Prosinec 2010

Zvrat(k)y

30. prosince 2010 v 15:21 BANALITE a její dlouhé dny
Nejšílenější týden mého života.
Nikdy bych nevěřila, že za tak krátkou dobu se toho dá tolik změnit. Čím bych začala?
Má nejlepší kamarádka.. nevim jakto, padla na nás slabá chvíle a řekly jsme si všechno, všechno co jsme si dosud tajily. Začalo to klukama, jak jsem se vyspala s klukem kterého chtěla ona (světě div se, nezabila mě), objímaly jsme se, hystericky jsme brečely a pak to ze mně vypadlo - mám bulimii. Mám bulimii 5 let, sem v píči, chodim na psychiatrii a beru antidepresiva.
Začala na mě řvát ty krávo, proč jsi mi to neřekla? Že vím, že ona by mě vždycky podržela, že bysme se spolu nepřežíraly, že by mi pomohla, že se před ní nemám za co stydět... tak. Hysterický záchvat. Tak. Vím to, jistěže to vím, vím že mě zachrání. Neskutečně se mi ulevilo.
Kapitola 2 - můj bývalý přítel, vlastně už zase současný, sakra. Nechtěla jsem se tak snadno podvolit, ale promluvily jsme si o všem. Dřív v našem vztahu byly jasný mezery, mnoho otazníků, nezodpovězených otázek, vzájemně jsme se nechápali. Teď jsme ty mezery vyplnili. Řekl mi všechny své důvody, problémy atd., a pak to ze mně vypadlo podruhé: "Mám bulimii."
Praštil hlavou o stůl, já se rozbrečela, on mě objal a utěšoval, říkal, že to spolu zvládnem.

Celý život jsem si připadala strašně osamělá, nepochopená. Stačilo se rozhlédnout, překonat svojí introverzi a vylézt ven se svym problémem. Teď vím, že mám 2 lidi, kteří mě podrží a nepustí. Že mě mají rádi a chápou mě. Jsem zkurveně šťastná :D

Vole, až jsem se z toho votetovala.

Ano ano, v záchvatu lásky, přátelství, zoufalství a podobně jsme se s nejlepší kamarádkou rozhodly, že půjdem na tetování. A hned. Zavolaly jsme vyhlášenému hradeckému taterovi, který měl místo sice až v únoru, ale nás vzal hned večer. Bylo to hodně rychlé rozhodnutí, jenže právě to na tom bylo úžasný. Juchajda.


Minulost je tabu

22. prosince 2010 v 15:07 BANALITE a její dlouhé dny
Včerejší zprávy:

Achechochichuch, jsem zase zamilovaná. Zase do toho samího debila co posledně, ale co dělat když srdce poroučí?
S plány jsem si dělala zbytečné starosti. Sedli jsme si do kavárny a několik hodin jsme si povídali. Nutno říct, že večer byl úspěšný. Nenakroutily se mi vlasy, troufám si tvrdit že jsem byla skvěle okouzlující ale taky lehce drzá, naverbovala jsem ho na výlet na hory příští týden a má hrdost zůstala zatím v kalhotkách (= nic nebylo). 
Snad jsem se poučila chybami minulými. Teď už chápu, že projevy citů od něj nemůžu za střízlivého stavu očekávat - prostě není z těch co o tom rádi mluví. Například o naší minulosti, o tom, že jsme spolu 5 měsíců nepromluvili a vyhýbali se očnímu kontaktu přestože jsme kolikrát seděli v baru u stejného stolu, nepadlo ani slovo. Když jsem na to měla drobnou narážku jen něco zabrblal a odbočil od tématu.
Nevadí mi to, taky nejsem z těch co by se rádi svěřovali se svými pocity někomu jinému než psychiatrovi nebo anonymním přátelům na blogu.
Prostě jen tak přijel a začali jsme si povídat jakoby jsme se viděli naposledy před pár dny. Jako bychom nenásilně navázali na rozhovor, který jsme ukončili před 5 měsíci. Je to směšný, ale bylo to příjemný. Rozumíme si, dobře se známe a je mi s ním dobře.
Jestli něco bude? Nebránila bych se (přesněji řečeno s chutí bych mu skočila do postele a nikdy z ní nevylezla). Jen budu potřeboval mega dávku tolerance (a on též, co si budem povídat, ani já nejsem ideální přítelkyně - haha) a méně závazků, aby mi z toho nejeblo.. 
Ale nebudu nic plánovat, ještě jsme se ani nedotkli tak abych pak nebyla zklamaná, že mě nechce.

