Listopad 2012

Pozdrav zdola

30. listopadu 2012 v 21:09 JÁ A VĚCI KOLEM
Když se občas zahlédnu v zrcadle, leknu se sama sebe. Můj výraz je nasraný, nešťastný a absolutně nepřístupný. Je-li na mě něco sympatickýho, tak leda moje levá bačkora, a to ne proto, že by byla něčím speciálním, ale proto, že prostě není mnou. Pointou je, anebo spíš není, že jsem nasraná, nešťastná a nepřístupná. Dneska mě velmi překvapilo, když jsem zjistila, že jedna osoba se mě bojí. To je dobrá zpráva, protože doposud jsem si myslela, že jsem na poslední příčce potravního řetězce. Bojí-li se mě někdo, tak to znamená, že je ještě níž. Paráda. Vlastně na tom nebudu tak špatně, protože se mě (nebo o mě) bojí i vlastní máma a jsem středobodem jejího ezoterickýho vesmíru. Ještě větší paráda.
V důsledku toho jsem se zamyslela, jestli byl dobrý nápad skončit s "léčbou". Jestli to štěstí bylo moje, anebo patřilo společnosti Zentiva. 2 roky návštěv na psychiiatrii nevidím už tak optimisticky, jako kdysy. Jasně, zbavila jsem se následků (=záchvatů), ale s příčinami jsme toho neudělali mnoho. Na příčiny (tj. můj psychický stav celkově) jsme nasadili antidepresiva a ono to zabralo. Ještě nějaký čas po vysazení jako bych si užívala "zbytkáč", ale teď bum - mé pravé já je zpátky. Co můžu udělat... můžu sáhnout do šuplíku pro zbytek prášku, zavolat doktorce sos a brát antidepresiva do konce života, nebo se můžu smířit sama se sebou a odpuzovat okolí i sebe, anebo se můžu zkusit změnit - s psychoterapií.
Moje doktorka byla fajn, povídala si se mnou, ale čím víc toho mám o psychoterapii nastudováno, tím víc si uvědomuju, že to nebyla psychoterapie v pravém slova smyslu. Našla jsem poradnu, kde se pracuje s logoterapií (neplést si s logopedií), cože je hodně hodně zajímavý terapeutický směr a rozhodla jsem se to zkusit... Protože jinak se sebou už nevydržim.

Ovšem když tak poslouchám svýho tátu, který na mě řve, jak jsem neuvěřitelně blbá a neschopná (momentálně kvůli bačkorám, které jsem si zula na místě, kterým za chvíli procházel), říkám si, jestli není ta terapie jenom ztráta času a energie, že by mi stačilo zbavit se jeho, a bylo by dobře...
Ale hodné holky drží hubu a krok.


Nesebevědomí

16. listopadu 2012 v 20:27 JÁ A VĚCI KOLEM
Je k nevíře, co taková blbá školní psychodiagnostika zaměřená na volbu povolání může odhalit. Zůčastila jsem se dobrovolně několika testů na osobní charakteristiky a podobně, a krom toho, jakým profesním směrem bych se měla vydat, mi bylo porazeno, abych začala chodit na psychoterapii.
A to především proto, že hodnota sebevědomí mi vyšla 0%... haha, a to jsem si myslela, jak jsem se v poslední době zlepšila, často si připadám i příliš sebevědomá (nutno říct, že jenom ve vztahu k sobě.. to si pak často vyčítám, že jsem nadhodnotila svoje schopnosti a že jsem nafoukaná až hrůza... například když si takhle jedu sebevědomě tátovym služebním autem a ejhle - díra v blatníku jak blázen).
S velmi trapným pocitem jsem odpověděla, že mám za sebou dokonce psychiatrickou léčbu, a že jsem měla za to, že už jsem naprosto v pohodě.... teda, téměř naprosto.
Možná, že oproti dřívějšku tohle sebevědomí je. Jenže dřív jsem byla pravděpodobně v mínusu. Teď jsem na nule a pořád to je postup. Třeba se jednou dostanu i do kladných hodnot, jestli se toho dožiju.
Z testů krom nedůvěry v sebe vyšla taky patologická nedůvěra v ostatní. To je taky fakt. Školní poradkyně mě, aniž by se na něco ptala, politovala, jak to v životě musím mít těžký když se o nikoho neopírám, a dokonce se neopírám ani o sebe.
Opírám se o záchodovou mísu.
Taky povídala, že jsem dost možná měla těžký život, protože podobné výsledky vychází například dětem v dětských domovech, na který se celý svět vykašlal.
No, na mě se nikdo nevykašlal. Mě všichni opečovávali až až. Možná špatně, ale rozhodně hodně, ne-li až moc. Mám toho plný zuby. Všeho.


