Jak se všechno krásné stává ošklivým, když to nedokážete správně prožívat… Štěstí se mění v neštěstí a najednou není kam jít. Kam se posunout, když si žádnou radost nedokážu užít? Jaké má pak štěstí smysl? Žádný.
Ano, mluvím o svém dokonalém vztahu. ON je skvělej. Snaží se mi pomoct a pochopit mě. A jeho realistický pohled na svět a reálné problémy tomu docela pomáhají - uvědomuju si, že moje problémy jsou tak trochu platonické. A za všechny si můžu sama, jednoduše. Kde je nějaký risk, couvám, kde hrozný neúspěch, utíkám. A to hrozí v životě všude, takže tonu v apatii a všechno je mi jednoduše u prdele a mám chuť se na všechno vykašlat - na školu, na rodinu i na přítele, protože nechci nic řešit, nechci mít povinnosti a závazky. A abych měla v životě alespoň něco, mám bulimii.
Psychiatrička spíná ruce: "Vždyť vy všechno štěstí zahazujete, jen abyste se vyhnula neúspěchu. Takhle nic nezažijete, riskovat stojí za to." A předepsala mi silnější antidepresiva, která snad obsahují i kapku kuráže.
Stávám se na přítelovi tak trošku závislou. Večer mi nenapíše na dobrou noc, divně se na mě zatváří, a mě už chytá hysterie, že jsem něco pokazila a že se na mě vykašle. A čím víc se bojím, že ho ztratím, tím víc se na něm stávám závislá, a vztah k němu z mé strany začíná být lehce patologický. Chvílemi přemýšlím, že se s ním rozejdu, protože tuhle nejistotu a stres nedokážu vydržet. Jenže opakuju: on je skvělej, nemám důvod pochybovat.
Jisté je, že začínám šílet, jsem paranoidní a hysterická, a těžko říct, jak dlouho k tomu dokáže být tolerantní. Potlesk dámy, Banalitka je nejhorší přítelkyně na světě.
Apatii jsem podlehla i co se týče mé postavy, tzn. žeru jak vepř a je mi u prdele že budu vepř. Doufám, že až začne škola, zase najedu na nějaký normální režim. Nezvracim, psychiatrička se raduje, já si ale myslím, že můj současný stav je horší než veškeré zvracení, jelikož teď si sice nerozvrátim metabolismus, nýbrž si rozvrátim rovnou celej život.