Zprávy z neurologie:

Paní doktorka se mnou chvíli mlátila o podložku, z čehož vydedukovala, že mám asi zablokovanou krční páteř. Pro jistotu mě poslala na vyšetření ušního nervu, kde jsem byla dnes, a na CT mozku kam půjdu začátkem ledna. Výsledek zatím žádný - jen že celé zkouškové období budu lítat po doktorech.

Vánoční zprávy:

Má vánoční taktika se vyplatila. Řekla jsem mámě, ať někam schová cukroví a neřiká mi kam. Odůvodnila jsem to tím, že chci, aby nějaké zbylo a že bych ho všechno musela sežrat (máma stále nechápe že dcera má problém). Takže je schované, já nevím kde, a neláká mě. Slavím úspěchy (loni touto dobou už byla polovina pryč) a tak jsem si povolila upíct další druh cukroví (těsto se zrovna chladí v lednici). Obávám se, že krize nastane na Štědrý den. A nebo taky ne. A jestli jo tak to snad nebude tak hrozný, protože 27. pojedu na hory a hned po silvestru zase na byteček, takže se nestihnu přejídat. I když je fakt, že na přejídání si najdu čas vždycky...
Uvidíme, stay strong.

Těším se na dárečky, jůůůůů

Banalite Armani

21. prosince 2010 v 7:45 BANALITE a její dlouhé dny
V první řadě děkuji za komentáře ke včerejšímu článku. Pomohlo mi to oklepat ze sebe stres a co víc - děsně se těším. Mimoto jste mi daly inspirativní návrhy, ale nechám to hlavně na domluvě s ním :)

To koukáte, že solim články každý den co. No jo, mám čas, mám náladu, mám elán.

Čili k nadpisu.
Letos bude ježíšek štědrý (já na sebe budu štědrá). Řádně jsem si vyhodila z kopyta a investovala těžký prachy do spodního prádla. Protože rozdíl mezi levnou a drahou podprsenkou je nepopsatelný, především pro nás bezprsé - protože kvalitní podprsenka dokáže vytvořit prsa z jakéhokoliv materiálu. Řádně je stlačí, načechrá, nadzvedne a hle! I my nevyvinuté můžeme mít čárku mezi kozama!
Potíž nastane, když vás někdo svlékne - bacha na obvinění z klamavé reklamy.

A protože mnohé z vás zajímá, jak nyní vypadám, pod perexem foto. Aktuální váha 52,5 kg, což považuji za úspěch, ale nikoliv za cíl. Je mnoho co vylepšovat.
Škoda, že podrda není vidět moc detailně, ale je tmavě modrá a na pásku a ramínkách má ozdobně vyšitou značku.
 - ale ty vnady - přímo jako kuřecí prsíčka na talíři :D


EDIT: všem co se nelíbí mé kalhotky pozor - nemám je zařízlé :D sedí mi dobře, ty přetékající špeky tam mám z větší části i bez kalhotek! Disponuji totiž tzv. vlnitou postavou

