Červenec 2012

Friends forever už radši never

31. července 2012 v 8:57 TROCHA FILOZOFOVÁNÍ
Čím dál tím častěji mě napadá, že se stanu buddhistickým mnichem a strávím zbytek života meditací. Sotva totiž zvládám vydržet s někým jiným, než sama se sebou. Dlouholeté kamarádky postupně shledávám stále více stupidními, a nedalo-li mi naše přátelství žádný posun nebo zážitek na úrovni, je zbytečný trávit s nimi čas dál jen proto, abych dostála pravidlu, že člověk je tvor společenský. Neříkám, že je špatný občas jen bezvýznamně tlachat a bavit se, ale když mi nepřinesli do života jiný názor, než že sobeckost a narcismus je nejnechutnější vlastnost ze všech, pak odmítám být kamarádkou "vrbou". Nenalézám lidi, se kterými bych mohla vést inteligentní rozhovory, co by něco dávali oběma stranám (spíše se vrtám do vztahů, kde já dávám, a druhá strana bere). Mohlo by se zdát, že všem přičítám naprostou debilitu vlivem předsudků a snad je to i fakt, protože předsudků mám tisíc. Studuju na práci v pomáhajících profesích, a když občas o diskuzích v semináři vzplanu svými nenávistnými názory (nikoliv jako jediná), profesoři kroutí hlavou, že my, jakožto sociální patologové, nemůžeme být tak předsudeční například vůči Romům.
Nejsou to jen tak obecné předsudky jako rasové, ale taky předsudky vůči lidem, co začínají vyprávění tím, co všechno vychlastali, berou svou ožralost jako ctnost a něco, za co by je ostatní měli obdivovat, lidi co se bez toho chlastu nedokážou bavit, lidi co používají výrazy jako "mrtě" a "megafucking", lidi, co musí být vždycky slyšet a vidět, lidi, co přizpůsobují svoje názory a svůj styl trendům, holky, co moc ukazujou kozy a zdůrazňujou svoji sexualitu a další a další.
Možná, že je hloupé odsuzovat někoho dříve, než ho poznám, ale třeba mi to pomáhá eliminovat zbytečnou snahu o kontakty a zaměřit se rovnou na osoby, se kterými by mohl vzniknout nějaký smysluplný vztah. Poslední dobou ale nálepkuju jako debila téměř každého. Bezesporu si tím masíruju ego a vyzdvihuju ve vlastních očích svůj význam. Jsem až příliš kritická a nenávistná. Chtěla bych se naučit mít lidi ráda, ale to by nejdřív museli přestat hrát role, sundat masku a ukázat, co v nich skutečně je. Řekl jeden sexuální maniak a násilník v psychoterapeutické léčbě: "Náhle jsem uviděl jejich obnažená srdce. Zmizel hrudník i s prsy, prostě se rozpustil a zůstala jen velká modročervená dutina s žebrovými stěnami a uprostřed svítilo temně rudé srdce. Celý týden, jsem viděl, jak všem lidem buší srdce a říkal jsem si: každý má srdce, každý má srdce."
Kéž by tak bylo více upřímnosti.




Rodina mlčících

30. července 2012 v 8:37 JÁ A VĚCI KOLEM
Moje ambice stát se psychoterapeutem jsou zřejmě pěkně k hovnu, když nedokážu pomoci ani vlastní sestře.
Doktorka mi sice říkala, že nemůžu všechnu zodpovědnost za rodinný problémy naložit na svoje záda a snažit se zachránit svět, že bych v první řadě zničila sama sebe, ale jak můžu nečinně přihlížet tomu, jak se ničí moje sestra, obzvlášť když moc dobře vím, o co jde? Jednoduše - nemůžu. A taky zcela určitě nemůžu přijít a říct: "Hele ségra, tady mám číslo na jednoho super cvokaře."
Koukala by na mě jako na cvoka a náš křehký vztah by byl definitivně v háji.
Všechnu mojí snahu o alespoň minimální pomoc velmi úspěšně odpískala.
Jako když se rozhoda jíst na zlepšení zažívání jogurty Activie (rozuměj - dá si jeden jogurt k snídani a celý den nic nejí) a já jí povídám, že Activie je komerční jogurt, že chce-li kvalitní jogurtové kultury ať si koupí jinou značku. Efekt? Lednice stále plná Activií.
Nebo když jsem ji chtěla pohnout ke sportu (i přes to, že nejí vůbec, je pořád při těle - už by si to všechny hladovějící mohli uvědomit, hm??) a přemluvila jsem jí, ať jde se mnou běhat. Šla dvakrát, já pak na týden odjela, a když jsem po návratu chtěla jít znova, odsekla mi, že běhání je na hovno, protože běhala každý den k mostu (cca 3 km, to běhám teď jakožto TRÉNOVANÁ) a začali jí bolet kolena… Takže moje sportovní snaha zůstala u toho, že se jeden týden nesmírně přetěžovala, a pak se vrátila ke svému nicnedělání.
Už od dětství na mě máma nepřímo valí hromadu výčitek a zodpovědnosti za ségry stav. Jakože: "Ach, ty jsi měla takové štěstí, zato ona, ta si to všechno vypila. Tobě se akné vyhnulo, ona na něj tak trpěla, ty jsi tak od přírody štíhlá (jo prej od přírody), ona chudák ne…"
A další, ač nevyřčené, že to já jsem byla rodinný benjamínek, že mě táta má radši, že já mám kamarády a ona ne, že mi to líp jde ve škole… Dost, ani nevíte jak mě to drtí a jak bych všechno svoje štěstí nejraději vzala a dala ho jí.
U nás doma se žádné problémy nepřipouštějí. Jsou tak velký, ale neviditelný. Žádné promlouvání tady nefunguje a fungovat nebude, tak jak můžu pomoct?


