Prohubnout se ke štěstí

30. října 2011 v 1:38 |  BANALITE a její dlouhé dny
Slibovala jsem jak to rozjedu a ono prd žejo.
Dřív pro mě tohle místo znamenalo hrozně moc (dívky který mi říkaj rhinosaurus a smějou se mi se teď zřejmě smíchy popadají za břicho, jak jsem trapná, no prosím, zasmějte se, smích je zdraví), ale když jsem léta nosila svoje traumata uzamčený v sobě, plácala se ve svých problémech naprosto sama, aby vůbec kdo něco věděl, bylo pro mě hrozně osvobozující napsat to.. vyvrhnout to černý na bílý. Sepsat to od začátku do konce, psát si pocity každýho dne, jídlo každýho dne, psát si s holkama, který jsou na tom stejně... Je vůbec lepší terapie??
Blog byl pro mě psychoterapeut kterej mě vyslechne, rovnou celá psychoterapeutická skupina, nutriční poradna a parta super kamarádek v jednom.
Když jsem seděla sama doma, panickou hrůzu ze společnosti, odpor k posezením s kamarádkami, nenávist k rodině a a všechno dohromady - hrůza odpor a nenávist - sama k sobě, byl blog to jediný kam jsem se mohla obrátit.
Když jsem svoje myšlenky a pocity urovnala do slov, najednou to bylo všechno jasnější - věděla jsem, co mi je, proč mi je, co na mě nefunguje a co mi pomáhá. Pak jsem se sešla s pár holkama odtud (Danča, Annie, rozinka a Andy) a s nimi jsem poprvé v životě mluvila otevřeně, oni byly první, které mi porozumněly. A když už jsem o tom uměla mluvit (a když mi D. dala kontakt na psychologa), byl už jen krůček k tomu požádat o pomoc.
Konečně jsem svoje problémy začala řešit, konečně se zdálo že ta moje cesta nabírá nějakej směr, začala jsem věřit v lepší dny a taky sama v sebe. To mě ponuklo k tomu, abych se svěřila po tolika letech svojí nejlepší kamarádce. Přišlo první pochopení, první slzy, první důkaz toho, že moji blízcí jsou opravdu blízcí. Pak jsem to pověděla přítelovi a šup, tajemství už neexistovalo. Spadlo to ze mě jako skála (kámen mi přijde jako slabý slovo), spadly moje hradby a jak výborně mě přijali ostatní, tak jsem přijala sama sebe. Jo vole, měla jsem bulimii, čum jsem se podřízla jako prase na jatkách, ale už je to za mnou, dostala jsem se z toho, jsem na sebe hrdá a všichni okolo jsou na mě taky hrdý.
V závěru toho všeho velká láska a dá se říct, že problémy jsou za mnou.
Kdoví co bude, až se to třeba jednou pokazí, ale zatím není proč to řešit...
Pořád to neni jednoduchý, najíst se a neřešit to, nepočítat kolik kalorií to mělo a prostě nemyslet tolik na to jídlo. Pořád na něj myslim a pokud se nedostanu alespoň 3 krát týdně do fitka už šílim, že budu tlustá. Pořád se ohmatávám a fňukám, že tenhle špek tam dřív nebyl a jsem z toho smutná. Ale oproti bulimii je to prosím procházka růžovým sadem! A doufám, že časem to bude lepší, nemůžu si přepnout mozek ze dne na den.
Jen nevím, jak bych to zvládla, kdyby se zhroutilo něco z mýho šťastnýho života, kterej jsem si během posledního roku budovala. Jen díky svýmu perfektnímu zázemí mám sílu, chuť a důvod dotáhnout to do šťastnýho konce.

To je můj konspekt léčby z ppp. Nic jinýho neznám, nic jinýho neporadim. S bulimií se ke štěstí neprohubnete.

Tím jsem vlastně chtěla sdělit, že teď už blog nepotřebuju. Není to nevděk, je to kus cesty, který jsem už ušla.
Všechno co mám na srdci vykecám někomu z mých blízkých. Nemusím to skrývat za anonymní masku a snažit se to vyložit tak, abyste pochopili všechny životní souvislosti spojené s mojí povahou, povahou jiných, způsobem apod.
Nemám žádný užírající tajemství, který bych ze sebe potřebovala vypsat (trošku mi to přijde jako nevděk - už vás nepotřebuju, trhněte si prdelí!). Ale proto tu jsme ne? Vypisujem tady část svojí skrejvaný osobnosti. Já už žádnou nemám. Jsem úplně nahatá Banalitka..