Ani nevím, jestli je láska radost nebo utrpení

20. prosince 2010 v 2:55 BANALITE a její dlouhé dny
Pomoc!
Nemůžu spát. Umírám nervozitou (nikoliv ze zkoušek, co se školy týče jsem absolutní flegmatik a je mi úplně jedno, co bude).
Umírám protože se mi ozval bývalý přítel. Ačkoliv od našeho rozchodu (cca 5 měsíců) všude rozhlašuju, že ho nenávidim a že když ho vidim zvracim - celou dobu toužím být s ním a neskutečně se mi stýská. Občas jsem podle určitých náznaků doufala, že i u něj je to tak, ale mé neexistující sebevědomí a chabá hrdost mi nikdy nedovolili zjistit to. A teď? Po 5 měsících breku, hysterie a stesku zjišťuju, že i já mu chybim (když opomenu malé vykřičníky v mé hlavě jako "Ozval se protože zavřeli bar a on se nudí", "Asi dlouho neměl sex", "Chce se mnou znova zamést" atd.)
Jsem měkota a má domnělá hrdost je jenom utopie. Předtím mi ublížil a já teď odkývala navrhovanou schůzku s třímetrovými skoky do vzduchu (kdo by to byl řekl že umim tak skákat!).
Jenže - navrhl že pojedem někam na výlet a ať vymyslím plán. Velmi pěkná snaha. Jedním z úskalí našeho vztahu totiž bylo, že jsem se vztekala že pořád jenom sedíme v baru nebo u něj doma. Snaží se, chce mi vyhovět, chce abych si vymyslela co bych ráda dělala.
Úskalí mého života - nevím co chci. Jo, vždycky jsem se vztekala, ale nikdy jsem nic sama nenavrhla, protože mě nic nenapadlo. A nenapadá mě ani teď. Program výletu? BOŽE, JAKEJ MÁM VYMYSLET PROGRAM? Jsem znamení váha a jsem na hlavu padlá, já přece nemůžu vymýšlet plán, a to teprve v takovýhle zimě, když vyrazím z tepla domova a hned se mi udělá u nosu noodle, zčervenají mi uši, nakroutí se vlasy, make-up mi steče na chodník, v zimní bundě vypadám jak hroch, v čepici jak žalud a kloužu po chodníku jak debil protože jsem ještě nebyla schopná koupit si zimní boty. I když on mi kdysi říkal, když jsem rozmazaná nakroucená v dešti brečela a měla červený nos jak rajče, že je mu úplně jedno jak vypadám, že mě má rád i jako ovci (=s nakroucenýma vlasama). Ale já se tak ráda nemám. Howgh.

No, shrňme si sféru toho, co já dělám ráda "outside":
  • dřepim v kavárně
  • nakupuju
Je vidět že mám koníčků plnou ohradu.

Užít si Vánoce, užít si život

18. prosince 2010 v 14:48 BANALITE a její dlouhé dny
Tak.
V předtermínu jsem si dala 2 zkoušky, obě dopadly více než dobře (za 1), a teď v lednovém zkouškovém období mě ještě 2 čekají. Řekla jsem si, že tenhle víkend odpočívám a od pondělí se začnu (velmi lehce) učit.
V lednu mě také čekají Alpy, snad už konečně francouzské a já budu řádně parle francais (dopr* musím se někam zapsat na kurzy francouzštiny, miluju ten jazyk!).
Příští týden mě ještě čeká vánoční Vídeň, pečení cukroví a nakupování dárků (+pro mě nový telefon a podprsenka Calvin Klein <3 - ač se nabízí otázka "PROČ?" když mě ve spodním prádle v příštím desetiletí žádný kluk neuvidí).
Nu vypadá to na celkem příjemné svátky. Ovšem kdyby tu nebyl jeden známý problém že... 
Od doktorky mám jeden úkol - a to vychutnat si Vánoce. A to se vším všudy, jen ne s mou každoroční štědrovečerní tradicí alias hlava v záchodě.
..Zpomal, kámo.. Užívej si.. Moje jídlo je jako rychlá jízda autem. Jedu jak blázen a nevšímám si věcí kolem. Pak najednou zpomalím a můžu se rozhlídnout, uvědomím si, jak je kolem krásná krajina, a o co jsem celé ty roky, co jsem jezdila 200 km/h, přicházela.