Kdo za to může?

23. července 2012 v 16:12 TROCHA FILOZOFOVÁNÍ
Fenomén štíhlosti, ženy co propagují prodej výrobků, modelky, reklama, štíhlost, dokonalost...
Neodmyslitelný podíl na tom, že se poruchy příjmu potravy šíří jak mor, má prokazatelně společenský tlak, který dívky tlačí k dokonalosti. To, co vidíte kolem sebe na billboardech, v reklamách, herečky v televizi, zpěvačky, co slyšíte v rádiu, modelky v časopisech - všechny ty ženy jsou nepřirozený. Tato nepřirozenost se stala novou přirozeností ve světě marketingu, vyvěšeným vzorem, "takhle by to mělo vypadat".
Mají husté a dlouhé vlasy (signál pro normální dívku aby si nechala prodloužit a zahustit vlasy, barvení už dávno považujem za samozřejmost), dokonalou hladkou pleť (signál ke koupi nejrůznějších kosmetických přípravků, make-upů, pudrů, návštěva kosmetiky), dlouhé řasy (nutno si prodloužit řasy nebo alespoň koupit řasenku), nádherné nehty (které snadno získáte, když si necháte udělat gelové), jsou krásně oblečené (a značkově samozřejmě), mají velká prsa (ať žijí silikony), souměrné obličeje (začínám si šetřit na plastiku) a co hlavně - jsou štíhlé.
Pomalu zapomínáme, že tyhle ženy slouží jen k PODPOŘE PRODEJE, a začínáme je přijímat jako běžný standart. Proč se tričko nevyfotí jen na ramínku? Kupujete si snad společně s tričkem modelku? Asi ne, ale můžete získat dojem, že když si to tričko koupíte, budete stejně krásná. U reklam na kosmetiku je to ještě víc očividné. U každé reklamy na make-up najdete nějakou dokonalou tvářičku, se kterou se můžete hezky porovnat (koukněte prosím na video dole).
Modelky propagují výrobky, a propagují úspěšně, vždyť co by bez nich dělali všechny kadeřnice, kosmetičky a manikérky, jak velký ztráty by zažil farmaceutický průmysl, kdyby lidé přestali kupovat příravky na hubnutí a to ani nemluvím o kosmetickém, módním a potravinovém průmyslu se všemi svými "light" výrobky. Z čeho by žila fitness centra, kdybychom nechtěli hubnout, jak by vyděláva plastická chirurgie, kdybychom byli smířeni se svým přirozeným vzhledem.
Zpěvačky se snaží podpořit prodej svého "hlasu" svým vzhledem, režiséři podporují výdělečnost filmů obsazováním krásných hereček a každej malej obchodníček se snaží zvýšit svoje zisky tím, že do reklamy nafotí sexy holku.

Chcete vlasy jako Agáta Hanychová? Nechte si je prodloužit. Však ona je má taky prodloužené a ani se tím netají.












