadává na České dráhy a říká: "Kéž bych tak jezdila autem". Komu není pomoci...

Má-li ještě někdo chuť číst dál, mám tu včerejší příklad sebestředné Zuzany.
Stejně jako já píše práci na téma poruch příjmu potravy. Protože jsem se jí kdysy s něčím svěřila požádala mě, jestli by mohla vypracovat mojí kazuistiku. Souhlasila jsem a sešli jsme se kvůli rozhovoru. Mluvila jsem s ní o tom poprvé, je to niterný problém a sami víte, že se o tom často těžko mluví. Člověk by čekal zájem od kamarádky, kterou zná tak dlouho...
Když jsem se dostala k tomu, jak jsme měla špatné sebevědomí a co za to mohlo, Zuzaně se rozzářily oči, nadechla se a spustila dlouhý monolog o sobě a svém sebevědomí. Ok. Bohužel jde opět o věci, které slýchám od 8. třídy pořád dokola. Já před ní mluvila o svých problémech poprví a trocha pozornosti by mi vůbec nevadila. Zuzany problém nejsou komunisti, ale třídní kolektiv na základce, kam jsme chodili spolu. Za to, že je stydlivá, má nízký sebevědomí, za to, že má problémy ve vztazích a za spostu dalších věcí může základka. A opět přichází "kéžby". "Kéž bych tak chodila na jinou základku". Přes základku se dostala ke svému prvnímu příteli a k tomu, jak jí před 4 lety ublížil. Což je další téma které slýchám pokaždý, když jí potkám. Ve chvíli, kdy jsem já sama poprvé připravena mluvit o svých problémech, není stokrát opakované vyprávění toho, jak proběhl jejich rozchod před 4 lety, ani trochu na místě. Byla jsem vážně znechucená, protože většinu času našeho rozhovoru mluvila ona o sobě. A když jsem začala mluvit zase já, bylo vidět, jak je v myšlenkách zaujatá svými vlastími problémy, že si přestala zapisovat, co říkám. Pak si něco zapsala, já se na to podívala, a ono tam bylo něco, co jsem vůbec neříkala.

Já se snažím být upřímná a problémy řešit. Se Zuzanou jsem už minulý týden měla dlouhou rozmluvu o tom, co mi vadí a jak mi její způsob jednání ubližuje a vede k tomu, že mám snahu se jí vyhýbat. Včerejší rozhovor ale dokázal, že buď vůbec nic nepochopila anebo je to v ní zakódováno natolik, že není schopná to změnit. A nebo nejhorší varianta - nechce to měnit, protože si na mě váží pouze schopnosti jí vyslechnout.
Na mámu se snažím působit dlouhodobě a snažím se změnit její způsob jednání se mnou, ale taky její postoj k životu a její problémy. Přála bych si s ní vycházet dobře, přála bych si nazývat jí "mamka" (zatím je u mě pokrok, že jsem jí přestala nazývat "matka"), závidím všem z vás, které píšete, jak svou mamku milujete a jakou je vám podporou. U nás něco takového neexistuje a zřejmě ani existovat nebude, protože máma žije ve svém stereotypu, který není schopná změnit a vyjít mi, alespoň pár krůčků, vstříc.

Bez dna

9. března 2013 v 18:02 JÁ A VĚCI KOLEM
Nesnášim to, ty hory jídla co doma jsou, přestože je nikdo nejí. Teda - oni pochopitelně zmizej, protože je sežeru v záchvatu, v nudě, v čemkoli - anebo ségra. A máma si nejspíš říká: "hmm, to jsem ale dobře nakoupila, hned to zmizelo, to to maj asi rádi, příště nakoupím sušenek ještě víc, protože svoje děti tolik miluju!". Tisíckrát už jsem na ní křičela, proč ty sušenky kupuje, když je nikdo nechce, téměř jsem brečela, prosila a jí je to jedno.
Smála se, zapomněla na to, neřeší to, protože její úžasná dcera přece problémy mít nemůže (kdyby problémy měla tak sušenky jíst nebude žeano), a když se dcera tváří blbě je to proto, že je namyšlená. A když zhubne nebo se jí objeví jizvy na zápěstí, tak to asi budou geny či na ní spadla šňůra na prádlo.
Jistě, že je to moje chyba, že jsem snědla balík sušenek, který jsem nechtěla, je hloupost svalovat vinu na mámu a třást se vzteky tak, jako se třesu teď. Ale proč doprdele, proč mě neposlouchá, proč mě nerespektuje, proč mi nevyjde vstříc v takový blbosti jako je NEkupování sušenek, který nikdo nechce.
Neposlouchá mě nikdy a v ničem, tváří se, že mě děsně miluje, ale přitom mě vůbec nechápe a ani se mě nesnaží pochopit.
Takovéto bezmyšlenkovité konzumování už mě nepopadlo dlouho, o to víc mě šve, že se vrátilo. A jako vždycky zase doma na domácích bezedných zásobách. A tak mám na ty bezedný zásoby a na ty, co je nakupují, vztek. Strašnej vztek. Za měsíc mi končí škola, a já nebudu mít kam útect. Můžu být v HK s depresí, nebo doma s rodičema a kopou hnusnýho žrádla. Musím pryč, úplně pryč...


