Duben 2011

Nikdy se nepřiznat...

18. dubna 2011 v 11:40 BANALITE a její dlouhé dny
Jaký je to pocit, když do někoho vložíte důvěru a on vás zklame? Když někomu svěříte svoje nejhorší tajemství a on s ním pak zmizí kdovíkam? Když koukáte na člověka, který vás zná skrz na skrz, ale nemůžete spolu promluvit?
Je to na nic a s býválým přítelem se mi ztratila i veškerá chuť bojovat s bulimií. Vždyť je to jedno, tak se vyzvracim, komu to vadí? Jemu ne. Dřív se zajímal, chtěl mě zachránit, rozchod a čus, nezajímá mě nic.
Potkali jsme se v baru, ani jsme se nepozdravili, vyhýbali jsme se sobě pohledem. Už ho nezajímá jak mi je, jak to zvládám a co jsem dneska snědla. Nebo ho to dost možná zajímá, věřím tomu. Jenže já jsem nafouklá jak bublina a řvu smíchy na celé okolí aby viděl, jak se mám skvěle (i) bez něho. Nikdy nepřiznej slabost hrrrr hrdino.

A vyrukovat se svym tajemstvim na zcela nepřipraveného pana čutálistu?? Po minulé zkušenosti raději ne-e. Na nikoho neni spoleh (obzvlášť na chlapy a obzvlášť po 1 týdennim vztahu). Jsem strašně sama a nezvládám to tak.... pardon


V hajzlu nebo v nebi?

14. dubna 2011 v 18:25 BANALITE a její dlouhé dny
Nemám apetit už ani na to jít k psychiatričce, což by se někomu mohlo zdát pochopitelné, ale já tam chodím ráda, obzvlášť když se mi ztratí onen životní elán a já se ptám Proč? Proč pani doktorko, proč už se nemůžu ani vysrat?

To bude tím, že sis minule vzala moc projímadla, i když víš, že po něm nezhubneš ani kapičku tuku, i když ho nesnášíš a bolí tě po něm břicho, jak kdyby ti operovali žaludek zaživa, ale to nevadí, protože když se přežereš tak prostě musíš nějak jednat, musíš se potrestat i kdyby to bylo neefektivní, vícekrát se nepřejez, krávo.
A teď ti prasknou střeva a bude to nejtrapnější smrt na světě.

Ne, dobrá, neberme to tak tragicky, vždyť to znám a vím co na to - čaj ze senny, psyllium, Reduktan nebo panák rostlinného oleje, což je sice nechutný ale účinek to má rychlejší než projímadlo.

Chvíli se mi zdá, že se láskou vznáším v oblacích, ale pak si uvědomím, že to bude spíš tím nafouknutým břichem.

Nutno ale podotknout, že pana čutálistu už mám sbalenýho se vším všudy, a je opravdu báječnej a krásnej a svalnatej a chlupatej (miluju chlupatý chlapy!!!) a já se pořád divím, co na mně vidí? Bojím se, že ho svou depresivní náladou časem odradím, už teď mu nenápadně naznačuju, že nejsem zcela úplně "fresh", a on se směje a asi mi nevěří, protože před ním a s ním jsem šťastná a snažím se. Těžko ale říct, co si bude myslet, až mě jednou vezme za ruku a ona mi už definitivně upadne z toho, jak jí stále nařezávám a nařezávám až jsem z toho taková skorobezruká Banalite.

Lenost

6. dubna 2011 v 17:37 BANALITE a její dlouhé dny
Minule jsem se chlubila, jak už dávno neblinkám, a očividně jsem to zakřikla. Víkend - tragický. Jako vždycky po záchvatu najíždím do starých dietních kolejí a jako bych po těch letech věřila, že to tak jde vydržet napořád. Možná?
16.listopadu 2009 jsem napsala článek CÍL, kdy jsem po 3 měsících zhubla vytoužených 7 kg. Váha 52 kg.
Je 5. března 2001 a já pořád vážím 52 kg. Váhu si udržuju s minimálními výkyvy a stejně mám pořád pocit, že se absolutně nemám pod kontrolou.
Jo, on můj udržovací způsob není totiž dvakrát ukázkový.

A i všechno ostatní je ve fázi stagnace. Ve škole pořád to samí. Se spolužákama si zrovna nerozumim, mám pocit, že mě nemaj rádi za to, že do školy chodim málo. Pak se vyptávám co se dělalo a jak má co být, přijde mi, že je to otravuje a že mi přejou aby se mi moje lennost vymstila. Třeba se mi vymstí, ale to je už moje věc. A když jednou za čas na nějaký ten seminář zajdu, zapojuju se do diskuze a horlivě vykřikuju vlastní názory (zatímco ty holky maj našprtanou teorii a názory nemají, a kdyby měly tak se stydí mluvit nahlas), a tak mi přijde že je štve, že si mě učitel pamatuje, zatímco oni tam jsou každou hodinu a nikdo o nich neví.
A přijde mi, že holky na bytě jsou taky celkem naštvaný, že jsem prase a nestelu si postel, nádobí si meju jednou za týden a jsem schopna prospat celý den zatímco v noci křičím ze spaní kvůli děsným snům (ten dnešní byl opravdu masakr, před spaním jsem koukala na film Boy A, který ve mně vzbudil takový emoce, že jsem potom hodinu brečela na záchodě, a pak jsem na motivy toho filmu měla sen, kde mě zavřeli do psychiatrické léčebny a byla tam špína a pavouci a já se nemohla hýbat...)

Dále jsem utratila všechny peníze, protože mi je občas na obtíž jet s mastnou tyčí (=autobusem), a tak si beru taxík. "Táto, došly - pošli." a tak jsem zas pracháč a rozdávám dýška jak král.

Že jsem hrozná?? No to snad néé....