na Blog.cz

Je to teď doma trošku nepříjemné.

Řekněte, co si normální člověk myslí o sebepoškozování?

Že je to frajeřina? Emo? Pubertální výlev? Projev nízkého IQ?

Aha.

A co takhle třeba nějaký psychický problém, s tím se v běžném životě nepočítá.

Moje máma si všimla mého zápěstí. Nic mi neříkejte, já už to nedělám, protože jsem šťastná a nemusím. Ale bejvalo hůř, mnohem hůř.

" Myslela jsem si, že už jsi dost stará a dost chytrá na to aby si věděla, že dělat tohle je hloupost."

Jasně. Já jsem to dělala jen tak. Z nevyspělosti. Spalničky a sebepoškozování je totiž nemoc pro malý děti.

"Copak ty máš nějaký problém? Mě jsi vždycky přišla tak v pohodě, vždyť jsi hezká a štíhlá, o kluky nemáš nouzi, jsi chytrá, škola ti jde, máš kamarády a s tátou ti dáváme peněz, kolik jen chceš."

Jo, nehynoucí materialismus. Když se nám daří znamená to, že bysme měli být šťastní. Čirá matematika. Snadno si můžu spočítat rovnici svého štěstí. Zřejmě by mi vyšlo vysoké číslo něco jako megašťastná, vždyť mám bez námahy všechno, co chci. Škola mi jde bez problémů, v práci se koukám na filmy, rodiče mi koupí cokoliv, přítel mě miluje i přestože jsem hysterka…

Pohodlíčko kakaíčko, životní smysl byl spláchnut do hajzlu, čeho bych jako měla chtít dosahovat, když všechno už mám?

Asi jsem blbá znuděná a rozmazlená, ale znám hodně lidí, kteří jsou na tom stejně - jsou smutní prakticky bez důvodu. Jsme společnost blahobytu a zároveň nudy, to je sociologický fakt, že je tady nuda jako v řiti a že fronty na psychiatrii jsou čím dál tím větší a že nás, bulimiček anorektiček a podobných bláznivek je jako máku. Jestlipak třeba za války měl někdo anorexii? Aha?

Nemusíme řešit sebezáchovné problémy, tak řešíme blbosti. Vládu vkládáme v podobě volebního lístku do urny a víc se o ní nestaráme. Že je vláda zkorumpovaná a na hovno? Kdo by to dneska nevěděl? Ale co se dá dělat, že jo, necháme ty blbečky vládnout, budem trošku naštvaný, ale hlavně že máme gauč a plazmovou televizi, co víc si přát že, stát ať se třeba zadluží - stát, ten abstraktní pojem, vždyť co se může stát, když se zadluží to nehmotné cosi?

Jo, to se ještě uvidí. Ale lidí se to dotkne teprve tehdy, až poznají, že nemají na zaplacení televize.

A až nebudeme mít na jídlo tak zaručeně žádnou z vás nenapadne, aby šla to jídlo vyblejt.

Omlouvám se,

tolik jsem se rozvášnila nad tím, jak je mi jedno, co si kdo myslí

a trošku jsem dostala strach, co si o mně asi tak myslíte, a co si asi tak pomyslíte...

Poněvadž stálé čtenářky mě zaručeně znají lépe než moje máma

a pravděpodobně mají nějakou představu, jak vypadá můj "face",

a aby si pak neřekli

hele vole ejhle.

takže jsem zapomněla přidat ten odkaz :D a kupte si něco! Pro všechny návštěvnice blogu poštovné zdarma! :D

Samé dobré zprávy.

S mým milým čutálistou všechno dobře dopadlo. Druhý den jsme se sice pohádali ještě víc, ale jak bych se na něj mohla zlobit dlouho? Jak bych mu mohla nevěřit?

Po rozhovoru s milou Andrejkou (to jsem zvědavá který hovado se zase ozve do komentářů :D ) jsem usoudila, že můj drahý je ještě trochu nevyspělý a potřebuje "dovychovat".

Sice se pořád říká, že chlapa nezměníš, ale ten můj se tolik vymyká běžným konceptům, že věřím tomu, že to půjde.

