Říjen 2012

Stres z ničeho a ze všeho

29. října 2012 v 12:34 JÁ A VĚCI KOLEM
Všech těch povinností je na mě poslední dobou moc.
V útrobách mě svírá takový podivný stres, o kterém nemám tušení, odkud pochází. Nazvala bych ho přímo "stres ze života". Je to nepříjemný a je to tam pořád, i teď. Teď možná proto, že bych si měla sednout a dělat něco jinýho, například číst, protože do půl roka ještě musim stihnout přečíst tucet knih. Sednu si ke knížce a stres je tu pořád. Asi, že to nestíhám. Že nemůžu nikdy nic zvládnout, že na něco můžu zapomenout, něco můžu proměškat, zkrátka příliš mnoho odpovědnosti sama za sebe.
Funkce stresu je vyhecovat nás k nějaké činnosti - kupříkladu učení. Jenže když vás stres hlodá i během toho učení, když máte neutuchající pocit, že je něco špatně, nemůžete se soustředit na nic, jen na ten divnej hnusnej strach. Já nevím. Občas mám chuť sáhnout do krabičky, kde mám zbylá antidepresiva, a začít s nimi znovu. Jenže to by znamenalo vrátit se na začátek celýho toho vysazování a ztratit ony znovunabyté sexuální výhody. Jenže se z toho zcvoknu. Nemůžu nic dokončit. Ani článek, ani dopis, ani obraz, ani objednávku na jednom e-shopu, nezbývá než lehnout si do postele, zavřít oči a užírat se. Anebo se stát budhistickým mnichem.
Potřebuju vyřešit budoucnost. Tenhle stav "co budu dělat" a "co ze mě bude" mě zabije. Jdu si dát čokoládu, snad mě to uklidní.

RealRider

18. října 2012 v 20:31 MOHLO BY SE HODIT
Spinning mi vždycky přišel jako hrozná hovadina. Když chci šlapat na kole, tak pojedu někam na kole, nebo si přinejhoršim zajezdim na rotopedu. Platit někomu za to, že mi bude hodinku určovat tempo jízdy - děkuji, nechci.
Když jsem slyšela o Real-Rider chlubícím se mottem: "Zažijte jízdu jako na skutečném kole" poťukala jsem si na čelo.
Nicméně - v současném tlustém období mi nejde tak o sportovní filozofii jako spíš o vypocené kaorie, a ty jsem na RealRider potila po kýblech, konec konců počasí taky zrovna nepřeje venkovnímu ježdění, v mém případě běhání, čili nějaké to "indoor" kardio by to zařadit chtělo. A tak, když jsem našla na slevomatu 10 lekcí na Real za cenu pěti, přehodnotila jsem svůj negativní názor. Ono také není lepšího donucovacího prostředku než zaplacení předem a uječené trenérky.
Po první lekci jsem docela spokojená, ačkoliv jedno poučení pro příště: nemalovat se, pokud nechci mít řasenku po celym ksichtu. Zatáčení je hodně složitý a je při něm třeba zapojit celý tělo - břišní svaly, ruce a samozřejmě nohy.

Krom bolavého zadku u mě nic nového, takže prozatím se loučím.



Dvaadvacet

15. října 2012 v 1:51 JÁ A VĚCI KOLEM
Člověk by si měl svoje vlastní narozeniny asi užít a být šťastný.
Moje narozeniny a další události včetně Vánoc jsou pravidelně provázeny jediným: výčitkami. Hluboké myšlenky zde nečekejte, jedná se opět a zas o výčitky z jídla. Protože dostanu dort, bonboniéru, k tomu si objednám celou pizzu a zákusek a abych se tím nemusela trápit moc dlouho, sežeru to na ex. Někdo na ex pije, my na ex jíme. Někdo se na narozky vožere, jiný přežere.
Klasika. A mluvila-li jsem tady kdy o "normě", tak toto norma není. Kdyby můj "jídelní stav" byl normální, byla bych schopná nepřežrat se, nebo alespoň si to tak strašně nevyčítat. Přeci jenom na narozky to možná normální je.

Za peníze, co jsem dostala, jsem si chtěla koupit kalhoty a nějaký nový hadry. Momentálně se na to ale vykašlu, protože současná stehna nenarvu do žádné "malé" velikosti. A u mě to většinou dopadá tak, že si v hrůze kabinkového prozření raději koupím kalhoty, ve kterých jsem napasovaná jak klobása, sako, který nemůžu dopnout a tričko, který je moc krátký - jen proto, že NOSÍM malou velikost a velikost větší je jasná zpráva: Ztloustla jsi. A s tím se jaksi nesrovnám… jeden by řekl: "Ty máš ale problémy!"

