Říjen 2011

Prohubnout se ke štěstí

30. října 2011 v 1:38 BANALITE a její dlouhé dny
Slibovala jsem jak to rozjedu a ono prd žejo.
Dřív pro mě tohle místo znamenalo hrozně moc (dívky který mi říkaj rhinosaurus a smějou se mi se teď zřejmě smíchy popadají za břicho, jak jsem trapná, no prosím, zasmějte se, smích je zdraví), ale když jsem léta nosila svoje traumata uzamčený v sobě, plácala se ve svých problémech naprosto sama, aby vůbec kdo něco věděl, bylo pro mě hrozně osvobozující napsat to.. vyvrhnout to černý na bílý. Sepsat to od začátku do konce, psát si pocity každýho dne, jídlo každýho dne, psát si s holkama, který jsou na tom stejně... Je vůbec lepší terapie??
Blog byl pro mě psychoterapeut kterej mě vyslechne, rovnou celá psychoterapeutická skupina, nutriční poradna a parta super kamarádek v jednom.
Když jsem seděla sama doma, panickou hrůzu ze společnosti, odpor k posezením s kamarádkami, nenávist k rodině a a všechno dohromady - hrůza odpor a nenávist - sama k sobě, byl blog to jediný kam jsem se mohla obrátit.
Když jsem svoje myšlenky a pocity urovnala do slov, najednou to bylo všechno jasnější - věděla jsem, co mi je, proč mi je, co na mě nefunguje a co mi pomáhá. Pak jsem se sešla s pár holkama odtud (Danča, Annie, rozinka a Andy) a s nimi jsem poprvé v životě mluvila otevřeně, oni byly první, které mi porozumněly. A když už jsem o tom uměla mluvit (a když mi D. dala kontakt na psychologa), byl už jen krůček k tomu požádat o pomoc.
Konečně jsem svoje problémy začala řešit, konečně se zdálo že ta moje cesta nabírá nějakej směr, začala jsem věřit v lepší dny a taky sama v sebe. To mě ponuklo k tomu, abych se svěřila po tolika letech svojí nejlepší kamarádce. Přišlo první pochopení, první slzy, první důkaz toho, že moji blízcí jsou opravdu blízcí. Pak jsem to pověděla přítelovi a šup, tajemství už neexistovalo. Spadlo to ze mě jako skála (kámen mi přijde jako slabý slovo), spadly moje hradby a jak výborně mě přijali ostatní, tak jsem přijala sama sebe. Jo vole, měla jsem bulimii, čum jsem se podřízla jako prase na jatkách, ale už je to za mnou, dostala jsem se z toho, jsem na sebe hrdá a všichni okolo jsou na mě taky hrdý.
V závěru toho všeho velká láska a dá se říct, že problémy jsou za mnou.
Kdoví co bude, až se to třeba jednou pokazí, ale zatím není proč to řešit...
Pořád to neni jednoduchý, najíst se a neřešit to, nepočítat kolik kalorií to mělo a prostě nemyslet tolik na to jídlo. Pořád na něj myslim a pokud se nedostanu alespoň 3 krát týdně do fitka už šílim, že budu tlustá. Pořád se ohmatávám a fňukám, že tenhle špek tam dřív nebyl a jsem z toho smutná. Ale oproti bulimii je to prosím procházka růžovým sadem! A doufám, že časem to bude lepší, nemůžu si přepnout mozek ze dne na den.
Jen nevím, jak bych to zvládla, kdyby se zhroutilo něco z mýho šťastnýho života, kterej jsem si během posledního roku budovala. Jen díky svýmu perfektnímu zázemí mám sílu, chuť a důvod dotáhnout to do šťastnýho konce.

To je můj konspekt léčby z ppp. Nic jinýho neznám, nic jinýho neporadim. S bulimií se ke štěstí neprohubnete.

Tím jsem vlastně chtěla sdělit, že teď už blog nepotřebuju. Není to nevděk, je to kus cesty, který jsem už ušla.
Všechno co mám na srdci vykecám někomu z mých blízkých. Nemusím to skrývat za anonymní masku a snažit se to vyložit tak, abyste pochopili všechny životní souvislosti spojené s mojí povahou, povahou jiných, způsobem apod.
Nemám žádný užírající tajemství, který bych ze sebe potřebovala vypsat (trošku mi to přijde jako nevděk - už vás nepotřebuju, trhněte si prdelí!). Ale proto tu jsme ne? Vypisujem tady část svojí skrejvaný osobnosti. Já už žádnou nemám. Jsem úplně nahatá Banalitka..