Jak se z toho nepo...

5. března 2013 v 19:38 JÁ A VĚCI KOLEM
Většinou je mi fajn, ovšem krize nastává, když musím být příliš dlouho sama se sebou. Za poslední 2 roky jsem prakticky nebyla sama nikdy. Čutálista nedělal nic, jen se válel v posteli a byl tu vždycky. Teď tu není a já jsem zapomněla, jak se sama zabavit. Není to tak tragický, naštěstí je kolem mě dost lidí a naneštěstí taky dost úkolů a povinností. Ale někdy, například zítra, přijde prostě ten den, kdy mi odpadne škola a já mám celý den volno. Samozřejmě ne úplně volno - musím dělat na bakalářce a to dost intenzivně - a určitě půjdu cvičit, ale i tak je den dost dlouhý. Depresivní na tom je, že venku je po dlouhé době tak krásně, že to láká k nějaké procházce, courání po nábřeží a návštěvě kavárny, a ne sezení doma a 2 hodinám ve fitku.
Když jsem si terapeutce postěžovala, že je mi z toho smutno a že mě to zítra zajisté zabije, rázně se na mě podívala a říká: "A proč byste nemohla vyrazit sama? Kupte si chleba, zajděte k soutoku, nakrmte labuťě, pak si můžete sednout na lavičku a třeba si někdo sedne k vám a hezky se seznámíte." Jo. Úplně se vidím, jak sedím s chlebem u soutoku jak Viktorka na splavu. A pokud by si ke mně někdo přisedl, tak leda hodně těžkej úchyl nebo někdo, kdo by měl chuť na ten chleba.
Když jsem tedy vyjádřila, že tento nápad se mi příliš nezamlouvá, dostala jsem ještě lepší tip: Sedněte na vlak a zajeďte si na výlet do Litomyšle.
Nic proti Litomyšli, ale.. no, zřejmě mám lehce jiné představy o trávení volného času.

Pro zítřek i pro další krizové dny jsem si sestavila seznam činností:
  • uklízet
  • zajít do uměleckých potřeb a koupit plátno
  • --> malovat
  • zajít do O2 konečně vyřešit smlouvu
  • jít do útulku vyvenčit nějakého pejska
  • aquapark?
  • nákupy
  • jít do divadla, jedno místo pro zoufalce se vždycky najde
Moc toho není, ale sport do toho nepočítám, ten je pro mě automatický. Co vy? Mátě nějaké tipy? Co děláte, když přijde krize?
A když už byla řeč o Viktorce na splavu, tak pro vás mám jednu Banalite na splavu. Fotka je z léta z Babiččina údolí - opravdový Viktorčin splav. Obličej bych vám ukázala ráda, stejně ho většina z vás viděla, ale tvářím se tam fakt příšerně (i příšerně sedím, ten hrb ve skutečnosti nemám)... a taky by zase mohl přijít někdo, kdo by mi chtěl doporučovat rhinoplastiku. Děkuji, nechci.

Taky jsem si měla dokreslit parohy, protože
v tý době bych je už měla,
jen kdyby ta slečna
čutálistu chtěla.
Podle dostupných informací parohy nemám, ale potenciální parohy jsou taky na hovno.

Klidně si doma vanu mějte

4. března 2013 v 2:27 JÁ A VĚCI KOLEM
U posledního článku vznikla celkem rozporuplná diskuze a tak bych chtěla uvést věci, alespoň trochu, na pravou míru. Fakt, že některý z těch holek "na to neměli postavu", nebyl vůbec tím hlavním, co jsem chtěla říct - což se mi asi nepodařilo úplně vyjádřit, vzhledem k tomu, že hned do nadpisu jsem dala vanu, neboli pupek. Spíš jsem chtěla říct, že jakákoliv snaha o získání výhod nebo pozornosti prostřednictvím odhalování mi přijde trapná, a to ať je holka hubená nebo tlustá. U těch, co "na to nemají postavu", je to ještě překvapivější a to je to, co jsem chtěla zdůraznit.
Co mám na mysli "získáváním výhod"? Tak třeba mojí spolužačku, která se vždycky vyprsí a má dojem, že prsama ovládne svět líp jak Hitler s celou armádou. Nedá se říct, že by se jí to nedařilo - médii dokonce proběhla blíže nespecifikovaná fotka Karla Schwarzenbergera a jejího výstřihu. Spíš lze pochybovat o tom, jaké má toto "daření" hodnotu. Možná budu znít trochu feministicky když řeknu, že má zkrátka hodnotu sexuálního objektu.
Na tomto místě by určitě někdo rád podotkl, že ze mě mluví závist. Možná bych mohla závidět, protože na plese, o kterém jsem psala, byla většinu času zakouslá do nějakýho frajera, zatímco já jsem byla zakouslá leda do chlebíčku. A navíc fotka mýho výstřihu se v novinách nikdy neobjevila a kdyby jo, tak jí každý přehlídne, poněvadž není o co stát.
Závidět? Nevím, touha zakusovat se do cizích kluků na plese mě opustila už před lety a po medializaci mých prsou jsem netoužila nikdy. Nezvávidím a ani se nepohoršuju. Jen se směju. Však každý ať se prosadí způsobem, jakým uzná za vhodné.