Září 2011

Vypoťme svoje výčitky aneb sportu zdar

21. září 2011 v 22:06 BANALITE a její dlouhé dny
Pomalu si začínám připadat jak jedna moje kamarádka, která nemluví o ničem jinym než o chlapech. O jednom rande je schopná vyprávět celej měsíc, pořád dokola to samí. Trošku omezené životní záliby, a kdo to má pak poslouchat.
Ovšem čutálista mi zasáhl do života způsobem, že o něm musím opět psát i v souvislosti s jídlem.
Protože fakt, že jim normálně, je hloupost, kterou jsem namluvila sobě i vám.
  1. Když nejsem s ním, jím podle svých vadných pravidel, teplým jídlům se vyhýbám jako čert kříži, můj jídelníček se skládá vesměs z pečiva, sýru cottage, jogurtů a sušenek.
  2. Když jsem s ním jím to, co on. Například sendwiche k snídani, něco řádně smaženého k obědu a třeba včera jsme byli večer na palačince. (plus nějaké ty svačinky samozřejmě a taky čokolády, které mi nosí)
Sečteno podtrženo se pak nemůžu divit, že v noci, místo abychom se oddávali příjemným aktivitám jak to mezi samci a samicemi bývá, ležím stočená do klubíčka a fňukám, jak mě bolí bříško, a čutálista mi snaživě vyváří čaje a přidržuje kýbl, kdybych se pozvracela.
Kéž bych tak našla zlatou střední cestu a jedla pořád stejně. Žádné dělení na "tlustý dny" a "hubený dny". Jenže tak to jde u mě dlouhý roky - když žeru, nedokážu se zastavit - když "nežeru tolik", mám hrůzu trošku přidat.
Nedávno jsem napsala, že Banalitka našla normu, což neni tak úplná pravda.
Cesta bude ještě dlouhá
nyní alespoň že výčitky nezvracím, nýbrž je potím ve fitku.
Chtěla jsem toho spoustu napsat, chtěla jsem vyprávět o mužských povahách, o kosmetice, chtěla jsem, aby moje články byly přínosné a zábavné, chtěla jsem být takový Cosmobanalitan, jenže se cejtim jak zatlučenej hřebík.

Víc než čokoládu miluju CHLAPY!!!

18. září 2011 v 21:30 BANALITE a její dlouhé dny
Dnešní pochmurný počasí není dobrý k ničemu jinýmu než válení se s pochmurnými myšlenkami v hlavě. Pochmurný myšlenky mám sice i při 30°, ale tak dneska se to vyloženě hodí.
Ráno jsem zašla do fitka a téměř jsem usnula na stroji, který soukromě nazývám "velryba". Takovej ten stroj kde ležíte rozplácnuté jako velryba se zadkem vyšpulenym do prostoru a zakopáváte lýtka.
Fakt nerada špulim svůj zpocenej zadek na místního sexy majitele, on je sice ten chlap hodně "přehnanej", ale která by se na něj nepodívala že a občas i nějaká ta slina ukápne, když ho vidim zvedat ty ohromný činky. To se pak stydím když ho prosím, aby z tamtoho či onoho stroje sundal to ohromné 5 kilové závaží, protože já ho neunesu.
Níže foto - a jako tamtomu stroji přezdívám "velryba" tak tomuhle chlapovi přezdívám "pan Kunda".

Neveselé žvásty, co tu už stokrát byly

16. září 2011 v 21:07 BANALITE a její dlouhé dny
Umim hovno a jsem hovno.
Právě mě postihl hrozný pesimismus, co se budoucnosti týče. Co budu dělat, až mě nebudou živit rodiče? Nic neumim, nic nejsem.
Dneska v práci jsem špatně vrátila zákazníkům, okradla jsem se tak báječně o 100 Kč. Šéf si myslel, že jsem chtěla okrást jeho. To tak, jen neumim počítat prostě.
Momentálně budu tu stovku dost postrádat. Svoje (vcelku vysoký) kapesný jsem utratila za 2 týdny. Po zbytek měsíce budu o hladu (tohle přirovnání asi není to pravý, známe můj vztah k jídlu že, kéž bych byla o hladu).. budu bez cigaret, bez fitka, bez kaváren, restaurací a nakupování.. Jeden by si řekl, že to není taková tragédie, sic vzhledem k mým povrchním životním hodnotám nic moc, ale můžu si přece dojít za rodiči, zaškemrat, poslechnout si jaká jsem vysávačka a rozmazlená pipina a vyrazit na další kávu.
Jenže… co můj život?

Můj šéf je hrozný negativista, vždycky v závěru dne, když mu sdělím, kolik (málo) se prodalo, se rozčiluje nad dnešním světem. Že jde všechno do hajzlu a že dnešní generace je v hajzlu.
"Vy nic neumíte!"
"Všichni budete mít titul, ale ten vás nezachrání!"
Poté vždycky opěvuje Hitlera...
Normální člověk by takovýhle kecy neposlouchal. Já si nechám sáhnout na duši a jsem v hajzlu. Přijde bída a moje sny o tom, že budu psychoterapeut a budu psát romány jsou v hajzlu. Stejně nic neumim, ani nejsem cílevědomá a bojim se, že mám strašidlo pod postelí. Bude mi 21 a někdy spím s rozsvíceným světlem. Bude mi 21, jsem závislá na rodičích a ze všeho nejraději hraju na počítači Harryho Pottera.

Ještě mi někdo z vás závidí, že mám všechno, aniž bych musela hnout prstem?
Snažim se vydělávat si, ale na brigádě při studiu nikdy nevydělám tolik, abych přežila jedinej měsíc.
A když ta možnost je, proč od rodičů nebrat že?

Ach ty rozmazlená sviňko.

