Září 2012

Obrázek

29. září 2012 v 16:51 JÁ A VĚCI KOLEM
Krásný den slečny a chlapče,
můj notebook je už 2 týdny u doktora a já nerada píšu u cizích, a tak pro dnešek alespoň přidám obrázek, který by mě rozbrečel nejspíš i kdybych nebyla tak přehnaně senzibilní.


Mám nového jogínského hrdinu, nové plány, nové recepty, no, a taky pár nových nezajímavých zážitků. Hned jak mi vrátí notebook sepíšu pár mouder. Těšte se :D

Nepřátelství v přátelství

20. září 2012 v 11:07 JÁ A VĚCI KOLEM
O kamarádce Terezce co mi umí dělat radost jsem už psala, tentokrát mě opět "potěšila" sdělením, že se mi zakulatili tváře. Vzhledem k tomu, že o mých problémech ví (respektive věděla, to, že zapomněla, se počítá), mohla by mít trochu soucitu. Snažím se vyrovnat se svým novým zadkem a není to easy. Ovšem Terezka povídala, že ty tlusté tvářičky jsou lepší, neboť vypadají zdravě. Takže vypadám jako správná zdravá slovanská žena krev a mlíko, haha, přesně to jsem si vždycky přála!
Už dlouho na Tereze pozoruju, jak se se mnou snaží soupeřit. Už kdysi, po rozchodu, po mém bývalém skočila jak slepice po flusu, aby si dokázala, že má na kluka na kterého mám já, a potom, aby ho přede mnou mohla pomlouvat, jak je strašnej a nešikovnej. Stejným stylem skáče po mých zaměstnáních. Do toho minulého se vloudila a okamžitě si na něj začala stěžovat a když jsem už i já začala říkat, že chci dát výpověď, dala jí ona dřív.
Teď se také vnucuje a já tuším, jak to dopadne - ozkouší mojí práci aby jí mohla shodit a vesele odkopnout. A já tam zůstanu stát v tácem ruce a s jejími slovy "Jak tady někdo může pracovat?" napsanými na čele.
Svůj názor jsem jí sdělila takže je teď uražená. Hurá, třeba mi dá pokoj navěky, protože fakt nestojim o kamarádku která vykrádá můj život a moje sny.
ALE... já vím, jak to má v životě těžký a vím, že když mele povrchní kydy, zastírá tím sama před sebou že se všechno sere. Já být na jejím místě, tak si taky závidím. Budu tu pro ní, aby po mě mohla šlapat, a po mojí hlavě vystoupat do oblak. Sláva mojí dobrotě.


Ne, raději knihu.

16. září 2012 v 18:30 TROCHA FILOZOFOVÁNÍ
Jakožto studenkta sociální patologie a taky jako člověk, co vidí kolem sebe lidi, které svoje problémy místo toho, aby je řešili, utápějí v alkoholu, nemůžu jinak než provolávat slávu alkoholové prohibici.
Třeba, až naši bezdomovci vystřízliví, všimnou si, v jakých sračkách žijí, a pohne je to k tomu je řešit, anebo se rovnou zabít. Ne že bych tu propagovala genocidu bezdomovců, ale přiznejme si fakt, že střízlivý inteligentní člověk by se s tak marnou situací sotva vyrovnal. Na druhou stranu se obávám, že jejich mozky už jsou natolik mimo, že nevystřízliví nikdy. Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale přátelé bezdomovci, které vídám téměř každý den na pražském Masarykově nádraží, do jednoho pytle s radostí hodím. A ten pytel spláchnout do záchoda prosím...
Ovšem nejsem naivní, že by nám prohibice vydržela dlouho. Přecejenom spotřební daň je spotřební daň a ekonomické systémy často kalkulují ve svých nákladech a výnosech s pomyslnou hodnotou lidského života. Takže až si to spočítají, tak zjistí, že těch 20 lidí otrávených alkoholem je celkem zanedbatelný výnos. Otázka je, jestli k tomu započítají životy zničené alkoholem více nepřímo - lidi, co se uchlastali (znám takových tucet), lidi, co k tomu uchlastání spějí a krom fyzického zdraví likvidují normální život kolem sebe (děti alkoholiků by mohli vyprávět) a taky lidi, kterým bylo ublíženo, když jejich partner povídal: "Sorry, byl jsem opilej".
Alespoň tedy do té doby můžu být v klidu, když Honza půjde na párty, protože se snad nevrátí ve stavu jako posledně, a taky s ním můžu jít na Studentské slavnosti, protože nebude mít možnost zbořit se jako na Majálesu. Ohrožovalo-li něco náš vtah pak to byl chlast, protože drahoušek se pod jeho vlivem chová jako kus kokota. Takže nyní zažívám pocit, jako bych zlikvidovala svojí největší sokyni. I v minulém vztahu byl mou největší konkurencí právě alkohol, vážně asi stojím za hodně totiž (za panáka rumu).