Nekonečno

18. října 2011 v 10:42 Ve formě do Vánoc

Tak to rozjedem!
Poněvadž se už rozjel program/soutěž, do kterého jsem zapsaná, VE FORMĚ DO VÁNOC, rozjedu to i tady a budu zapisovat svoje poznatky adalšítakovýblbosti.
Zopakuji o co se vlastně jedná - do programu patří několik přednášek o zdravé stravě, úprava jídelníčku a konzultace s nutriční terapeutkou. Dále osobní trenér v posilovně a sestavení cvičebního plánu. V ceně je i dvouměsíční permanentka do fitka. V závěru, když budu úspěšná, mám šanci vyhrát jeden ze 3. zájezdů. A jelikož nás je v soutěži 7, mám docela slušnou šanci! :)

Předevčírem proběhlo měření, vážení a i fotografování.
POČÁTEČNÍ VÁHA: 57 kg
POČÁTEČNÍ VÝŠKA: 167 cm (doufejme že konečná bude stejná, roztahování kostí v programu zatím není)
Fotek vás ušetřím, míry si nepamatuju.
Co se u mě vymyká normálu je pro mě trošku překvapující, ale je to ZVÝŠENÉ PROCENTO TĚLESNÉHO TUKU.
Poradkyně mi to vysvětlila nějak takhle:
Moje tělo se stále cítí být ohroženo hladem a tak se připravuje na další možné období hladovění. Čili si nevyváří svalovou hmotu (čímž se vysvětuje to, že 4 měsíce dřu ve fitku a výsledek není téměř žádný), protože svalovina spotřebovává příliš energie. Raději si vytváří tukové zásoby a když cvičím a spaluji, moje tělo spaluje svaly a tuky si nechává.
Můj metabolismus prostě jede v úsporném režimu, přestože jsem byla přesvědčena, že jím normálně. Ne, nejím normálně. Jím málo a jím nevhodný potraviny. Bílkovin mám ve stravě úplný minimum a tak se mi nemají z čeho vytvářet svaly.
Jak jsem řekla, že "tělo si nevytváří svalovou hmotu, protože svalovina spotřebovává příliš energie", tak to je důležité ještě v jedné věci. Svaly vlastně fungují jako požírače kalorií. Budu-li mít přirozeně větší svalovou hmotu, zvýší se můj bazální metabolismus (počet kalorií, které moje tělo spálí v klidovém stavu) - tedy budu hubnout při vyšší spotřebě jídla než teď.
Mým cílem tak primárně není redukovat váhu, ta není tak otřesná. Mým cílem je změnit skladbu jídelníčku tak, aby moje cvičení bylo efektivní a aby tuk v mém těle byl nahrazen svalovinou.

Včera jsem tohle popisovala na psychoterapeutické skupině. I slečna s anorexií má prý podle vyšetření zvýšený tělesný tuk a taky cholesterol a už se jí v 17 letech zužují cévy! A druhá slečna s bulimii povídala to samé - cvičení (i s profesionálním trenérem) je pro ní i po dlouhé době neefektivní.
Z toho vyplývá, že tohle neni jenom můj problém, ale je to problém nás všech, který tady hubneme úplně špatně, protože i přes největší snahu jsme nakonec jenom tučňáci.

V nejbližší době vám oskenuju papíry, co jsem dostala. Snad vám to taky něco přinese.
Mějte se krásně

Tajný koutek

14. října 2011 v 4:50 BANALITE a její dlouhé dny
Nějak mi to nepíše...
Ovšem nezanevřete na mě, prosím, budu vás brzy potřebovat. Už si musím pomalu rozmýšlet téma na bakalářku a rozhodla jsem se, jak jinak, pro poruchy příjmu potravy. Ničemu jinýmu nerozumim, nic jinýho mě nezajímá. O ppp jsem schopná z hlavy vysolit 30 stránek - bohužel moje hlava ale stačit nebude. Vzhledem k méme oboru musí mít práce nějaký "pedagogický výstup", a tak téma zaměřím hodně do sebepojetí a jeho utváření v mladším školním věku, z čehož by pak měl vyplynout způsob prevence jakože způsob jak působit z hlediska pedagoga/rodiče na rizikové skupiny.
Svému vedoucímu práce jsem nabubřele řekla, že jsem schopna sehnat až 10 holek na rozhovor (resp. budu dělat kazuistiku, ale skoro sama nevim, co to je), tak doufám, že se mezi vámi najdou dobrovolnice... ale na to je ještě spousta času.
Ráda bych vám napsala nějaký děsně veselý novinky...
ale protože tohle není scifi blog tak asi žádné nebudou :D
Naopak, hotový horor...

