Včera odpoledne v Hradci Králové proběhly 4 pokusy o sebevraždu. Na pohotovosti psychiatrie vyzvání telefon. Doktorka do něj už po několikáté zakřičí, že tady má nějakou práci, ostatní musí počkat. A tak ubozí skorozasebevraždění jedinci napůl sedí, napůl leží v čekárně, zatímco paní doktorka mi přihazuje další balíček kapesníků a soucitně se ptá:
"Tak povídejte, co ten váš chlapec?"
Vztahy jsou jako investice. Vložíte do někoho důvěru a buď se vám vrátí, nebo tvrdě narazíte. Je to risk, ale riskovat stojí za to. Nebudete-li investovat, nikdy nemůžete nic získat. Že ztratíte, nevadí, získáte velkou zkušenost a napříště třeba vyhrajete.
A já na tom přece nejsem vůbec zle, že. Rozešla jsem se s jedním, začínám si s druhým, přičemž jsem si polepšila neboť jsem skočila z nižší fotbalové ligy na ligu o dost vyšší (doslova).
Tak nevím, proč to dělám. Vytvářim si ve svym světě malej, nepřístupnej tabukoutek, do kterýho se schovávám před realitou a sebelítostně si v něm libuju. Byla to bulimie, jenže teď se mi daří jíst hezky a nezvracet, potřebuju novou úchylku, hurá...
"Co bude říkat až uvidí vaše zápěstí?"
Hmm buď si pomyslí že jsem emo, že jsem divná, že chci bejt zajímavá nebo si hraju na chudinku.
Sebepoškozování provází tolik předsudků, že nemám zájem o něm mluvit ani tady.
"Mějte se ráda, vždyť jste krásná," poplácání po rameni, balík kapesníků na cestu, nashledanou. V čekárně míjím ženu se strhaným obličejem, ošetřovatel jí pomáhá vstát a vede ji do ordinace. Lidská troska.
"Nashledanou," pípnu jak skřivánek. Spraží mě pohledem a já se opět stydím za všechny svý debilní problémy...