Více chlastu nám zaručí více problémů utopených, nikoliv vyřešených, takže:


O hudbě podruhé

15. září 2012 v 19:35 TROCHA FILOZOFOVÁNÍ
Freudovi zabralo léta výzkumu a sumírování myšlenek než vyvinul teorii psychoanalýzy o tom, že za vším v životě lidí stojí sexuální puzení.
Našinci stačí pustit si Očko nebou jinou hudební TV a je mu to jasný hned - o nic jinýho než o sex nejde.
Už jsem jednou zmínila svojí mylnou myšlenku o tom, že hudba je umění... Ale ne, hudba dneska je sex, ženský zadky, prsa a stehna.
Sluchátka dneska opravdu patřej spíš na prsa než na uši. Sluchový požitek z většiny písniček mít nebudete, sexuální možná. Fotka níže, momenta z klipu "Takata" je toho důkazem. Muzika totiž tuhle písničku na hit povýšit rozhodně nemohla. A nebyla-li to muzika, pak to byl buď dobrý marketing a nebo tyhle hnusný tanga z klipu.Tak nebo tak, lidi to chytlo a já mám o důvod víc stěhovat se na měsíc.

takata

V tomhle směru oceňuju Rammsteiny který to v klipu Pussy vzali pěkně od podlahy a tak jejich klip nemohl ani do televize. Nicméně vzhledem k jejich celkovému stylu - pyro efektům namísto sexy efektů - mi to připadá spíše jako parodie na jinou dnešní muziku:
"You've got a pussy,
I have a dick,
So what's the problem?
Let's do it quick."


Já osobně místo erotického nádechu v hudbě preferuju DUŠI a miluju hudbu, co duši má. Ian
Nedávno jsem propadla Joy Division a hlavně frontmanovi Ianu Curtisovi. Jedná se o 80.léta a Ian už je dávno po smrti, oběsil se, chudák, na šňůře na prádlo. Ian byl z těch, co dával do své hudby svou psychiku (nikoliv své přírození). Sám trpěl epilepsií, depresemi a vůbec byl ceklem schizofrenní osobnost a to z jeho hudby přímo dýchá. Je prosluslý svým epileptickým stylem tance, když jsem to viděla poprvé říkala jsem si, že to nemůže myslet vážně. Ach, chudák Ian, kdyby byl ještě mezi živými měl by můj Jan velikou konkurenci :D Byl o něm natočený životopisný film "Control", koukněte, jestli vás zaujal.

Bohužel moc kvalitních videí s Joy Division neexistuje.


Jak přežít další den

9. září 2012 v 7:58 JÁ A VĚCI KOLEM

Když se na něco těšíte několik měsíců dopředu, obvykle to dopadne nejhůř. Raději se na nic netěšit a brát všechno tak, jak to přijde.
Na druhou stranu si říkám, že mám-li ve svém životě pociťovat nějakou cenu a nějaký důvod vstát další den z postele, je třeba vždy mít představu něčeho, na co těším.
Tento rozpor - těšit se nebo netěšit - vyřeším tentokrát snadno, protože tady není prostě zhola nic, na co bych se mohla těšit.
Abychom měli alespoň nějakou radost ze života, tak přidávám roztomilé obrázky. Různě jsem na ně narazila, když jsem hledala něco na nový design. Jak jste si všimli, už tu nemáme modelky, ale pejsky. Důvod je jednoduchý. Každá modelka (nebo pokus o modelku)kterou jsem kdy potkala, byla kus namyšlený krávy a takovýma se, milý přátelé, inspirovat nebudeme.
Budu se inspirovat hlavně prvníma dvěma. Takže vyvalit pupek a pěkně zhluboka chrápat!

