Červen 2011

Jak Banalitka normu našla

17. června 2011 v 1:31 BANALITE a její dlouhé dny
Omlouvám se za kratší odmlku. Mám trochu strach (z vás), že je nuda psát a číst když se mi daří skvěle.
Mým oblíbeným žánrem je psychologické drama, nesnáším romantiku a happyendy, a s chutí bych si svůj život literárně přičernila, aby bylo více švandy.
Leč nebudu vám věšet bulíky na nos a tak se přiznávám - mám se prostě skvěle.

Pan čutálista je do mě stále zamilovaný a neodradila ho ani návštěva mého rodného prdelákova (dokonce ho neodradilo ani když jsem si před ním prdla) a tak se přiznávám, že ho taky miluju (a neodradilo mě ani když si prdnul on).
Jsme takové 2 hrdličky:


Jeho přítomnost mi pomáhá jako nic na světě.
Bez něho jsem se neměla ráda, připadala jsem si hnusná, tlustá a sejratá.
Když jsem s ním cítím se milovaná, hezká, drobná a s pletí bledou jako sněhurka :D
A vážně: když s ním trávím dny, vaříme si a jíme spolu - bože je to tak normální. Jím kvůli onomu prvotnímu primitivnímu smyslu jídla: získat živiny. Jím a chutná mi to, jsem sytá a silná, nemyslím na kalorie a na špeky a nepřejídám se. A čím častěji jsem s ním, tím lépe to zapadá do mého běžného života: být normální.
Ale ta myšlenka, která mi vklouzla do hlavy před několika lety, ta se samozřejmě neustále hlásí o slovo a nutí mi jediný životní smysl, a to BÝT HUBENÁ.
Jenže zapojme rozum, štíhlost není "smysl" a po 7 letech zkušeností mohu nešťastně poznamenat, že nejde zhubnout - tj. vydržet měsíc nějakou dietu - a pak žít jako dřív. Veškerá sobecká radost kterou mi přinášela vystouplá žebra, tělesná slabost a sebelítost celkově je VADNÁ!

Boj o štíhlost ale nevzdám.
Nemluvím již o extrémech, kterých jsem chtěla dosáhnout kdysi (vlastně celkem nedávno). Dnes mluvím o normě a hlavně spokojenosti.
A že jsem se, jako hladovějící, smála všem co se snažily zhubnout sportem a nikdy se jim nedařilo.
Ale já nehubnu.
Držím se ve formě.
A tak po stopadesáte děkuji slečně A., která mě dotáhla do posilovny. Chytlo mě to. U nás v posilce si mě vzala pod křídla trenérka a zapřáhla mě jako koně. Po každym tréninku odcházim propocená od hlavy až k patě, ale cejtim se tak uvolněně a spokojeně. U toho chlastám předražené Calorie burns drinky a čekám, jaké budou výsledky mého nového "lajfstajlu" - jestli budu tloustnout nebo ne.
Dle výsledku se pak uvidí, jak to bude dál. Jestli budu tloustnout, nevydržím žít ve svym těle..

Každopádně mi onemocněla psychiatrička, zachvíli bude mít dovolenou a pak bude psychouši narváno víc než obvykle, takže jsem se s optimistikou vizí do budoucnosti objednala až na září.
A v září to bude už přes rok, co jsem v léčbě.

Takže už bylo taky na čase abych tu normu vole našla!!!

Jen mi držte palce ať to takhle jde dál, a já držím palce vám všem, aby vaše váha i vaše duše našly svojí normu :)