na Blog.cz

Včera odpoledne v Hradci Králové proběhly 4 pokusy o sebevraždu. Na pohotovosti psychiatrie vyzvání telefon. Doktorka do něj už po několikáté zakřičí, že tady má nějakou práci, ostatní musí počkat. A tak ubozí skorozasebevraždění jedinci napůl sedí, napůl leží v čekárně, zatímco paní doktorka mi přihazuje další balíček kapesníků a soucitně se ptá:

"Tak povídejte, co ten váš chlapec?"

Vztahy jsou jako investice. Vložíte do někoho důvěru a buď se vám vrátí, nebo tvrdě narazíte. Je to risk, ale riskovat stojí za to. Nebudete-li investovat, nikdy nemůžete nic získat. Že ztratíte, nevadí, získáte velkou zkušenost a napříště třeba vyhrajete.

A já na tom přece nejsem vůbec zle, že. Rozešla jsem se s jedním, začínám si s druhým, přičemž jsem si polepšila neboť jsem skočila z nižší fotbalové ligy na ligu o dost vyšší (doslova).

Tak nevím, proč to dělám. Vytvářim si ve svym světě malej, nepřístupnej tabukoutek, do kterýho se schovávám před realitou a sebelítostně si v něm libuju. Byla to bulimie, jenže teď se mi daří jíst hezky a nezvracet, potřebuju novou úchylku, hurá...

"Co bude říkat až uvidí vaše zápěstí?"

Hmm buď si pomyslí že jsem emo, že jsem divná, že chci bejt zajímavá nebo si hraju na chudinku.

Sebepoškozování provází tolik předsudků, že nemám zájem o něm mluvit ani tady.

"Mějte se ráda, vždyť jste krásná," poplácání po rameni, balík kapesníků na cestu, nashledanou. V čekárně míjím ženu se strhaným obličejem, ošetřovatel jí pomáhá vstát a vede ji do ordinace. Lidská troska.

"Nashledanou," pípnu jak skřivánek. Spraží mě pohledem a já se opět stydím za všechny svý debilní problémy...

Prvně děkuji za velké množství komentářů k minulému článku :) Jsem ráda že čtete mé články i když se netýkají hubnutí - přecejenom už dávno nejsem žádný "hubnoucí" blog a k žádným vašim jídelníčkům už se nevyjadřuju. Nehubnu, netloustnu, přežívám a celkem to jde. Jak jsem to dokázala, to ale fakt netušim..

Celkem spokojenost. Taky jsem si ulovila novýho chlapa, takže už moc nemyslím na toho starýho. S láskou to mnoho společného nemá, ale v lichocení je o mnoho lepší než ten minulej.

Užívám si a budu si užívat, mám před sebou otevřené možnosti studentského života, proč si je kazit neustálým dietováním??

...Protože kdyby sem byla tlustá nikdy by si mě tak krásnej kluk nevšimnul.

Ano, pozitivní článek a pointa zase na hovno. Co byste chtěli, jsem to já Banalité věčný pesimista a dietista..

Dietě zdar, čus.

Věta s kterou se absolutně ztotožňuji. Vlastně jsem rozmazlená holčička, nejmladší dítě, domácí mazlíček, v životě jsem nebyla vystevena žádnému nebezpečí ani nouzi, vydělávat peníze nepotřebuju, mám jich dost od rodičů, nemusím doma uklízet, nemusím se dokonce s rodiči ani bavit, oni mě milují a platí jen za to že doma JSEM.

Zní to hnusně? A je to hnusný. Sobecky pumpuju z rodičů další a další prachy, včera jsem si koupila kabelku za 2500 a přidala jí do své už tak obří sbírky nepotřebných kabelek. Jak malej parchant doma fňukám, že chci auto.. tuším, že ho brzo budu mít. A to žádnej bazarovej pekáč.

Jo, jsem rozmazlená, možná trošku namyšlená a líná jako prase.

Spoření mám napumpovaný statisícema. Nemusim hnout prstem.

Chtělo by se vám vzdát se takového pohodlí když je vám nabízeno od narození?

Já bych se vzdala veškerého pohodlí pro trochu lásky. U nás se na city nehraje. Láska se předává v podobě bankovek.

Občas mě táta praští, chytne pod krkem. Pak trucuju, nikdy se neomluví, jen přihodí peníze nebo mi koupí něco nového.

Ve svym pohodlí si libuju jako prase v žitě a zároveň ho vůbec nechci. Nemám v životě co řešit - rodiče již všechno vyřešili za mě.

A tak řeším jídlo a kluky.

Bože, jsem tak hlubokomyslná.

Mám přirozeně chorobnou potřebu o něco usilovat, za něčím jít, a tak toužím po štíhlosti a po lásce.

A je mi fuk, co z toho mě zabije. Jsem znuděná.

Přemýšlím, co si o mě teď myslí ty z vás, které musí spořit na každou maličkost (kdyby to někoho zajímalo já jsem v životě neuspořila ani pětikorunu), které musí pořádně makat aby si vydělaly na studium a na nájem. I já studuju a jsem v podnájmu, jenže automaticky mi platí nájem táta. Kdo by to odmítnul?

Nejde to odmítnout.

A tak se mnou žádnej kluk nevydrží, protože jsem hysterická a chci toho příliš (čímž rozhodně nevyvracím fakt že Vojtěch je kretén a většina viny na našem rozchodu je na jeho straně).

A tak nikdy nebudu sama se sebu spokojená, protože jsem perfekcionistka a chci toho příliš.