Vrba

8. září 2012 v 10:53 JÁ A VĚCI KOLEM
Řekne-li vám někdo, kdo vás hodně dobře zná: "Pro tebe je všechno jednoduchý," tak je očividně něco špatně. Buď váš vztah anebo vy sami, neboť jste jen kus sebelítostivýho hovna, a drahá polovička se vám to snaží naznačit.
Má-li někdo pocit, že antidepresiva jsem brala, protože mi připomínali bonbonky (protože já ty bonbonky mám tak ráda že ano) tak to teda ne. Ovšem je fakt, že už týden je neberu, což mojí psychiku povýšilo na "zdravou" a můj život na jednoduchý.
Nutno ovšem říct že právě ten poslední týden je to pekno. Točí se mi hlava a jsem extrémě přecitlivělá. Slzy se mi derou do očí 80x denně a stačí k tomu plakát propagující nadaci Terezy Maxové, fotky z Paralympiády, videoklip od Maroon 5 "One more night" anebo když mi vrchní v práci řekne, že mám špatně vyleštěný vidličky (hned jsem se pak dala do leštění slzama).

Kamarádka Terezka mi volá skoro každý den. Kamarádka Terezka si neuvědomuje, že když někdo nebere telefon, tak to asi má nějaký důvod, a tak poté, co jí operátor oznámí "Volaný hovor nepříjímá" neváhá vzápětí volat znova a znova, ať jsou třeba 3 hodiny ráno. Když jí pak ten telefon vezemete, a domluvíte se na nějakou akci, stejně to dopadne tak, že se na to vybodne. Protože když ji jednou potřebujete vy, a ne ona vás, tak se to nebere na vědomí. Já jsem strong a mám to i vytetovaný, proč by teda měla Terezka trávit svůj drahocenný čas mojí podporou, že?

Komunikace s mámou je dost komplikovaná záležitost. Nabídnu prst, sežere celou ruku. Například včera jsem s ní byla na obědě ve Vietnamské restauraci. Bylo to fajn, strávit spolu hodinu týdně k něčemu je, povídáme si o tom, co se stalo minulý týden a tak. Jenže máma získá pocit, jaký jsme kámošky, a už mě nepustí ze svého sluchové pole, a když se před tím barikáduji v pokoji, nemá problém vstoupit a ať zrvna dělám co dělám - nic jí nezastaví před tím, aby vyventilovala svou komunikační potřebu a oznámila mi nějakou blbost. Poslední dobou jsem jí podezřívala ze sklerózy, nyní už chápu, že zapomíná schválně, aby se pořád bylo o čem bavit. Protože ať chcete nebo ne, po 21 letech společného soužití se není neustále o čem bavit. A máma se bavit potřebuje, je jedno o čem a je jedno jak reaguje posluchač.
Jsem-li zavřená v pokoji téměř vždy to znamená že mám komunikační nechuť. Dávám to najevo až až - nereaguju, popřípadě vrčím. Když mám zrovna špatný den tak dokonce i brečím, nic však nezastaví mojí mámu, nic jí nepřiměje, aby si všimla pocitů své dcery a odchází s pocitem, jak se to ale pěkně vypovídala - a za minutu se vrátí s nějakou podrobností.
Já nejsem ta holka, s kterou si lidi rádi povídají. Já jsem jen to, že "lidi rádi povídají".

Závěr tohoto článku si dovolím ukrást od fall:
Dokud nebudete blábolit zcesty více než 20h denně, dokud vám nezačnou padat řasy a vlasy, dokud nečnete VIDITELNĚ upadat do stavů bezvědomí, dokud nezačnete VIDITELNĚ upadat na zem, dokud nezačnete krvácet pravidelně několikrát denně, dokud se nepřestanete mýt a pečovat o sebe déle než tři týdny, dokud viditelně nezhubnete minimálně 10kg během měsíce nebo dvou, dokud nerozmlátíte nábytek a půlku bytu, dokud občas informujete o tom, že chodíte do práce, dokud se někdy vyskytujete ve společnosti svých přátel...
jste zcela vpořádku a zachází se s vámi jako s naprosto zdravým a normálním člověkem.
Je to prostě ignorace. Vědomá, cílená.
Je jedno jaké "dokud", prostě jste vpořádku, protože ti okolo se NECHTĚJÍ zajímat o problém.