No takhle - už delší dobu jsem lehce posedlá sebedokumentací. Jednak mi to pomáhá urovnat si myšlenky v hlavě, vytřídit pocity a často dojít k nějakým rozumným závěrům. Za druhé si hrozně ráda čtu svoje staré zápisy, ty nejstarší mám už asi ze 4.třídy, nechci zapomenout na věci, co pro mě byli důležitý, na to, jaká jsem byla a co jsem cítila. Jednoduše řečeno si píšu něco jako DENÍK, ač se to nyní trošku stydím vyslovit a připadám si těžce trapně. Celkově i za blog se stydim, ale jsem na oba fixovaná a nedokážu ani jeden z nich zrušit, protože tak nějak věřim, že mi to jednou k něčemu bude.
Jenže - před týdnem můj deník nějakým omylem našel pan čutálista.
Nejenom že mi je, jakoby ukradl část mě, jakoby naboural mou nejhlubší identitu, vzal moje soukromí.... ale to, co si tam přečetl, bylo strašný i pro něj.
Na jednu stranu si tam mohl přečíst nádherná zamilovaná slova, úplně jak z románu, sám o sobě. Jenže myšlenky mi taky občas ulítnou někam jinam - za někým jiným. Nepodvedla jsem ho a nikdy jsem to neměla v úmyslu, ale sama vždycky říkám, že citová nevěra je horší než fyzická... Trvalý přesvědčení a fakt je takový (o mém bývalém, možná si na něj pamatujete), že je to píčus a že s nim nechci mít už nic společnýho. Občas ale, když ho potkám, mě to zlomí a pláču pro něj - a třeba spíš ze zármutku, že se na mě vykašlal, že nejsem tak dobrá aby se do mě zamiloval.
Sama se divím, že jsme tuhle krizi dokázali překousnout. On je z toho nešťastný, já jsem okradená, zostuzená a naštvaná k tomu (za to, že si dovolil to číst). Hodně jsme brečeli a křičeli, balili jsme kufry jeden druhýmu, ale máme se rádi - čili nezbývá nic než dělat, jakože nic.

Už mi začal program "Buďte fit do Vánoc". V nejbližší době se s váma podělim o předepsaný jídeláky, můj cvičební plán a dokumenty o tom jak jíst a jak cvičit. Zatim adios, mějte mě rády, prosím, přestože je mi 20 a píšu si blog a deníček.

Jehně

3. října 2011 v 7:36 BANALITE a její dlouhé dny
Poslední 2 týdny mi není moc veselo. Vrací se nenávist k lidem, vzek na všechny a všechno.
S rodičema zas nedokážu promluvit kloudný slovo, kamarádkám neberu telefony a co je nejhorší, začala jsem pochybovat i o p. čutálistovi, otravovalo mě být s ním a byla jsem protivná. Teď je z toho nešťastný on. Všechnu vinu svádí na sebe, trápí se, že jsem kvůli němu smutná.
To mi otevřelo oči a nasadila jsem zase původní dávku AD.
Nevím, co mi je. Zase začala škola, zase musím mezi ty lidi a tvářit se společensky. První den jsem z toho byla šíleně vystresovaná. Všude kolem lidi, veselý sebevědomý tváře, hezký holky na vysokejch podpatcích, všichni se bavěj dohromady, já mezi nima jdu sama a cítím se jako jehňátko mezi smečkou vlků.
Mám teď docela plný program, což mi vyhovuje, protože nemám čas na blbý myšlenky a takový věci. Jakmile jsem sama doma a nemám co na práci, tak je to zlý - padaj na mě pesimistický představy o budoucnosti a pocit naprostý marnosti.
Přes týden škola a většinu volnýho času trávim s p. čutálistou, víkendy sedim celý den v divadle na kase, večer kamarádky anebo fitko.
Krom fitka se chci taky vrátit k tanci. Už jsem byla na jedný hodině neo-baletu, ale všichni tam byli hodně pokročilí, ne-li profesionální, a tak jsem to po jedné hodině hopsání u tyče vzdala. Tento týden se zajdu podívat na hodinu moderny a uvidí se. Hodně mě láká pole-dance (tanec u tyče), ale na ten bych musela dojíždět a to se mi nechce.
Ovšem teď jsem se přihlásila do báječný soutěže ve fitku. Jmenuje se to "Buďte fit do Vánoc". Zaplatila jsem 2000, ale myslim že se to dost vyplatí. 2 a půl měsíce budu mít vstup do fitka zadarmo, k tomu hodinu s trenérem, sestaví mi tréninkový plán a jídelníček, a budeme mít několik přednášek o stravě a sportu. Na začátku nás změří, zváží atd. a stanoví se nějakej cíl. 3 účastníci, kterým se bude dařit nejlíp, vyhrajou zájezd. Jupí! Myslim, že v tom fitku budu i nocovat, moc se na to těšim a taky na ten jídelníček - pořád tak nějak vůbec nevim, jak mám jíst.

No, milé dámy, pokusím se zas brzo ozvat. Nemám moc chuť psát a když už se do toho pustim, vůbec mi to nejde.
Mějte se krásně.