A teď už o mě víte ty nejhorší věci :D pozitivní je, že nic horšího už tady doufám nebude. Takže od teď jsou všechny články pozitivní, neboť všechny články jsou lepší než tento.

Pod perexem má nová sukně + nohy a kabelka rocco barocco

Ahoj dámy,

Dnes jsem se vrátila z 4 denního výletu ve Veroně. Jela jsem jen já a moje kamarádka, všechno jsme si sami naplánovaly, zařídily (bez cestovky), vycestovaly a užily si naprosto parádní dovolenou plnou nákupů a Romea a Julie.

A díkybohu za to. Den předtím jsem se definitivně rozešla s přítelem (definitivně znamená DEFINITIVNĚ, a jestli tu někdy opět začnu šišlat o Vojtíškovi miláškovi tak mě laskavě pošlete do prdele, protože moje vůle v lásce je asi tak stejná jako vůle v dietě - tzn. žádná). Kdybych zůstala doma, dost možná bych dostala infarkt myokardu nebo bych vypadla (omylem) z okna. I takhle stačilo když kámoška spala a já si neměla s kým povídat, začala jsem na něj myslet a bylo to tak nesnesitelný, že jsem si ho chtěla vyškrábat z lebky, zaryla jsem si nehty do čela a hle, ráno se objevily 3 mega šrámy. Stejně mi v hlavě zůstal a já se bojím osamělých dnů, kdy nebude po ruce kamarádka, která by mi při každém stesku připomněla, že nasere do krabice a pošle to mému milému poštou…

Verona mě rozptýlila a já můžu utěšovat zlomený srdce brýlemi od Calvina Kleina za 115 euro a lichotit si tím, že se za mou kotelnou otočil každý druhý ital s pokřikem: "Bella bella bellisimo!!".

Pozitivní je, že mě z mý posraný životní situace přešla chuť k jídlu, a mám takovou malou sobeckou touhu zhubnout tak, že až mě Vojta uvidí, vyděsí se, bude se o mě bát a bude mě chtít zachránit před tím zhoubným parazitem, tj. přede mnou samotnou.

Ovšem to je stejně nepravděpodobný jako to, že bych dokázala zhubnout. Protože mě už k hubutí nedokáže motivovat vůbec nic... a snad je to tak lepší.

Být zdravá = jíst = být tlustá.

??

Dívala jsem se na sebe do zrcadla a na fotky, připadala jsem si docela hubená, drobnější než všichni kolem mě, vlastně jsem sama se sebou spokojená. Mohla bych přestat držet diety..

Ale co budu řešit, až nebudu řešit jídlo? Vždyť dieta je můj největší koníček, baví mě hledat na internetu rady, zkoumat co je zdravé a co ne, dělit se na blogu o svoje zkušenosti, baví mě vařit dietně a mám ze sebe potom dobrý pocit.

Svěřila jsem se psychiatričce, že mě to moje dietování vlastně baví a že se toho nechci vzdát. Nezačala mi namlouvat, že jsou tlusťošky krásný (o čemž se mě snažil přesvědčit můj bývalý psycholog), překvapila mě a divim se, že mě to nikdy samotnou nenapadlo: zajímat se o zdravý životní styl a udržovat si postavu je dobrý koníček.

Někoho baví počítačoví hry - u psychicky labilních a u dětí se z toho může taky stát závislost. A tak je to i s jídlem - dokud se z toho nestane závislost, je to fajn. A lidi, který jsou psychicky v pohodě, většinou nepodléhaj závislostem (šťastný a spokojený lidi se obvykle nedávaj na drogy).

Takže teoreticky když si vyřešim ostatní problémy a budu spokojená, dokážu jíst normálně. O čemž svědčí fakt, že poté co mi byli zvýšeny dávky antidepresiv je mi dobře a tak i dobře jím. Bulimie je důsledek, a já potřebuju vyřešit příčiny (a teď mi došlo proč se se mnou psychiatrička baví o rodině a příteli víc než o jídle).

No jo, ale jak to vyřešit. S přítelem jsem už tak napůl rozešlý, poslední 2 týdny se už jenom hádáme (tedy spíš já na něj řvu a on se vymlouvá - řikal někdo že chlapy nemaj rádi histerky??) a už s ním být nechci. Je to sice "borec" že spal s 31 holkama, ale jednat se s nima nenaučil... a až začne mít poruchy erekce, zůstane sám. Dobře mu tak.

... a přesto ho miluju.

Je nehezký znít tak strašně negativně jako KAT a další, ale ono po takové době trčení tady na blogu a vůbec plácání se v dietě ani nejde být jiná! Takže se přidávám do zástupu zoufajících blogerek.

A co jiného dělat než fňukat když se prostě nic nedaří!

Snažila jsem se myslet pozitivně, věřiti si, být uvolněná, mimojiné také jíst dost a zdravě a číst knihy o depresi, o hysterii a návody jak se jí vyvarovat, z nichž jsem si utvořila malé 4 zásady svého psychického žití, a to:

A k čemu to všechno, když nakonec zjistíte, že vaše žárlivost byla oprávněná a přítel vám lže.

A k čemu to, když stále vypadáte jako vepř. A to se blíží zase doba kraťásků a sukýnek. Sama už na to nemám, to je jasná věc, potřebuju nějaké "berličky" co mě podepřou, a tak jsem si koupila nějaké speciální koktejly kterými budu nahrazovat večeři. Jestli budou fungovat, rozepíšu se o nich dále.

Teď jsem nehorázně naštvaná, nechce se mi nikam, ani na večerní ples kam jsem se hodně těšila, nechce se mi bavit, mluvit, psát, čus bus bambus.