Ačkoliv u nás doma nazabralo ani 15 kg za 2 měsíce a ani podřezaný ruce...

A já myslela, že hudba je umění.

7. září 2012 v 16:02 JÁ A VĚCI KOLEM

EGO ft. Robert Burian - Žijeme len raz

Klip na tuhle písničku jsem viděla ve fitku bez zvuku a říkám si "aha, typická ukázka americký sračky a povrchního života primitivů", když jsem na obrazovce uviděla název ve slovenštině a ještě k tomu "žijeme len raz" chtělo se mi zvracet.
Jo, žijeme jen jednou, proto si dám zmrzlinu se dvěma kornoutkama (hrozně drsný) nebo si naliju do huby dva Monstery najednou (ještě drsnější) a taky budu hulit a hulit protože žiju jen jednou takže mám jen jednu šanci mít rakovinu plic. A u toho budu samozřejmě koukat na kozy a prdelky a na holky jak si mažou stehna, protože sex, párty a dva kornoutky na zmrzlině, to je můj smysl života. Žijeme len raz, to znamená poslední šance na to, chovat se jak čůrák! Pánové tuto šanci využili na 100%, to se musí nechat.
A komentující fanouši jdou jejich příkladem:

"presne tak posleme ucitelov do pice :D"

"Při této písni se cítím svobodný a nemyslím na nic :-)"

"Toto je nejlepší letní hit na SVĚTĚ !!!"

"Škoda že skončilo léto twl to je shajze ta písnička je nejlepší twl :D"

"vždy keď dojdem zo školy tak prvé čo spravím... pustím ega! ...a potom zahulim :o"

"NAJLEPSIA PESNICA NA SVETE LUDIAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!­!!!!!!!!!
MILUJEM TUTO PESNICKUUUUUUUUUUUUU!!!!!!!!!!
JE HUSTA ZABAVNA A ZIVOTA-SCHOPNA
LUDIA TOTO JE HIIIIIIIIIT !!!!!!!!!!! :D
PRI TEJTO PESNICKE SA DA ZIIIIT!!!!!!!!!!!! :D :D :D"

"slyšel jsem od Ega taky jen tendle song poslouchám ho každej zajebanej den... dobře že už nedělá s tím nevim jak se jmenuje:-D to je jedno tadle pecka je vymazlená víc mě nezajímá...."

Samozřejmě, že divný tady nejsou oni, divná jsem já, protože nedokážu pochopit, co je hezkého na této hudbě a na mnohých ostatních hitech. Kupříkladu skupina Nightwork. Dej si koule doprava vole, tomu říkám umění! Asi jsem holt lehce zastaralá, ale jsem za to vděčná, protože alespoň nejsem primitiv.

Duhový dort

6. září 2012 v 0:33 NĚCO K SNĚDKU
Nejenom že dorty ráda jím, ale taky je ráda peču. 3.narozeniny mého skoro-synovce (tj. syn mojí sestřenice) byly tak skvělou příležitostí něco předvést. Nicméně počet dortů, které jsem ve svém životě pekla, by se dal spočítat na prstech jedné ruky a počet dortů, které jsem kdy potahovala marcipánem, je jedna velká kulatá NULA. Nu ale každý nějak začínal žejo.
U předchozích dortů jsem pracovala s varnou modelovací hmotou ale ta se hodí spíš na "placatou" dekoraci a já tentokrát chtěla něco víc 3D. Na domácí marcipán jsem si netroufla a tak jsem si koupila balíček marcipánu na potahování dortů a k tomu ještě marcipánovou plastelínu. Bohužel jsem podcenila potřebné množství, ale nakonec to nikomu nevadilo. Plastelína je už předem obarvená, marcipán jsem obarvila potravinovým barvivem, šlo to ale dost ztuha. Potom jsem ho rozválela na potravinové folii, což pomohlo bezproblémovému přenesení na dort a uhlazení. To jsem ale přeskočila úplně na závěr pečícího procesu, takže pěkně od začátku.

