Leden 2011

Pomoc, nemám co na sebe!

31. ledna 2011 v 17:06 BANALITE a její dlouhé dny
Hodně z vás se mě v poslední době ptalo na váhu. Možná jste si všimly, že jsem nikdy neodpověděla. Zaprvé se není čím chlubit a zadruhé to vlastně ani nevím, protože stoupnout si na váhu pro mě už takového půl roku znamená utrpení a né potěšení, jako tomu bývalo kdysi. Ono je lepší jí prostě ignorovat a namlouvat si, že to zase neni tak zlý.
Dokud nepřijde chvíle kdy jdete na ples a marně se snažíte nasoukat do minišatiček z minulé sezóny. To si pak člověk uvědomí, že ono to fakt zlý JE, a že do pátečního plesu to už shodit nedokáže, takže nezbývá než se smířit s image vepře, utratit posledních pár korun za nové šaty (hlavně se pečlivě vyhýbat velikostem XS a S) anebo na ples nejít. Já volím variantu "býti naivní" a doufat, že do pátku se mi podaří alespoň trochu splasknout.
No, na váhu jsem si nakonec stoupla. 54 kg.


Ztrácím čas

30. ledna 2011 v 17:49 BANALITE a její dlouhé dny
Hyperaktivita předešlých dní mě rychle opustila. Tak zase ležím v posteli a brouzdám po internetu, což je podle mě nejhorší možná ztráta času vůbec. Mám poslední týden volna před začátkem školy. Asi bych si ho měla užít, haha. Měla jsem jet na hory, zhruba v tuhle dobu už bychom tak tak dojížděly do apartmánu. Těšila jsem se, zkouškové za mnou, hodím všechno za hlavu a spustím se děsnou rychlostí dolu z kopce. V krvi adrenalin, posilování zadku a všude kolem pěkný snowborďáci, každé odpoledne si dát v restauraci na vrcholu germknödel a neřešit, kolik obsahuje kalorií. Jenže jsem měla mononukleózu a tak jsem musela zůstat doma.
(Mimochodem mi doktorka předepsala zdravou životosprávu, kterou nejsem absolutně schopná dodržovat).

Přemýšlím o nějaké věci, činnosti, čím ventilovat všechny problémy. Čím ze sebe dostat stres, strach, vztek, bezmoc, nudu a všechny ty myšlenky na rodinné problémy, lásku atd. Dosud mi jaksi pomáhalo zvracení, případně sem tam nějaká ta díra v ruce (ano a je to venku Banalitka je trapná a čas od času si na zápěstí vytváří permanentní náramek, který před okolím obhajuje vtipnou prupovídkou: "spadla na mě šňůra na prádlo vole"). Psychiatrička mě přiměla zamyslet se a vymyslet něco, co by mi pomáhalo. Přišla jsem na několik málo věcí, u kterých jsem schopna vypnout myšlení, a představují pro mě, ehm ehm, tak trošku závislost - a ne že se mi budete smát.
Je to:
  • trhání obočí
  • mačkání beďarů (bohužel/bohudík skoro žádné nemám)
  • nakupování.... problémem toho je, že si libuju v příliš drahých věcech, na které mi moje kreditka přestává stačit. Takže bych pěstování tohoto zlozvyku měla rychle zarazit, oh bože, proklínám den kdy jsem se zaregistrovala na aukro a můžu tak shoppovat ve dne v noci, kdykoliv na mě padne debilní nálada (nejnovějším úlovkem jsou hodinky s krystaly od Swarovski).
Takže je tu otázka: ČÍM SE NEJLÉPE ODREAGUJETE, VYBIJETE VY?

Nejlehčí odpověď je zřejmě sport. Jenže mě sport nikdy dostatečně nenaplňoval, nebavil mě.. co teda jiného?

Emporio Armani


Paráda, zase v tom jedu v plný parádě

27. ledna 2011 v 22:45 BANALITE a její dlouhé dny
V čem? No přeci ve svým starym bulimickym hovně. Možná jsem si moc málo věřila a bylo mi to jasný od začátku - že to nikdy nevydržim dýl než pár měsíců a vrátim se k tomu. Svým způsobem to mám totiž ráda. Je to má malá nemilá závislost. Jít s kámoškama do pizzerie, dojíst po nich jídlo, bavit společnost tim, že jim jak prase a přesto jsem hubená. Je to zábava. Pak se zamknout na záchod a vyhodit to ven, otřít dršku, nasadit úsměv. Jen bože nesnáším starostlivé kamarády. Zachvíli kámoška klepe na dveře: "Halóó, je ti dobře?". Oceňuji snahu, jasně, je mi výborně.

Chvíli přetrpět bolest břicha a pak opět ten cizí hlas ze mě říká: "Nemáte nějaký sušenky?". A vůbec mě nesere, že je to docela neslušný tázat se na návštěvě o jídlo.
Ale je to baví - haha, ta holka je fakt bezedná.
To teda jsem.

