Prosinec 2012

Kniha - Domácí krabičková dieta

24. prosince 2012 v 15:23 MOHLO BY SE HODIT
Krabičková dieta sama o sobě mi přijde jako hrozná hloupost. Možná zhubnete, ale vůbec nic se nenaučíte a jakmile vám přestanou dovážet jídlo, jste tam, kde jste byli. Marketingově je to skvělá věc, ale jinak...
Moje sestřenice si krabičkovou dietu hrozně přeje, ačkoliv je doma s děckem (už v celku soběstačným) a na vaření čas MÁ. Proto jsem jí koupila knížku od Aleny Doležalové - Domácí krabičková dieta. Prolistovala jsem ji a přijde mi celkem dobrá. První část knihy obsahuje základní informace o výživových hodnotách, hubnutí a zdravém životní stylu, druhá část se skládá z jídelníčků (celkem jídelníčky na 10 týdnů) a na konci je spoustu receptů včetně výživových hodnot na 1 porci.
Samozřejmě je mnohem složitější snažit se sama než jen sežrat, co vám naservírujou, anebo nežrat vůbec nic.

Zato blog.cz nám zase nadělil pěknou věc - novou úvodní stránku. Dle autorových slov: "Konec světa nepřišel, přivítejte nový Blog.cz!" (reklamy snažící se využít konec světa mě extrémně iritujou). Na nové úvodní stránce nevidim nové články ani komentáře, zato tam vidim spoustu reklam a odkazů, například velký nápis "Orální sex styl KAPR!". Nevim, jestli někoho rajcuje orální sex s kaprem nebo kapřím stylem, mě osobně ani trochu.

Ucho aneb lekce efektivního naslouchání

22. prosince 2012 v 13:01 JÁ A VĚCI KOLEM
Rok co rok mámu doslova prosím, ať nedává cukroví na chodbu hned za dveře mého pokoje, a ona ho tam rok co rok dává. Ležím v posteli, učím se, a co jinýho by mě přepadalo než chutě na sladký. Udělám 2 kroky - hele 5 krabic s cukrovím - přežeru se jako prase, výčitky, vztek, a ke všemu nezbyde nic na Vánoce.
Znovu jí to říkám, dokonce připojím emoční sdělení (emoce se u náš normáně nesdělují ani nijak neprojevují), že když se toho přežeru, tak jsem nešťastná, a od maminky se dočkám - výsměchu. Proč by to přece dávala do sklepa, má to tam o 10 kroků dál a krom toho když jde na chodbu, musí projít mým pokojem, což je skvělá příležitost na špehování a na poskytnutí několika stížností mému uchu, a taky vždycky existuje šance, že mě po 22 letech najde v náladě, kdy se mi zachce něco svěřit. No a kdyby se mi zachtělo něco svěřit, třeba to, že mě trápí, že se přejídám cukroví, dočkám se výsměchu, v lepším případě kritiky. Hlavně, že tu a tam vede ineligentní řeči o tom, "jak se to jmenuje", bulimii, protože si o tom přečetla článek někde na internetu a ty holky jsou hrozný chudinky, žejo. Ať žije tolerance...

Další "vstřícnou" osobou dnešního dne je kamarádka Z., která se mi ozvala po velmi dlouhé době... možná poprví od doby, co má novýho přítele. Resp.měla, protože důvod, proč se ozvala, je právě ten, že se pohádali a asi se rozejdou. Najednou mě potřebuje vidět, a hlavně 26.večer, protože měli jít s přítelem na oslavu, na kterou on teď půjde sám, a ona by na to myslela takže MĚ najednou potřebuje. Uráží mě, že mi tak nepokrytě dává najevo, že mě potřebuje jenom na vybrečení. A co je na tom ještě smutnější, že to není poprvé. Potřebovala mě už dřív a obtěžovala mě dokonce každý den po několik týdnů - když se s ní rozešel minulý přítel.
Samozřejmě že i já, když se pohádám a trápím se, tak někomu volám a potřebuju se svěřit a třeba vytáhnout někam ven, ale také dávám něco "naoplátku", dávám také přátelsví a podporu, nejenom pláč jednou za rok po rozchodu.
Z. nezajímají ani moje názory, ani moje zkušenosti. Ta její hádka mi nepřišla ani tak tragická, u nás je něco takového standardem. Když jsem se jí snažila naznačit, že to taky znám, reagovala dokonce podrážděně - asi měla pocit, že její problém bagatelizuju.
Lekce efektivního naslouchání zní: nevnucujte druhému svoje zkušenosti, nikdy se nesnažte ho přímět k zamyšlení, že on také mohl udělat chybu, vždycky jen zveličujte chyby jeho partnera a nedávejte rady, protože o ně nikdo nestojí.