Buď sexy dítě

10. listopadu 2012 v 21:30 TROCHA FILOZOFOVÁNÍ
Přála bych si nebýt tak povrchní a neřešit zbytečnosti jako je počet tukových buněk na mém břiše alespoň v době, kdy se kolem mě dějou vážný věci. Přes všechny otázky života a smrti je pro mě otázka váhy nejcitivější. Je to hrozná obsese..
Stačí se proklikat pár blogy a je to strašně smutný, kolik holek se snaží zhubnout a kolik holek má narušený sebevědomí z důvodů - který asi nejsou zrovna v nich - ale někde kolem nás všech. A to hodně hluboko, zakořeněný už od dětství, a spolehlivě se zakořeňující do současných dětí. Tak já třeba nevím, proč v debilní pohádce Zvonilka, musí být hlavní postavy polonahé, sexy, s vosím pasem, dlouhýma nohama, drobným nosíkem, obříma očima a hustými vlasy. Jak se pak asi cítí takové baculaté poloplešaté nosaté dítě, jako jsem bývala já?


Začíná to v dětství pohádkama, pokračuje to v dospívání stupidníma seriálama (co třeba ošklivka Betty která se stala oblíbenou a úspěšnou, teprve když zkrásněla?) a nakonec to končí v realitě, kde se skutečně ukazuje, že hubení a krásní mají moc.
Tak teda nevím, jak mám být sebevědomá, když ve vlasech mám kouty, na bocích madla lásky, na zadku ďolíky a mezi očima NOS.

Lavina

1. listopadu 2012 v 19:24 JÁ A VĚCI KOLEM
Máma si ze mě dělá psychoterapeuta, co s tím?
V práci psychoterapeuta je důležitá, mimo jiné, jedna zásada: odosobnit se.
A snad už jsem to zmiňovala stokrát (neboť se mi ta věta líbí a můžu si s ní omlouvat to, že jsem na mámu jak pes - a ne jako ten pes náš, nýbrž jako pes divoký): odosobnit od vlastní rodiny se nejde.
Takže mě chtě nechtě ovlivňuje, když si máma stěžuje na tátu a na posraný manželství, když pláče kvůli ségře a její ubohosti, když brečí, že umírá její táta, a říká to tak, jako by to nebyl můj děda, jako by tohle nebyla moje rodina, a tak se mě nic z toho nedotýkalo. Tohle je velké mínus mojí silné pózy. Být tak slabá a vyděšená osoba, tak se mnou snad jednají v rukavičkách, utěšují mě a litují mě, že mi umírá děda a že o harmonickém domově si můžu nechat leda zdát. Takto na mojí silnou pózu všechno valí a neví, že tahle skořápka je zatraceně křehká a rozpadá se hned, jak se za mnou zavřou dveře mého pokoje.
Myslím si, že pokud nás něco trápí, neměli bychom si stěžovat u člověka, kterého to trápí taky, protože tak si ulevujeme na jeho účet. A proto bychom si na rodinu neměli stěžovat v rodině. Máma se ode mě stejně žádné podpory nedočká, protože svým pláčem mě akorát zadupává hluboko do země. Jó, přátelství... Přátelství je dobré v tisíci věcech a mimo jiné také v tom, že dodává podporu a útěchu... Kdyby tak máma měla kamarádky.
Proč je nemá?
Třeba bývala jako jedna z mých "oblíbených" kamarádek, které když se zamilujou, odstřihávaj se ode všeho ostatního. Asi nepotřebovala kamarádku, když byla šťastná, všechen čas trávila se svým mužem a taky společně řešili problémy. Potřebuje kamarádku teď, když se to všechno zhroutilo, ale teď jsou všichni pryč a kdyby byly, tak se stejně bude stydět přiznat, že jí manžel šikanuje. Nejde, díkybohu, o domácí násilí, ale právě tohle bývá důvodem, proč se o domácím násilí často nikdo nedozví - jednoduše - stud.
Je to na hovno, ale alespoň se z toho můžem poučit a pěstovat si přátelství založená na důvěře a vzájemné podpoře. Přátelství, ve kterém si budete vymýšlet pózy, a hrát si třeba na to, jak vám to s partnerem klape, bude potom k ničemu.
Adios.