Moc veselý narozeniny tohle nejsou. Když mi děda blahopřál a dával mi pusu, babička mi u toho za zády fňukala (vzhledem k tomu, že děda toho moc neslyší), že tohle je možná poslední pusa co od dědy kdy dostanu. Típni cigáro, tohle za to nestojí.
Druhá babička je v nemocnici, už 20 let v posledním tažení.
A teď i máma těžce nemocná.
A Honza, pan Podpora, mi akorát sprostě, neuvěřitelně sprostě, lže do očí. Dala jsem mu ještě šanci, ale rozhodně to neznamená, že bych zapomněla na to, jak se choval. Někdy je na nic bejt chytrej a mít dobrou paměť, protože si pamatujete všechno - všechno zlý, na co nemůžete zapomenout a odpustit - a taky všechno hezký, kvůli čemu nemůžete přestat milovat. A pak jste jak v křížový palbě na bodu zoufalství.

A co mi tak zbývá jiného, než řešit jídlo. Smrt pod kontrolou mít nemůžeš, jídlo jo. A stejně nemáš. Happy Birthday.


Jídlo - nepřítel člověka

10. října 2012 v 17:02 JÁ A VĚCI KOLEM
Jídlo - ovlivňuje naše zdraví i naši psychiku, a přesto si s ním tolik lidí pohrává a docela nebezpečně hazarduje, přestože neví nic o jídle ani o potřebách těla. Myslím, že by bylo hodně užitečný, kdyby se ve škole začalo vyučovat něco jako zdravý životní styl.
Zrovna dneska jsem mluvila se školní psycholožkou (v rámci psychodiagnostiky k volbě povolání) a říkala jsem jí, že bych se ráda zabývala poruchami příjmu potravy. A ona říkala, že to je super, protože práce tohoto zaměření bude dost... Ač je to smutný, dětí s ppp je čím dál tím víc, jsou čím dál mladší a šíří se to i mezi chlapci. Jasně, není to nic novýho, stačí se proklikat pár blogama a člověk vidí, kolik lidí si myslí, že hladovění je dobrá dieta a že anorexie je báječný životní styl. Taková blbost... Jenže v závěru ani nemůžeme za to, že se mýlíme, že nevíme, jak správně jíst, a že považujeme vyhublost za běžný standart. Umíme sice počítat mocniny a odmocniny, ale neumíme jíst! A tak holky experimentují a ničí sami sebe.
Kde teda zjistit, jak na to správně? Máme tu nutriční poradce, bohužel ale dost drahý na to, aby je mohl využít každý, a natož nejoohroženější skupina náctiletých holek. Krom toho tu máme taky internet, televizi a knížky, kde je ale třeba velmi pečlivě vybírat a ne se řídit radou každýho mamlasa. Za kvalitní považuju pořad Jste to, co jíte. V televizi sice už neběží, ale poslední sérii můžete shlédnout ve videoarchivu tady. Dá se tam spoustu věcí naučit a taky se namotivovat. Vždycky, když se mi nechtělo do cvičení, pustila jsem si Jste to, co jíte, a někdy jsem už v půlce mačkala pauzu a běžela si zacvičit.

Co jinak u mě?
Vysazení antidepresiv dokončeno a je mi skvěle. Prvních 14 dní jsem sice měla zhoršenou náladu, brečela jsem nad každou hloupostí a točila se mi hlava, teď ale bez problémů. Nevěřily byste, jaký zázrak se udál s mým sexuálním životem... Jak známo antidepresiva snižují pohlavní citlivost, nebo jak se tomu říká, potažmo mizí chuť k sexu a vzrušivost. Po nasazení AD jsem změnu ani nepoznala, přecejenom dřív jsem v posteli myslela spíš na to, jak vypadá můj pupek, než na cokoliv jinýho, a deprese taky působí na sexuální život tlumivě. Vlastně jsem se vždycky považovala za jednu z těch, co se jí to povede jednou za uherák... A ono ne, je fajn být "normální" (tzn. myslet normálně, jíst normálně a souložit normálně).


Obrázek 2.

5. října 2012 v 20:14 JÁ A VĚCI KOLEM
Dokážete si představit svět bez mužů? Žádná kriminalita a spousta šťastných, tlustých žen.
Nicole Hollander