Prosinec 2011

vánoční charita

27. prosince 2011 v 22:59
Vánoce za mnoho nestály.
Neříkám to kvůli nevyhnutelnému obžerství (vidíte, nejsem vůbec povrchní),
nýbrž proto, že u všech těch tradičních obědů a setkání chyběl, poprvé za 21 let mého života, děda.
Zrovna ten děda, jehož krev koluje v mých žilách z největšího procenta - ten, který je kreativní, miluje historii a miluje knihy, sbírá všechno možné a je, stejně jako já, samotář. Zdědila jsem po něm i chutě - nejíme zeleninu, nesnášíme houby a zbožňujem sladkosti.
A teď má děda rakovinu plic.
Místo společných setkání leží v posteli, chvějí se mu rty a má halucinace. Je hubenější než já za anorektických dob. Má hubená kostnatá stehýnka, vyhaslý pohled a bledou povadlou pleť.
Brečím celé vánoce. On by měl vyprávět světu všechno, co zažil. Miluju jeho historky, je to můj hrdina.

Oproti tomuhle je všechno ostatní blbost, a tak se vysmívám všem svým bolestem.
Třeba Vánoční charita bývalých přítelů/milenců atd.
Ježíšek asi pohnul svědomím těch, co si se mnou vytřeli řiť. (Dohromady byli 3, nyní se mi v předvánoční době 2 z nich ozvaly). Pamatujete-li si mého ex, asi si taky pamatujete, jak jsem trpěla a trpím tím, že jsem si ho nedokázala připoutat, že jsem nedokázala, aby mě k smrti miloval. Že jsem ho ani nedokázala u sebe udržet. Před pár dni jsme se potkali v baru.
Po třičtvrtě roce, co se ignorujeme, přišel s proslovem - omluvil se. A co je důležitější, sundal z mých ramen všechno sebeobviňování (že nejsem dost dobrá a bla bla) - protože mě miloval.
A já se ptám: vole vole, co bude teď?
Všichni víme, že na třetí pokus si mě tento hajzl nezaslouží, i on to ví. Obzvlášť ne v porovnání s panem čutálistou, který mi snáší modrý z nebe.
Takže odpověď: nebude nic...
a já budu brečet dál...

Přejídací tradice

24. prosince 2011 v 9:25 BANALITE a její dlouhé dny
Přeju krásné vánoční ráno,
mě vánoční svátky nezačali zrovna vesele. Ve čtvrtek jsem si odbyla poslední zápočet a v pátek jsem šla do práce. Tam jsem jednomu pánovi zřejmě místo jednoho lístku (do divadla) dala dva - jak se mi to stalo, nevím. Večer to vypadalo, že budu muset vypláznout 500... naštěstí ten svatý pán přišel a lístek poctivě vrátil, zulíbala bych mu nohy (že by se vyplatilo že se na zákazníky usmívám a jsem milá?), každopádně u šéfa mi přibyl další vroubek a konstatoval, že bych si zasloužila letenku. A letenku na Bahamy tím asi nemyslel.
Rozčarovaná jsem nasedla do vlaku a vyrazila k domovu. Cestou jsem se začetla do knížky a když jsem vyhlédla z okna koukám, že jsem někde úplně v prdeli. No jasně - přejela jsem. To by nebylo tak hrozný kdyby ten vlak nebyl rychlík a další stanice až za půl hodiny. Tam jsem tedy vystoupila, v 9 večer v cizim městě, a zavolala tátovi o pomoc. Celou dobu jsem bulela a přemýšlela nad tím, jak krásné by bylo být nesvéprávná... není v nesvéprávnosti ta největší svoboda?? Poté přijel můj otec, ubrečená jsem si postěžovala na to, jakej to byl den a jak jsem to v práci pokazila. A on: "No ale to je jenom tvoje chyba, to se přece nemůže stát že dáš někomu o lístek navíc, si blbá ne?!"
Dík za podporu milý tatínku... jeho odpověď docela dobře demonstruje to, jak mě rodiče vychovávaly. Nic není dost dobrý, všechno může bejt lepší. Žádný pochvaly, jen neustále bič nade mnou, kterej mě při každym klopýtnutí šlehne.
Ne že by to dělali schválně... poté co jsem včera opravdu ironicky vyslovila: "Dík za podporu tatínku," se zarazil a nevěděl co říct. Potom poznamenal něco humorného a poplácal mě po zádech - neumí mě totiž vážně pochválit, natož ocenit.

Před pár dny skončila také moje fitness soutěž "Ve formě do vánoc". Na závěrečném vážení se ukázalo, že jsem zhubla ještě jedno kilo (čili 2 kila od začátku soutěže, momentální váha 54,7) jsem z toho nadšená, je vidět že to bylo účinný, je vidět že můžu hubnout a přitom jíst mnohem víc. Ale stupně vítězů mě minuly a vyhrála jsem tašku plnou hovadin.
Nevadí, jsem spokojená s dosaženým výsledkem.

Dnes mě čeká moje krásná vánoční tradice - přežrat se pod stromečkem a poblejt se. Ne že by to byla tradice dobrovolná, ale když já to cukroví tak miluju... Psychiatrička mi radila, ať si na stůl dám něco, čím uspokojím chuť - sušené ovoce, oříšky... bože, rozhodně nepochopila smysl pravé vášně pro cukroví. Samozřejmě se budu snažit přežrání vyhnout, ale jak to dokázat??