To samozřejmě neplatí u těch, kteří opravdu stojí o vaší podporu, pomoc a radu, platí to pouze u těch, co stojí jen o vaše ucho.

Horší a horšejší

16. prosince 2012 v 15:20 JÁ A VĚCI KOLEM
Absolvovala jsem svoje první sezení logo-psychoterapie a zatím můžu ohodnotit jen to, že jsem se nemohla dostat do dvěří. Být o něco víc v depresi tak se cejtim dost blbě, že stojim na ulici před dveřmi s velkým nápisem "Psychoterapeutická poradna", lomcuju dveřmi, zvonim na zvonky a nic. Být o něco víc v depresi tak vezmu nohy na ramena, ale jelikož nejsem, tak jsem statečně zůstala a dočkala se terapeutky, která zachvíli přišla odemknout.
Na úvod jsem sama hodně povídala a snažila se pani uvést do obrazu (vždycky se těma svejma kecama hrozně dojmu), hodně se vyptávala na můj vztah a mě to tak trochu zarazilo, protože mi přišlo, že problémy, co byly, už nejsou.
To mi přišlo - během zimní fotbalové pauzy. Nevím, proč jsem vždycky chtěla chodit s fotbalistou, když teď je ten fotbal, jak se zdá, mým největším nepřítelem. Ovšem nebyl, dokud hrál v týmu, kde za každý cigáro a chlast byla pokuta. Teď je v týmu, kde je sám trenér nalejvá a to do stavu, že si vzájemně blejou na kalhoty. A pak lžou a zatajujou, zcela pochopitelně, protože žádná přítelkyně se nerozplývá blahem nad svým fotbalovým hrdinou když utírá jeho blitky z postele. Tím chci říct, že naše obnovená idylka skončila dnem, kdy měly vánoční večírek, nebo co to vůbec bylo - těžko říct, mě to bylo ohlášeno jako "jdu si pro výplatu". Nasrat nasrat nasrat. Tísíckrát už jsem říkala "poslední šance", ale bohužel, asi ani tahle nebyla poslední.
Doma je to na hovno, většinou se rozbrečím, jakmile vyjdu zpoza rohu a spatřim náš barák. Proto jsem tenhle víkend zůstala ve svym studentskym bytě, kde mi to zas posral on. Brečet tady, nebo brečet doma? Kde je to horší? ... Nějak se nemůžu rozhodnout.

Další sezení mám až po novym roce. To je ovšem daleká budoucnost vzhledem k tomu, že budu muset přežít Vánoce. Věřím tomu, že spíš přežiju konec světa, než Vánoce u nás doma.


Nahoru a dolu

7. prosince 2012 v 19:20 JÁ A VĚCI KOLEM
Včera jsem zaznamenala několik úspěchů:
Za prvé jsem se ZVÁŽILA. Váze se poslední rok vyhybám jako čert kříži, neb nikdy mi nepřinesla nic dobrého. Buď depresi z toho, že vážím moc, nebo směšici nadšení a hrůzy z toho, že vážím míň, a že to pokazím a zase ztloustnu (většinou to byl spíš první případ). Tedy - zvážila jsem se - ačkoliv ne dobrovolně (byla jsem donucena na gynekologii) - ale byla jsem příjemně překvapena. Poslední dobou se cítím jako řádně nakynutá buchta a byla jsem přesvědčená, že vážím minimálně tunu. Nicméně - ne. Váha je stejné jako před rokem, čili jsem neztloustla.
(Říká se tomu porucha sebeobrazu.)
K tomu také třeba připočítat svaly, který sice nevidím, ale jelikož zvedám mnohem víc než před rokem, tak tam někde být musí.
Druhým úspěchem je, že jsem dokoupila většinu vánočních dárků, upekla perníčky (takže marki - recept už nepotřebuju) a dokonce jsem neokusovala hroudu syrového těsta, jako obvykle.
Dneska je to horší. Měla jsem celý den volno a naplánováno spoustu úkolů a místo toho celý den fňukám nad svým bolavým zubem, respektive bolavou dírou, která mi po něm zbyla. Už je to 2 týdny a bolest stále stejná jako na začátku. A zubařka mi k tomu řekla jen: "Jejda, vy berete tolik prášků na bolest, aby vám z toho neodešly játra!"
Takže krom toho, že nemůžu normálně fungovat, tak mi ještě odejdou játra.
A za týden mi budou trhat osmičku na druhý straně.
Fakt šťastné a veselé.