A protože nejsem schopná udržovat si váhu samostatně, s nadějí pročítám na internetu diskuze o mých nových AD Argofan, někdo po nich zhubnul za 10 dní 5 kilo. Ó bože jestli existuješ ať na mě taky působí takto! (sic nejsem věřící v případě svých špěků se obracím na boha často, tj. prosím důkazem, že bůh neexistuje, věřící nechť mě omluví, jsem kurva antikrist).
Tedy moc bych si přála hubnout bez námahy. Zatím na mě Argofan působí jen trošku aktivisticky, čili jsem hyperaktivní, vyvalená jak vejce a dost pochybuju, že dneska usnu. Ve své aktivitě dělám před milým blbosti, hopsám, houkám, tancuju, a on se nesměje a to mě mrzí, začínám pochybovat, že přirozenost je nejlepší cestou k porozumění.


Riskovat prý stojí za to

26. ledna 2011 v 13:13 BANALITE a její dlouhé dny
Jak se všechno krásné stává ošklivým, když to nedokážete správně prožívat… Štěstí se mění v neštěstí a najednou není kam jít. Kam se posunout, když si žádnou radost nedokážu užít? Jaké má pak štěstí smysl? Žádný.
Ano, mluvím o svém dokonalém vztahu. ON je skvělej. Snaží se mi pomoct a pochopit mě. A jeho realistický pohled na svět a reálné problémy tomu docela pomáhají - uvědomuju si, že moje problémy jsou tak trochu platonické. A za všechny si můžu sama, jednoduše. Kde je nějaký risk, couvám, kde hrozný neúspěch, utíkám. A to hrozí v životě všude, takže tonu v apatii a všechno je mi jednoduše u prdele a mám chuť se na všechno vykašlat - na školu, na rodinu i na přítele, protože nechci nic řešit, nechci mít povinnosti a závazky. A abych měla v životě alespoň něco, mám bulimii.

Psychiatrička spíná ruce: "Vždyť vy všechno štěstí zahazujete, jen abyste se vyhnula neúspěchu. Takhle nic nezažijete, riskovat stojí za to." A předepsala mi silnější antidepresiva, která snad obsahují i kapku kuráže.

Stávám se na přítelovi tak trošku závislou. Večer mi nenapíše na dobrou noc, divně se na mě zatváří, a mě už chytá hysterie, že jsem něco pokazila a že se na mě vykašle. A čím víc se bojím, že ho ztratím, tím víc se na něm stávám závislá, a vztah k němu z mé strany začíná být lehce patologický. Chvílemi přemýšlím, že se s ním rozejdu, protože tuhle nejistotu a stres nedokážu vydržet. Jenže opakuju: on je skvělej, nemám důvod pochybovat.
Jisté je, že začínám šílet, jsem paranoidní a hysterická, a těžko říct, jak dlouho k tomu dokáže být tolerantní. Potlesk dámy, Banalitka je nejhorší přítelkyně na světě.

Apatii jsem podlehla i co se týče mé postavy, tzn. žeru jak vepř a je mi u prdele že budu vepř. Doufám, že až začne škola, zase najedu na nějaký normální režim. Nezvracim, psychiatrička se raduje, já si ale myslím, že můj současný stav je horší než veškeré zvracení, jelikož teď si sice nerozvrátim metabolismus, nýbrž si rozvrátim rovnou celej život.

Něžné dívky neprdí

16. ledna 2011 v 2:09 BANALITE a její dlouhé dny
Můj minulý článek se jmenoval svoboda?
Aha... závazky, povinnosti a nutnosti na každym kroku. Rodiče už mi dávají pokoj, jenže pořád pořád se někomu musím zodpovídat za své činy. A bude to tak vždycky.
Nejlepší rozhodnutí se vždycky dělají z minuty na minutu.. volá Standa: "Čau, jedu do Rakouska, pojedeš se mnou?"
"Jasně."
A jedu, šťastná, svobodná, bez závazků, bez povinností, volná jako pták. Kašlu na zkouškový období, mám na zkoušku 3 pokusy, nezájem... Potřebuju pryč, pryč z tohodle debilního životního systému.
Jenže teď je tu přítel žejo. A jasně že žádnej přítel neskousne skutečnost, že jeho holka jede s jinym klukem kamionem do Rakouska. Asi je to divný, ok, ale já nechci být svazovaná.
A teď přichází zodpovědnost.. Debil se vzteky málem zabil v autě, vrátil se ke své zapomenuté gamblerské vášni a vožral se jak prase.
A teď si vyber (celý život je jedna velká volba a koho zajímá že jsi znamení váha a nesnášíš rozhodování).. vyber si jestli ti víc záleží na něm nebo na něm, na osobní svobodě nebo partnerské spokojenosti.