Reklama na handmade obuv

Nedá mi to abych se neptala: kdo za to může? Kde se tenhle fenomén vzal?
Dovolila bych si obvinit všechny zúčastněné - nabízející, propagující a kupující. Všechny 3 spojují společné vlastnosti - hamižnost, materiální šílenství a "peníze" na prvním místě žebříčku hodnot, absence úcty k sobě a k ostatním, férového jednání a skromnosti.
Výrobce neváha užít nekalé reklamy, čili například retušované polonahé dívky, proto, aby zvýšil své tržby.
Propagující, čili modelka, polonahá dívka, se neváhá svléknout donaha a vyfotit se, protože za velmi málo námahy (ukázat se), dostane velmi slušné peníze.
Oba to dělají pro peníze, čili proto, aby si mohli koupit více výrobků, čímž se stávají zase zákazníky jiné firmy, ktera se je jistě také snaží chytit do sítí svojí sexy reklamou.
A máme tu začarovaný kruh. Reklama nám vnutí představu, že bez toho či tamtoho nemůžeme žít, a mi proto jdeme vydělávat peníze, abychom si to mohli koupit, a firma má radost, protože vydělala hodně peněz a její zaměstnanci si mohou koupit hodně dalších výrobků. Hurá!


Dobrá, nechala jsem se unést svojí nenávistí k reklamám a vynechala jsem to hlavní, o čem jsem chtěla psát - vliv na poruchy příjmu potravy. Tak o tom třeba příště ;-) Krásný den!


Většina fotek je ze soutěže "Sexistické prasátko 2010", což je soutěž (v negativním slova smyslu) o nejvíce sexistickou reklamu.

Esej o zadku

21. července 2012 v 15:35 MOHLO BY SE HODIT
"Poznáš, co je novýho na mym zadku?"
"Ne,"
"Nemám celulitidu!"
..."Ježiš si nikdy žádnou neměla."
Budiž to důkaz toho, jak jsou muži k celulitidě slepí.
Někdo tvrdí, že celulitidy se sportem zbavit nedá. Já už mám ale dávno osvědčený, že dá, alespoň tý mojí. Každý rok, když jedu na hory a aktivně lyžuju 5 dní v kuse (od otevíračky do zavíračky), celulitida zmizí (ačkoliv nebylo ještě dne, kdy bych odolala a v bufetu se nenacpala svým milovaným "Germknödel"). Stejný efekt nyní mělo i běhání (cca 3 km 4 krát týdně). Žádný úbytek váhy, jen to kýžené "zpevnění", které se mi i přes neustálé omýlání tady na blozích dosud zdálo nereálné.
Chystala jsem se koupit kompresní kalhoty, o kterých často mluví Martin Šťastný v pořadu "Jste to co jíte", teď už to asi nebude nutné. Více o kompresním prádle zde. Zajímalo by mě, jestli to fakt funguje. Není pochyb že do budoucna zase zrosolovatím a třeba se bude hodit :)

Směr a cíl

21. července 2012 v 14:37 TROCHA FILOZOFOVÁNÍ
Nemá-li život směr a cíl, tak je to jen bezduchý plynutí času. Kdysi mi to říkala i psychiatrička, že na organizování času není nic špatného, že člověk svůj život daleko lépe prožije pokud ví, co dělá, a co dělat bude. Plánovat si každé sousto to už ovšem hraničí s patologií.
Protože mám plány, i nejhorší den se dá přežít s vědomím, že i díky tomuto dni jsem se posunula blíž ke svým cílům. Je dobré stanovovat si krátkodobé cíle, je dobré mít se na co těšit, je nezbytné dát životu směr. Může to být například naplánování výletu nebo jazykového pobytu v zahraničí nebo si na něco šetřit. Nedává pak den strávený v náročné a strašné práci větší smysl?
Někdo by řekl "a co bude až dosáhnu svého cíle?". V tomto případě bych užila klišé, že cílem je cesta. Protože směřování k něčemu dává smysl každýmu dni.


Run like never before

19. července 2012 v 22:01 MOHLO BY SE HODIT
Jelikož posledních pár měsíců se intenzivně věnuji běhu, bylo načase koupit si na to řádné vybavení!