Ale přecejenom je to jednou za rok, takže se tolik netrapte, když se vám to taky stane :) Každopádně vám přeji hubené vánoce a těm, co to maj doma na prd, ať ten společný rodinný večer nějak přežijou.


Taneční leda tak v posteli

9. prosince 2011 v 17:41 BANALITE a její dlouhé dny
Moje největší závislost je závislost na diáři. Ne že bych si plánovala, kdy si dojdu na záchod, ale skoro všechno ostatní jo. Cítím se mnohem klidnější, když mám všechno pěkně naplánovaný a vím, že nepřijde chvíle kdy se budu muset rychle rozhodovat. Jakožto pro typickou váhu je pro mě rozhodování těžkou zkouškou. To se pak projevuje, když mi něco vleze do plánů - posunout tohle, zrušit tamto, omluvit se tamdle - moje největší noční můra.
A co teprve, když onemocnim - většinou v nejnevhodnější dobu.
Jako teď.
Od středy v kuse spim (teď jsem si dala rychlou pauzu), mám horečku, bolí mě v krku a ucpanej nos. A to jsem právě teď měla jít na Věneček čutálistovi sestry, poprvé jsem se měla seznámit s celou rodinou a jaksi společensky pobýt. Chtěla jsem samozřejmě zapůsobit, koupila jsem si nové šatičky a dokonce jsem si celý týden nemačkala černé tečky aby se mi neloupal nos a naučila jsem čutálistu tančit walz a blues (teď tam určitě bude tančit s nějakou jinou grrrr). Místo toho ležim v posteli, mastný vlasy, odřenej nos plnej teček a všude kolem posmrkaný kapesníky a až mi dojdou, můžu se vesele vysmrkat do svých šatů.
Sdovolením jsem se rozhodla zapůsobit alespoň na vás:

Nejsem to já

4. prosince 2011 v 2:42 BANALITE a její dlouhé dny
Občas se v mý kůži objeví cizí člověk, co vyleze na pódium a začne cizím lidem vyprávět trapný fórky.
Občas nasadim vysoký podpatky, zakroutim zadkem a dělám to víceméně ze srandy, aniž by mě napadlo, že působím.... ??sebevědomě a sexy??
Čili v ubohých neználcích vzbudím dojem, že jsem někdo, kdo nejsem. Úchylové jsou ke mně pak přitahováni jako mucholapkou, ti horší mají sexuální narážky, ti lepší se mě snaží vytáhnout na ploužák a ráznou odpověď NE berou jenom jako snahu vypadat nedostupná a dobívají moje nedobitný hradby dále.
A z ničehonic přijde sexy trenér, namakanej kulturista co dělá show podobný striptýzu, a že potřebuje sexy holky aby ho při vystoupení svlékaly z kabátu, kápne z toho paněz víc jak z otřesenýho oslíka, stačí být prostě sexy.
"Ale pane, to ste si mě s někym splet!"
Ale nespletl. Prej když ve fitku běžim s koláči v podpaží, chlapy koukaj a příště přijdou dokonce ve vypranym prádle.
"Já že bych se měla někde předvádět?"
Není třeba se předvádět, prostě, slečno, budete přirozená.
Mé přirození ani mou přirozenost ovšem (naštěstí) neviděl. Že jsem sexy, že jsem exhibicionista, že vymyslím choreografii tance a svlékání, to jste se asi pane opil proteinovým koktejlem. Moje podupaná duše, moje sebevědomí stojící na "jsem pyšná na svoji knihovničku", moje nenávist a zpřelámaný srdce... sorry pane, raději budu vybírat pětikačky na hajzlu v mekáči.

Ale... dělaly bysme mu asistenky společně s kamarádkou, měly bysme luxusní podpatky a šaty, on se svéká do slipů, my jen jako křoví chodíme kolem a občas zakroutíme bokama, žádný odhalování, perfektní výdělek, kdy pojedem na show záleží na nás, absolutní svoboda a možnost realizovat moje choreografický nápady, trenéra dobře znám a na 100% na něj spoléhám.

Ale předvádět se jako sexuální objekt? ... nevím, jestli bych si nepřipadala jako děvka..

Co vy si o tom myslíte? Šly byste do toho?

Jak vypadá ideální postava

1. prosince 2011 v 7:10 BANALITE a její dlouhé dny
"Chlapům se vůbec nelíbí vychrtlý ženský,"
Tohle ujišťování je slyšet z každý strany.
A - ano. Ale chybí k tomu dodatek. "Chlapům se nelíbí vychrtlý ženský bez prsou,"
A nelíbí se jim tlustý ženský s prsama.
Čili se jim líbí ten sotva uskutečnitelný typ: vychrtlá a kozatá.

Dívky níže jsou dle nejmenovaného internetového magazínu ženským ideálem. A není o tom pochyb, svými těly dobyli svět. Koukněte sami, jestli je tento ideál dosažitělný a přirozený. Jako příklad toho, jak končí saha o dosažení ideální postavy, jsem dala modelku na předposlední fotce.