P.S.: Ale budu tady strašit dál, já vám neopustim, třeba vokopčim i ty papíry jak jsem slibovala, a třeba se mi taky zejtra posere život a já zas budu fňukat jako vždycky! Takže See you brzy!!


P.P.S.: jestli se pan smraďošek stalker nebli pan čutálista naboural do mojí historie, tak jako prosimtě: tou velkou láskou myslim tebe jo...
 


Komentáře

1 KAT KAT | Web | 30. října 2011 v 9:18 | Reagovat

ochchchch:ODDD áááááchhhhhhh :OD  áááááááách:OD

vypadám retardovaně, ale co víc bys chtěla slyšet:OD

2 Sally Sally | Web | 30. října 2011 v 11:28 | Reagovat

No wow,wow,wow!Nádhernej článek!
Klobouk dolů,poprala ses s tim vším perfektně.Dostat se s bulimie?Paráda!Třeba se mi to taky jednou povede...
Fakt parádní článek!
Držim palce ať už jsi jen šťastná ;-)

3 maťulka maťulka | Web | 30. října 2011 v 12:23 | Reagovat

být spokojená se sebou po takové dlouhé cestě je fakt úspěch...já to pořád nezvládám a pořád sem na to sama ptž se stydím psát na svůj blog pitomý sliby a pak jak to všechno pokašlu....období kdy mi je fajn že bych lítala se střídají s dny kdy bych se nejradši propadla pod černou zem...hlavu mám plnou hubnutí a toho jak být dle dnešního vzoru "hezká a  žádoucí"...a proto ti tak trochu závidím že sis zvolila tu správnou cestu...už je to jenom na mě kterým směrem se vyberu...přeju ti hodně štěstí ať se ti daří a pod. ...hodně sis toho prožila a zasloužíš si ten klid....drž se...

4 Lady*Dee Lady*Dee | Web | 30. října 2011 v 16:38 | Reagovat

:) mluvíš mi z duše,je mi sice šestnáct,ale tohle jsem přesně zažilo,bulimii strach i zesebe,pamatuji si jak jsem při prvním sezení s psycholožkou řekla větu "Můj pokoj,bylo moje jediné útočiště,jednou jsem musela,ale posunovat nábytek,abych se nezbláznila z toho jednoho pokoje"

5 S. S. | Web | 31. října 2011 v 17:06 | Reagovat

:)

6 tobethin tobethin | E-mail | Web | 2. listopadu 2011 v 19:42 | Reagovat

no ono spíš proštěstit se k hubený figuře

7 Gisele Gisele | 2. listopadu 2011 v 20:02 | Reagovat

Jsi skvělá a obdivuju, že ses opravdu ke všemu přiznala. Nedávno jsem opravdu moc chtěla, moc chtěla říct to příteli, ale jsem srab. Bulimie je jen moje tajemství a  nejsem připravená jít s pravdou ven...aspoň zatím.Držím ti palečky, ať do toho nespadneš znova a věř, že těch "lepších" dnů bude fakt moooc a vlastně ani žádné horší nebudou:-)

8 R. R. | Web | 4. listopadu 2011 v 17:58 | Reagovat

Ahojky, tady tvoje staré sb :) Snad víš, o koho jde. Mám nové stránky, kvůli spolužačky, která našla můj starý blog. Budu ráda, když si mě přepíšeš a budeme nadále spolubojovnice :))

Jinak skvělý článek, četla jsem ho už dřív, ale nevěděla, co mám napsat, tak se omlouvám... doufám, že se nám brzy zase ozveš, i když chápu, že... časy se mění ;-)

9 Salome Salome | E-mail | 8. listopadu 2011 v 22:14 | Reagovat

Ahoj Banalite , jsm stalou pozorovatelkou tveho pribehu, jez zde verejne priznavas, i kdyz zcela anonymne. Nicmene sila vyvoje i vitezne prozreni, ta neuveritelna metamorfoza z dost mozna banalnich problemu vedoucich do zcela fatalnich balastu ustici v prave toto prozreni, ktere dotvoruje tvou osobnost v osobnost o mnoho silnejsi. Konec zvastu. A ted k veci. Sam tvuj pribeh me oslovuje natolik, ze se osmeluji a ptam se, zda bys nemela chut zajit si popovidat o tom mechanizmu prozreni pri sklence vina. Jsem totiz z HK, v tvem pribehu se nachazim ale toho spravneho konce to nebere...

10 fall fall | Web | 9. listopadu 2011 v 13:07 | Reagovat

Jo...jo...jo! :) Mám dneska velkou radost z toho, co jsem si tu přečetla! Díky za to!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.