Co bych vám pověděla o psychoterapeutický skupině... no, bylo to zajímavý, myšlenky kolem toho mi lítaj jak v mixéru, ale momentálě mám pouze sebelítostivou náladu, a už ze sebe nevymáčknu ani slovíčko.

Tak zase příště, a chcete-li podpořit moji finanční situaci a koupit si něco pěkného na sebe, učiňte tak zde:

Děkuji a slibuji, že příští článek bude veselejší!

Je mi tlustě

11. září 2011 v 15:59 BANALITE a její dlouhé dny
Tenhle článek bych taky mohla nazvat "Jak zaručeně odradit chlapa".
To si přečtěte v každym dívčim (i mužskym) časopise - chceš se zbavit chlapa? Fňukej, že jsi tlustá!
Já bych ale vytyčila jednu výjimku, a to právě, je-li váš drahý s vaším problémem seznámen. (A není-li váš problém ten, že slýcháte málo lichotek, ale tak nějak skutečná ppp).
Ale stejně, s jakýmkoliv "tlustým" pocitem vám mužskej nepomůže ani při nejlepší vůli.
"Ty bys byla krásná, i kdybys měla 100 kilo,"
"Já tě nemiluju proto, jak vypadáš, ale proto, jaká jsi!"
"Jsi hubená
Jsi hubená
A tisíckrát ano, ty jsi hubená,"
Jenže já to nědělám kvůli němu ani kvůli nikomu jinýmu.
Fascinace žebry, fascinace vlastí smrtelností, já nevím jak to popsat, bejvalo krásný nemít tukový polštáře na zádech.

Jen vím, že když si stoupnu na váhu (účelně se váze vyhýbám už několik měsíců, ale tahle se objevila uprostřed šatny ve fitku, když jsem tam byla sama, jako by ji tam seslal osud a ona volala "pojď si na mě stoupnout!") a objeví se tam hnusných 57,5 kg, když vidim že ta váha pořad roste. A pak se podívám do zrcadla a sundám růžový brejle, který my nasadila Psychická Pohoda. Možná by to tak mělo bejt, bejt v pohodě a brát tak svou váhu ok.
Jenže to vám zas mozek lže.
Není to ok.

V závěru mé vztahové poradny tedy nutno říct, že otravovat s tim chlapa je stejně zbytečný, protože on vám nepomůže a nepochopí vás.
A těžko říct, jestli mě pochopíte vy, a jestli se pochopím já sama.
Asi ne.
Protože napsat celý článek na téma, že si připadám tlustá, a vést si na toto téma celý blog je hodno jediného:….
… komentáře: "Tvoje problémy bych chtěl/a mít."

Já mám zadek made by Nike

8. září 2011 v 11:09 BANALITE a její dlouhé dny
Milý pan čutavý otevřel můj notebook a na obrazovce se neobjevilo nic jiného, než můj blog. V touze zabránit tragédii (že by si přečetl byť jen jedno slovo) jsem se vymrštila jako pružina a okamžitě stránku zavřela.
Pak holt nezbylo nic, než vysypat alespoň část pravdy.
"Jen to, prosím, nikdy nehledej."

Nech mi můj tajnej koutek.
Místo, kam můžu napsat i ty nejhorší a nejvíc tabu myšlenky.

Nezúčastněným osobám by můj blog mohl způsobit šok. Nebo mě normální lidi chápou?
Já normální lidi nechápu a dost pochybuju, že by to nebylo vzájemné.
Ti ostatní (sotva lze říct normální) by mi řekli: "ty vole, tvoje problémy bych chěl mít, tamhle spadlo letadlo s hokejistama, dej si svčku do statusu jako všichni a neřeš píčoviny."

(Pod perexem řešim píčoviny, kdo by chtěl mít moje problémy, nechť nečte dál)

Kdyby...

4. září 2011 v 9:12 BANALITE a její dlouhé dny
Já teda nevim…
Léta si píšu blog, můžu si tu duši vypsat a přijde mi, že mě tu všichni chápou a maj mě tak nějak rádi, a pak přijde kritika a přijde s tim, že mám velkej nos…
To jsou teda věci.

Nevim, proč jsou lidi takový. Prosim, teď už jsem dospělá, ale když si vzpomenu na základku a na místní skupinku holek, který se škodolibě vysmívali kde komu a mě samotné udělali ze života peklo, je mi z toho zle. Taková malá holka je snadno ovlivnitelná, nemá ještě dost rozumu a zkušeností, aby některý věci prostě hodila za hlavu, a tak snadno podlehne pocitům méněcennosti.

Teď už to vidim, že z těch holek se staly děvky.
Teď už to vidim, že o takovou slepici bych si neopřela ani kolo.

Jsem tolik vděčná, že mě matka vychovala jako kulturního člověka. Nečumim na televizi a na stupidní seriály, nepiju colu a nejim chipsy, mám vlastní hlavu, ráda čtu a miluju umění, ráda chodim za kulturou a do divadla a nejenom že chodim, ale i tomu rozumim. Mám fantazii.

Nebudu lhát - jasně, jsem moc citlivá na kritiku. Takže jsem si sedla před zrcadlo a nešťastně jsem koukala na toho slona, i nějaká ta slza padla.
"Kdybych tak měla malej nos…" říkám si.
Kdyby… co by kdyby?... co by se změnilo na mym životě?
Mám nejlepšího kluka na světě a další pozitivní věci, o kterých vám píšu často. Copak záleží na tom, jestli svět očichávám velkým, malým, tlustým nebo tenkým nosem?
Jestli na něm sedim s velkou nebo malou prdelí?
To je zajímavá myšlenka a ptám se vás:

O co by byl váš svět lepší, kdybyste byly štíhlejší?