A co se jídla týče... brát Banalitu na romantickou večeři je jako házet hrách na zeď. Špagety jí lezou ušima, přežere se tak, že jí přítel div nemusí odnést do auta, a jediné pocity jsou - výčitky. Výčitky se pak snaží vyudit červenýma luckynama, z čehož vzniká romantická noc doprovázená záchvaty kašle. Břicho jak balón - "jééžiš miláčku, my budeme mít miminko?"
Ne zlato, to jsem se zas přežrala. A zdá se, že nám do pokoje vlezl tchoř, tenhle smrad jsem totiž roooozhodně nezapříčinila já, něžné dívky přece neprdí.

Freedom

9. ledna 2011 v 1:10 BANALITE a její dlouhé dny
Jak snadno se dá spadnou z ráje na zem do reality...
Už nesedím v kavárně a nejím jeden šunkový toastík. Teď sedím doma a cpu do sebe rovnou celé balení toastového chleba. Ke všemu jsem nemocná, což mě takto v sobotu večer dost deprimuje. A jsem pořád doma a znáte to... pořád se přejídám. K záchvatu ještě nedošlo, je mi hrozně líto zahodit celou tu snahu a úspěchy, zase nabrat kila a začít zvracet. Dneska se u mě stavil přítel, ptal se, tak jsem mu řekla, že je to strašný když jsem doma, že se zase pořád cpu. Jenže stejně mi nemůže pomoct.

...pauza, na zahradě se právě něco zřítilo, pokadila jsem se strachy....

Duchové neexistují Banalitko!!

Jinak se tedy hroutí i mé vysněné soukromé bydlení. Už je to tady, už se projevuje že nedokážu vyjít s lidma. Trošku jsem se nepohodla se spolubydlícíma - co se týče návštěv mých kamarádů samozřejmě v době kdy ONY tam nejsou - na hádku nedošlo, ale začala jsem je nenávidět. Už se jim nedokážu podívat do očí a už tam nechci. Jsem uražená, naštvaná, zklamaná... takhle jsem si to nepředstavovala. Tohle není vysněnej studentskej život, je to pedantství.
Chci být svobodná, bože, chci si moct rozhodovat o všem sama a být svobodná jako pták. Anorexie mi kdysi dávala svobodu. Anorexie byla mé první samostatné rozhodnutí v životě, dělat si věci po svém.. prostě my body, my life, my choice :)
Chybí mi to, teď nemám totiž pod kontrolou jaksi vůbec nic.

A to je můj životní smysl

.

Jsem v ráji

3. ledna 2011 v 13:54 BANALITE a její dlouhé dny
Ozývám se na rychlo z jedné příjemné hradecké kavárny - jím šunkové toasty, piju espresso s mlékem a kouřím zlaté Davidoff... Mám takový pocit, že jsem v ráji.
Moc vám děkuji za komentáře a podporu, konečně vidím že nejsem sama, nevim proč jsem svoje problémy tak dlouho tajila, teď když to ví přítel a kamarádka je najednou všechno jednodušší. Už to není jen na mě. Přežeru se, pobleju se, jsem prase no a co, stejně se nemám ráda. Jenže oni mě rádi mají. Nádhera. Jsem v ráji.
Mimoto jsem neplánovaně prožila perfektní silvestr. Já Silvestra nesnášim, víte, je to takovej svátek kde se ukazuje že nesnášim lidi a že nemám pořádné kamarády, že nemám kam jít na silvestra. A každej se ptá "Co budeš dělat na silvestra?" a ťukaj si na čelo když jim řeknu že budem s nejlepší kamarádkou sami doma, budem koukat na telku, k večeři si uvaříme noky s nivovou omáčkou a pak si uděláme tunu popcornu. A tak to taky probíhalo, dokud jsme o půlnoci nevyběhli s prskavkama na ulici a tam se nesrazili s nějakejma řízkama, který nás přemluvili ať s nima jdem na diskotéku do města. Převlékla jsem si tepláky a vyrazili jsme :D bože... vůbec nejsem děvka...
Ale co na tom, zachovám si svojí svobodu, tak to bude nejlepší. Před půl rokem jsem byla na přítele upnutá jak zip na bundě, téměř závislá, není divu že mě rozchod tak zdrtil. Never more, nebudu na něm závislá.
A těžko můžu pěstovat vztahy na jednu noc, když jsem tak snadno zamilování náchylná :-/ ale ten pekáč buchet sakra stál za hřích (myslím břicho onoho jednoho řízka).. No, Banalitko, prober se..

Dneska jsem byla opět na psychiatrii, doktorka má ze mě radost (zdá se). Celé Vánoce jsem nezvracela. Jsem na dobré cestě, yes yes yes.
Ať i vy se dáte na správnou cestu :)