Stejně bych mu nejspíš odpustila všechno. Když si ho prohlížím, jak je hubený a má vyrýsovaná žebra, přitom široká ramena a svalnatý ruce, na břiše buchtičky, nohy silný jako kůň a zadek, ó ten chlupatý zadek!!!

Tolik jsem se vedle něj styděla, když jsme byli na koupališti. Připadala jsem si jako velryba, krom toho s rozmazanýma očima a nakroucenými vlasy. Kdykoliv se na nás někdo podíval, popadla mě paranoia, že si te dotyčný určitě myslí: "Co dělá takvěj pěknej kluk s takovou krávou?"... já se ptám neustále na to samé...

Doufám, že se vám líbí mé sebeironické obrázky, já se nad nimi docela bavím :)

A sami víte, že v posledních pár měsících o dietě už jenom píšu a to podobným způsobem, jako bych psala o mimozemšťanech.

Ale přecejenom, svaly tam nějaké už jsou, teď by je to chtělo odkrejt. Prodloužila jsem ve fitku dobu aerobní aktivity a omezila posilování. Taky bych měla omezit pizzy a čokolády, ha.

Ovšem nějakých 50 kg zůstane ufoidní záležitostí zřejmě už navěky. A to na mě ve skříni pořád čeká mé "hubené" oblečení. Zásadní krok - pryč s hubeným oblečením!

Obnošené kousky hodlám dát do Klokánka. Ty lepší se pokouším prodat a chci je nabídnout i vám. Najdete je v odkazu níže a jako bonus je tam něco, po čem určitě některé z vás touží, já taky po vašich toužim - ha, můj ksicht.

A je to venku, jsem vokurka.

Ale vážně, dnes se budu rozčilovat...***

Táta mi povídal, co ten můj frajírek, že prý už jsem s ním nějak moc dlouho, což u mě nebývá zvykem.

To víš, táto a vy ostatní, on je totiž neodbitnej! Však už jsem mu zbalila batoh, dokonce dost precizně. Naskládala jsem mu tam vše od notebooku po špinavé ponožky, dokonce jsem vyrvala z rámečku naší společnou fotografii a zmuchlanou do koule jsem jí přidala ke kartáčku na zuby. (Svetr, co jsem mu koupila, jsem si nechala s tím, že ho věnuji svýmu příštímu klukovi.) Sbalený batoh jsem mu vrazila ve dveřích a s nepublikovatelně sprostými slovy jsem nastoupila do výtahu s odhodláním vznést se navěky do 3. patra a už ho nikdy nevidět.

On nechal na ulici kolo a igelitku s obědem.

Ručně stručně (pěstmi) jsem se mu snažila vysvětlit, že v tomhle výtahu není dost místa pro nás oba. Nepochopil to a neodešel. Naopak.

A tak jsem mu za hodinu zase ten batoh vybalila, narovnala zmuchlanou fotku a dala jí za rámeček. On si uklidil kolo zase na své místo, ale bohužel někdo mezitím šlohnul náš oběd, škoda...

Dnes mě oslovil cizí pán ve fitku: "Slečno, usmívejte se trochu, vy vypadáte, jako byste tu byla za trest!"

S úsměvem jsem ho ubezpečila, že s takovým výrazem jsem se narodila a pán odkráčel.

Já fakt nevim co proti mně všichni maj.

To je pořád. A nevěřili byste, jak jsou lidé vynalézaví, když se snaží popsat můj výraz. Mezi mé osobní favority patří přirovnání: "Tváříš se jako vejce."

K zahození není ani "umírající labuť" a obecně známý "puk".

Prý se tvářím jako bych byla neustále naštvaná anebo nešťastná. A to i tehdy, jsem-li vyjímečně šťastná.

Prozkoumala jsem svůj obličej v zrcadle a usoudila jsem, že mám rysy, které mi v obličeji neustále rýsují smutek.