Rozhodla jsem se zajít do speciálního běžeckého obchodu Triexpert (pobočky v Praze a v Brně) kde mimo jiné nabízejí diagnostiku došlapu a skener chodila tak, aby pro vás mohli vybrat naprosto dokonalé boty. Ovšem když mi řekli, že žádný boty do 2000 mi nabídnout nemůžou, rozloučila jsem se a odešla domů...
V A3 sportu mizivá nabídka, oproti tomu velké množství bot nižší cenové kategorie nabídlo Sportisimo (dají se tu sehnat i běžecký Adidasky za 800), ovšem nějaký osobní přístup a rada personálu chybí. Já jsem ale poradit potřebovala a to se naplnilo teprve při 3. návštěvě, kdy jsem konečně narazila na prodavačku, co o tom něco věděla.
Existuje několik druhů bot: (tyto základní informace jsem pochytila během pár dnů svého bádání, pro podrobnější informace mrkněte na stránky Triexpertu)
  1. TERÉNNÍ: poznáte je podle hodně členité podrážky, hodí se do přírodních náročnějších terénů
  2. ZÁVODNÍ: jsou hodně odlehčené, moc toho nevydrží, takže na nic jiného než závody se nehodí
  3. HODNĚ ODTLUMENÉ: pro začátečníky nebo běžce s problematickým došlapem. Podrážka je hodně vysoká a pružná, při došlapu necítíte terén, jsou opravdu hodně pohodlné ale nehodí se na rychlý běh.
  4. STŘEDNĚ ODTLUMENÉ: zlatá střední cesta
  5. BOTY "BOSÉ CHODIDLO": se v podstatě přizpůsobují přirozenému tvaru nohy a připomíná to běh na boso, není vhodné pro začátečníky
Je dobré kupovat si boty asi o půl nebo o číslo větší než nosíte normálně. Špičkou nesmíte cítit přední stěnu boty, měla by tam zůstat asi půl cm mezera. Při běhání se totiž noha jakoby posouvá dopředu a mohlo by to tlačt.
Já se rozhodla pro ty střední, které jsou pro ne-zrovna-náruživé běžce jako já myslím ideální a stály mě 1400. Zde foto a můj sval lýtkový :D na fotce se mi zdá, že moje lýtko vypadá fakt mohutně, ale ve skutečnosti si to nemyslím. Možná to tak působí v porovnání s mojí pidi nožičkou nebo je to tím, že z dřívější přehnané sebenenávisti jsem přešla do přehnané sebelásky (což mohu jen doporučitSmějící se)
Hezký den dámy

Pupek námořník

19. července 2012 v 6:15 JÁ A VĚCI KOLEM
S jídlem jsem smířená když vím, že je relativně zdravé, výživné a když mi chutná.
Smířim se s nim i když není příliš zdravé, ale když mi uspokojí chuťový buňky nebo je spojeno s jinou příjemnou záležitostí (jít na pizzu s přáteli.)
Nesmířim se s nim ale, když je nezdravý, mastný a ještě k tomu mi nechutná.
Kuřecí steak a krokety. Proč jsem si bože objednala krokety? Odkdy já mám ráda krokety? Přesolený, přemaštěný, na tom jídle nebylo dobrý vůbec nic a společnost na zabití - kamarádky zklamaný chlapama, co si nad sklenkou vína notujou v tom, jak všichni chlapy jsou takový a takový, a příliš nahlas pronášejí slova jako "šukání" apod., k tomu házejí flirtovní pohledy na každou osobu mužského pohlaví a popotahují si výstřihy směrem dolu, protože čím víc mají problému s chlapama tím víc je budou balit...paradoxně.
Vyhozený peníze za hnusný jídlo, ztracený čas s povrchníma kamarádkama a strašně moc kalorií k tomu.
"Musim kakat," pronáším jakoby vtipně.
"Aha, tak proto jsi tak hubená," směje se Tereza.
"Proč jako?"
"Sleduj to, Kačko, dojedla a musí jít na záchod. To je ta bulíímie," Tereza se usmívá v domění jak řekla super vtip a Kačka jí s úsměvem notuje.
"Jojo, přesně tak, jdu to vyhodit," odpovídám ironicky a jdu to vyhodit.

Erwin Olaf: Hala

Hlavně konformě

7. července 2012 v 12:00 TROCHA FILOZOFOVÁNÍ
Rozhodně se mi nestává, že bych každý den mluvila s někým tak, jako jsem mluvila s fall. Věty jsem tahala z temný hloubky vlastní duše, informace seskupovala do souvislostí a vyvozovala důsledky. Léčbu mluvením popsal už Freud (zrovna čtu jeho životopis), ale faktem je, že k léčbě nepotřebujeme žádnýho doktora, existuje-li nějaká naslouchající spřízněná duše. Freud také nedošel ke svým objevům jen tak z fleku - poslouchal, diskutoval, přednášel a psal dopisy. Čímž nechci říct, že jsem objevila Ameriku nebo psychoanalýzu, ale že se mi o něco víc otevřely oči.
Fall mě inspirovala tím, že je sama sebou. Že zahození přetvářky a odhalení sebe sama se všemi chybami se rovná vlastnímu přijetí. Přetvářku nehrajeme jen na okolí, v první řadě ji hrajeme sami na sebe. A je-li rozpor mezi vnějškem a vnitřkem, mezi chováním a prožíváním, tak je to špatně a tělo reaguje rozvratem - buď psychickým anebo tělesným, v nejhorším případě oběma najednou.
Konformita z nás dělá tyhle maskovaný panáky. I preference štíhlé postavy je podřízením se většinovému vzoru, i dieta je podřízení se a přetvářka. Hrajem na sebe, že nejsme tlustý, ale že jsme hubený. Co jsme ve skutečnosti? Hovna, přátelé…


