Květen 2011

Štěstí k ničemu

27. května 2011 v 23:13 BANALITE a její dlouhé dny
Některé z vás tady píšou o talentu. Strašně mě to těší a fakt není nic co bych chtěla v životě dělat než psát...
Ale..

K čemu talent, když nedokážu nic dokončit? Jsem lenoch, ambici nemám ani jednu, v hlavě tisíc myšlenek a papír prázdný. Ležim v posteli se svou výjimečností, občas ze mě vypadne rým typu: "pocházim asi z jiný planety, nejsem jako ty nesnášim kokoty" a to je vážení tragismus - žádný lartpourlartismus!!

a

K čemu štěstí, když ho nedokážu správně prožít? Daří se mi dobře, pan čutálista mi nosí růže a čokoládu, zbožňuje mě a já zbožňuju jeho, dovoluje mi mačkat mu beďary a stříhat vlasy, škrábe mě na zádech a nosí mě, když mě bolej nohy, pereme se a škrtíme, koupeme se spolu ve vaně, osahávám mu svaly a vystouplé žíly, škrábe mě svým strništěm po tvářích a je to nádherný.
Že bych měla být šťastná? Ne. Protože strach, že to skončí, je silnější než cokoliv jiného.
Jsme spolu jen 2 měsíce.
Okoukám se mu.
Přestanu ho bavit.
Udělám něco špatně a přestane mě mít rád.
Včera mě miloval, miluje mě i dneska?
Asi je to tím, že nedokážu uvěřit, že by mě kluk jako on dokázal mít rád. Že by mě vůbec NĚKDO dokázal mít rád. Natož milovat. Nedokážu uvěřit, že já bych mohla být šťastná.
A snad bych raději neměla nic než abych se musela bát, že to ztratím.
Občas mě popadne hysterie - chuť nadávat mu a ublížit. Ovládám se a v takových chvílích mu ani sms nepošlu.

Paní doktorko, více serotoninu prosím. Psychiatrička kroutí hlavou, víc jak 300 mg mi prý dát nemůže. A prý je to celoživotně nastavený způsob prožívání, který chemií změnit nedokážeme. "Takže to nikdy nebudu šťastná?" Prej jo, prej se k tomu dopracujem až získám víc sebedůvěry a až budu mít přítele dlouho. A sebedůvěru mi prej taky předepsat nemůže. Musím si najít koníček a sportovat, přestat řešit vztah svých rodičů, přesvědčit mámu aby nekupovala tolik sušenek a aby je schovávala...
A taky se musím učit a neodkládat všechno na příští semestr!!!

Aha! Jsem úchyl!

13. května 2011 v 12:21
Včera v noci jsem dostala na něco chuť, a tak jsem podnikla výlet do kuchyně. Rohlík se sýrem, 2 krajíce chleba s medem a 5 sušenek. Jak moc je to špatný?
Vy, holky s dokonalejma jídelníčkama, se mi asi vysmějete, ale podle mě je to výborný. Mývala jsem daleko, daleko horší záchvaty. Ale to už je alespoň půl roku za mnou.
Jasně že mě to táhlo k záchodu, ale řekla jsem si proč? Proč bych to dělala, vedu si výborně, mám si výborně, jsem na tom lépe než většina z vás. A víte proč? Protože nedržim dietu.

Na internetu jsem narazila na fotografie, které mě dost šokovaly. Byla to male's thinspiration. "Fuj hnusný buzíci, to je úchylný." řekla jsem si nejprve.
Pak jsem našla co jsem hledala, dívčí thinspiraci a slintala jsem na ty krásné vychrtliny. AHA?!! A neni spíš tohle úchylný a lesbický když okukuju polonahý holky?
U žen je anorexie tolerovaná.
U mužů je anorexie nechutná.
Přitom ani v jednom případě nás nepřitahuje. Možná nás leda fascinuje tak jako nás fascinuje smrt.
A tak svými špeky bojuji proto ideálu krásy!! haha

Ovšem přesto jsem z těch fotek nějaká zmatená, nedokážu to pochopit. Kdyby se mi ozval nějaký zasvěcený kluk, budu moc ráda...
Víc nevím co o tom říct, podívejte se sami:

Láska prochází žaludkem (nejdřív tam a pak stejnou cestou ven!!)

5. května 2011 v 23:15 BANALITE a její dlouhé dny
Byl-li tu někdo natolik naivní, že se domníval, že za dobu co jsem tu nebyla zemřela jsem na podvýživu, tomu s radostí oznamuji, že se mýlil!
Ba právě naopak, přátelé, je mě pořádnej kus Banality, ale asi se přejmenuju na BLITA protože "ana" v mé přezdívce nemá dávno co dělat.

Co jsem tedy dělala za dobu, co jsem tu nebyla:
Jako bych žila v jinym časoprostoru, z reality přestoupila do snu a nechala se vézt až na nekonečnou, užívala jsem si štěstí plnými doušky a žrádlo pnými hrstmi, nechtělo se mi myslet na zlý věci a připomínat zkraty končící s hlavou v záchodě, ale i těch několik bylo.
Čas jsem trávila především s milým panem čutálistou. Romantických historek vás ušetřím. On mi pořád lichotí, je ze mě paf (jak se zdá), zve mě na večeře a kupuje mi bonboniéry a já poslušně papám. Na oplátku mu vařím oběd a opět poslušně papám. A papám a papám a papám a on odejde a já pořád papám a žeru a žeru a žeru a ať jdu zvracet nebo nejdu, mám hrozné výčitky a nedokážu to zastavit. Může být štěstí příčinou bulimie?
Zeptala jsem se na to pana čutálisty. Teda vyčetla jsem mu, že mě dělá šťastnou, to mě činí tlustou a to zase nešťastnou. Jednoduše jsem mu vyklopila vše, protože chci, aby mě znal se vším všudy, aby pochopil mý divný chování, stydlivost, strach, a aby mi pomohl.
Proč jsem se dřív snažila hrát hrdinu za každou cenu? Koho okouzlil můj nosánek nahoru?
Nikoho.
Mý zvratky teda taky nikoho neokouzlily.
Ale upřímnost, otevřenost a to, že do někoho vložíte důvěru a svěříte mu tajemství... co je větší důkaz lásky? Snad už jen to, že vás ten druhej přijme se všema chybama (a úchylkama), a na oplátku se přizná ke svým vadám (a úchylkám) a tak můžete žít šťastně až do smrti!!

Mou největší vadou ovšem je, že jsem nekonečně naivní, neboť tomu není ani půl roku, co jsem tady blahořečila svému bývalému přítelovi ze stejného důvodu (a na druhé záložce prohlížeče jsem měla otevřenou stránku, kde jsem si vybírala svatební šaty).

Jinak se mi povedlo udělat pár zkoušek a pár zápočtů, seznámila jsem se se spřízněnou (bulimickou) duší, našla jsem si práci v Calzedonii a zcela nedobrovolně jsem se ocitla na reklamě nejmenovaných pornostránek.