Od přírody mám velké, trošku vystouplé (vykulené) oči, jejich oba koutky směřují spíše dolu a i řasy, ať používám sebelepší řasenky, rostou dolu. Krom toho mám hodně citlivé oči, takže se mi snadno podráždí, a tak je mám často lesklé a načervenalé. Na nose a právě pod očima mám světlé pihy, které, si myslím, můžou podvědomě vytvářet iluzi slz. Obočí mám světlé a vytažené nahoru, nad ním vysoké čelo. Špička nosu taky zahybá dolu a moje rty mají povislý koutky.

Dlouhý krk a nahrbená záda, jsem to ale krasavice!

Dneska jsem si milému postěžovala, jaká je to hrůza, že se v tom fitku pořád mořim, už si skoro tykám s místníma kulturistama, v drinku na spalování tuků se skoro koupu, a žádný výsledek není vidět.

A on povídá: "Ale jo, máš pevnější břicho, na pohled i na dotek."

Šok. Takže předtim jsem měla břicho jako rosol.

Hysterie. Jak jsem mohla dovolit aby moje břicho vypadalo jako rosol? Po létech diet a veškerého snažení se ze mě stal rosol.

Vlasy mi stojí hrůzou na hlavě. Mě se asi nevyplatí lichotit.

Každopádně cvičit budu dál a mým heslem je SMRT ROSOLU!!

Moc vám děkuju za rady a speciálně Nasty za příklad ze života... vono je to jasný jako facka.

... Proč bych chodila s bejvalym na kafe, když už s ním nic mít nechci.

Teda asi trošku chci.

Ale nesmim, poněvadž nejsem koště.

A nějaký kecy prdy kamarádství?? S tim jak jsem na něj nažhavená nepřichází v úvahu.

Čistě teoreticky mi tahle schůzka nic dobrýho přinýst nemůže.

Jídlo, jídlo jídlo jídlo... Jakápak dokonalost, dokonalost neexistuje. Zkouším to už 7 let a tak vím, že není možné trvale oklamat svojí genetiku a vnutit svému tělu nižší hmotnost, než mu byla souzená. 7 let omylu mi nepřineslo nic pozitivního. Mám často bolesti břicha, především na alkohol mám ošklivé reakce. Panáky už jsem přestala pít úplně, dost možná by se mohlo zdát že jsem máslo a nic nevydržim, jenže tak to není. Dřív než se stihnu opít všechen alkohol spolehlivě vyzvrátim. Před pár dny jsem si dala 3 frisca a měla jsem celý den křeče v žaludku.

Je to asi půl roku co jsem víceméně v pohodě, a teprve teď mi klepou na dveře nové a nové potíže. Zácpa, bože věčná zácpa, znáte to? A ta hrozná nespavost. Co já vím, jestli za to může bulimie nebo co, ale hrozně bych si přála se taky jednou pořádně vyspat. Ve vlasech mám kouty a čím dál víc se vztekám když vidím, za co některé holky tady na internetu bojují. Jen si vezměte moje kouty, děvčata, já je nechci.

A jestli cítím nějakou satisfakci? Jesli si připadám jako vyjímečná, zkušená, ta, co NĚCO zažila a NĚKAM patří?

Jasně, vždyť dieta je jediná věc na světě, které rozumím. To se mám čim chlubit - že si pamatuju kalorické hodnoty nazpaměť.

Žádné komentáře se neobjevují častěji než - "zpevnit", "vyrýsovat" - a já jsem ještě nepochopila jejich smysl, jak vlastně vypadá taková pevná postava?? Povadlá nejsem, je mi 20. Posilovat? Stejně mi nejsou vidět svaly pod tukovými polštáři (speciální mám na mysli břicho). Měla jsem kamaráda (čti: milence) kulturistu a co si tak pamatuju že když tzv. rýsoval, bylo to tak, že se omezil v jídle a shazoval váhu.

Musím dřív spálit tuky než mi budou vidět svaly ne?

Ráda bych aby mi někdo objasnil mýtus pevné postavy. Já jdu dusit žampiony, než se milý vrátí z tréninku, a poněvadž nikde nepíšou, jak dlouho se maj žampiony dusit, budu je raději dusit hodinu předem.. jsem hrozná kuchařka, fakt bych nechtěla se sebou chodit.

Mějte se krásně