Jako psi

3. září 2012 v 7:39 TROCHA FILOZOFOVÁNÍ
"Ochranitelský pud" je sousloví, které v běžné řeči asi moc neuslyšíte, na pro-ana blozích si o něm přečtete ale docela často.
"Chci vzbuzovat ochranitelský pud", to zní vážně směšně, ale něco na tom asi bude.
Zkuste si představit, že máte zápal plic. To je docela vážná nemoc a tak vás celé okolí bude obskakovat, bude vás hýčkat a zajímat se o každou vaší bolístku. Jenže až se uzdravíte, většina téhle péče pravděpodobně zmizí. Proč se o vás lidi zajímaj, jen když umíráte? (Moje babička by mohla vyprávět, pokaždé, když to s ní vypadá zle, přijede na návštěvu příbuzenstvo z dalekého okolí, poslední dobou jí podezříváme, že simuluje, aby si mohla užívat pozornosti. Komu by se to nelíbilo, že? Je to od ní sobecké? A není spíš sobecké od ostatních, že mají péči, jen když "umíráme"?)
A anorexie - ta má k smrti celkem blízko. A k tomu se váže onen "ochranitelský pud", či touha po všeobecné lítosti a starostlivé pozornosti.
Zkuste to sami: podívejte se na 2 fotky pejsků níže. Pejsek A je zdravý, silný, očividně dokáže prosadit sám sebe a třeba se i poprat. Pejsek B je nemocný chudáček (ačkoliv nejsem si jistá, zda invalida je správný příklad. Přístup společnosti k invalidům stále připomíná dobu kamennou). Kterého z těchto psů byste vzali do postele, objímali jste ho, hladili a pečovali o něj jako o vlastní miminko?
A který z těch pejsků potřebuje lásku a péči víc?
Ten nemocný?
Myslíte, že zdravý a silný pes po lásce netouží?

Pes A) Pes B)














Dřív jsem na kluky užívala strategii "udržovat v permanentní nejistotě" a celkem úspěšně, myslím. Jakože "hele, stále jsem žádoucí a žádaná, zítra už tu být nemusím,". V posledním roce jsem ale uvěřila na lásku a usoudila jsem, že tu pravou už jsem našla. Štěstí je tu, chci tu být i zítra a chci tu být pořád. Pan pravý si zřejmě všimnul, že ho považuji za pana pravého a že moje existence je jistá, že v nejbližší době nejen že neumřu, ale taky zůstanu s ním, a proto se přestal obtěžovat hraním si na toho pravého. Můžeme si gratulovat, takovou jistotu jsme v našem vztahu vytvořili. Nebylo to ale na úkor štěstí, he?
Nesnáším omílání klišovitých citátů, ale tenhle sem padne: Člověk si uvědomí, co měl, až tehdy, když o to přijde.
Nebo když si uvědomí, že o to přijít může.
A nejde jen o vztahy, jde o život celkově. Máte-li ho spočítanej (ačkoliv všichni ho máme spočítanej, jen se nám to nechce přiznat), jako například Hayley Okines,tak si budete užívat každý den, jako by byl váš poslední (další klišé citát, bohužel víc lidí ho omílá, než praktikuje, a když už tak v pokřivené podobě "chlástám, kalim a všechno se musí vyzkoušet (drogy)" - což, opravdu byste tohle dělali, kdyby vám zbýval jeden jediný den?).
Přečteme si to v každé příručce o výcviku psa: když pes uposlechne váš pokyn, pochvalte ho, věnujte mu pozornost. Není pak to, jak se k vám okolí chová v nemoci, jakousi odměnou? Malý děti to dělají a někdy naprosto okatě - simulují, aby získali pozornost, předstírají nemoc, aby s nimi maminka zůstala doma. A co mi dospělí? Nebudeme si naivně namlouvat, že už jsme velký a lásku a péči nepotřebujeme. Potřebujeme, jenže to dáváme najevo jinak.
Třeba jako moje babička,
Jako anorektičky,
Nebo jako já.


V poslední době dávám víc fotek psů namísto "thinspa" :D Jak se vám to líbí? Mně moc, protože pejsci neřešej, jak vypadaj, inspirujme se teda radši jimi!