Sexy...a zadarmo!

6. července 2012 v 10:39 JÁ A VĚCI KOLEM
"Bude tam spoustu zajímavých lidí, představím vás, můžete to někam dotáhnout. Tancujete zadarmo, proč byste nemohly za peníze? Jste sexy, prodejte to!"
Už delší dobu mě napadá, že klamu zjevem. Neřekla bych o sobě, že jsem sexy, ale jak se zdá, stačí si vzít něco krátkýho, ukázat nohy, výstřih a už se za váma chlapy otáčej. A proč? Protože jsem žena, jsem mladá a mám prsa. Super zásluha, fakt jsem na to hrdá... Měla jsem spolužačku, byla chytrá, skvělé vyjadřování. Chtěla jít na práva, ale ve čtvrťáku natočila porno a vydala se cestou fotomodelky (rozumějte NAHÉ fotomodelky). Její smůlou bylo, že byla moc hezká a neodolala tak jednoduchému výdělku = ukázat se. Tady jí máme.
"Ukázat se" ale není mou ambicí. "Prodat se", jak je to jednoduchý a povrchní.
Stejně jako jsem před nějakou dobou psala, že nikdo nemá právo posmívat se někomu za jeho nos, uši, široké boky atd., protože je to danost a nikoliv něco, co by si dotyčný zavinil, je stejně hloupé někoho bahořečit pro jeho krásu, která je taky pouze daností a nikoliv zásluhou. Proto považuju veškerý profitování ze vzhledu za nesmírnou ubohost.
Nemluví ze mě závist. Dřív jsem záviděla, taky jsem si přála být krásná a hubená a stát se modelkou, ale právě tehdy, když jsem dostala nabídku prosadit se vzhledem (a to OBLEČENÁ), mi došlo, že o tohle fakt nestojím.
Jak byste si představovali holku, jejímž koníčkem je historie, je fanynka ruského realismu a nemá televizi? Asi sotva by vás napadla holka s barvenými vyžehlenými vlasy, výrazně nalíčená, hezky oblečená a se značkovou kabelkou a slunečními brýlemi od Calvina Kleina. Pokud byste mě neznali z blogu, určitě bych vás nenapadla já.

Slonice

4. července 2012 v 7:48 JÁ A VĚCI KOLEM
Jelikož jsem tady dluho nebyla, byla jsem překvapená, co se "tady kolem" děje. Prohlédla jsem pár nových blogů a vytočilo mě to. Jasně, bylo naivní očekávat, že všechny anorektičky vymřely společně se mnou.
Vytáčíte mě, protože jste vychrtlý. Snažim se akceptovat sama sebe i se všemi zadky a říkám si: Jsem hubená. Pak vidím vychrtlou holku, která říká, že je tlustá. Co jsem pak já? Slonice.
Vytáčíte mě, protože si o mě budete myslet, že jsem závistivý cvalík a nikdy nepochopim, o co jde.
Když jsem bývala ... jaká jsem bývala ... neměla jsem ráda, když mi někdo nutil "normalitu". Nikdy jsem nechtěla být normální a teď jsem právě to.
Je tohle dobrý? Je dobrý když holky vytahujou svojí anorexii na blog? Kolik z vás začalo hubnout inspirovány pro-ana blogem?
Měla bych vyklidit pozice svojí zašlé vychrtlé slávy a nesnažit se tady protlačovat svou novou pravdu, která je tak vratká, že byste mi ji mohli pobořit. Měla bych blog smazat definitivně a nevnucovat se tam, kam už nepatřím. V tomhle světě mě normálnost degradovala na nižší stupeň. Tady jsou nejlepší ty, co nežerou. A tak se zrovna jdu nažrat!

Minulý týden jsem byla na výletě v Berlíně a Tropical Islands (viz. foto). Náramně jsem užila!