Co se týče mé hlavy, už se mi točí přes týden a nepřestává. Takže na doporučení doktorky jdu v pondělí na neurologii, pak mě někdy chtějí zašoupnout do tunelu a skenovat mi mozek (obávám se aby neprokoukly, že mám místo mozku ořech). Když se na nic nepřijde budu putovat dále po doktorech, budou si mě přehazovat jak horkou bramboru a já strávím mládí v čekárně na klinice a budu snídat hrnec různých pilulek. Teď jsem začala brát hnusné zelené tabletky se železem, jelikož mi byl zjištěn nedostatek červených krvinek. Jsem jak stará babka co pořád mluví o nemocech a lékárna je její druhý domov... No jo, to tak bývá, když jednou vyrazíte k doktorovi. A přece jenom psychiatr JE doktor, zatímco psycholog je prostě psycholog.
Nutno podotknout, že je tak bohatě uspokojena má potřeba sebelítosti... 
Ach, nebojte se, egocentrismus je běžný vedlejší účinek bulimie.
Death.


Perníkofobie

11. prosince 2010 v 15:59 BANALITE a její dlouhé dny
Hurá hurá, váha zase tak nějak poklesává a nyní hlásá 53, což beru. Když na sebe koukám do zrcadla, tak se mi to nelíbí, ale držím se motta "Nevěř nikomu a hlavně nevěř sama sobě".
Zastávám tak myšlenky minulé, která mě popadly když jsem s 5 kg navíc koukala na své staré fotky: "Byla jsem tak hubená a připadala jsem si tlustá." Vida k čemu je dobrý blog - tenkrát jsem si to zapsala a teď to nemůžu popřít.

Před 3 dny se mi opět začala točit hlava. Hlavně když zaklonim hlavu nebo si lehnu, někdy i za chůze kdy se z ničeho nic začnu motat jako ožrala a jen tak tak udržím rovnováhu. Je zde nějaký medik který by dokázal určit, co to má znamenat? Když jsem to měla poprvé dalo se jakž takž uvažovat že to mám z nedostatku jídla, dneska se o tom uvažovat nedá. Napadlo mě, že je to tím že mi chybí železo... ale nevim nevim, somatologie je pro mě španělskou vesnicí.
Nicméně v úterý jdu na psychiatrii tak se zeptám doktorky.

Můj největší nepřítel tohoto měsíce je perníček (podívejte se na něj, no neni k sežrání?) 

A vůbec všechny vánoční pochutiny mě děsí, radši ani nepřipomínat jak dopadly mé minulé vánoce. Teď mám docela silně motivované období a bojím se, že Vánoce všechno překazí. Rozhodla jsem se udělat několik zásadních opatření:
  1. Skladovat cukroví co nejdál - loni se skladovalo cukroví přímo za dveřmi mého pokoje, takže velmi brzo podlehlo destrukci. Navrhnu, ať se uskladní do sklepa. Jsem líný vepř a ve sklepě se bojím, takže přístupová cesta bude obtížná.
  2. Upéct co nejméně cukroví - loni jsem pekla asi 5 druhů (+4 dělala máma) a všeho bylo ohromný množství. Takže letos peču jenom perníčky a z NORMÁLNÍ DÁVKY! (sice mě pečení baví a ráda bych vyzkoušela něco nového, ale v zájmu sebezáchovy NE!)
Jiná záchrana mě nenapadá. Holt toto bude muset stačit. Achjo achjo, Banalitko Stay strong!

Hledám svojí identitu

4. prosince 2010 v 11:27 BANALITE a její dlouhé dny
Prý že 80% žen poznalo, z její malé části, bulimii. Tím myšleno kontrolu jídla, hřešení, pocity viny a nekonečné rozhodování v supermarketu. Pro některé se z toho ale stala přímo posedlost.
Kupříkladu pro mě (aplaus).

Napadlo mě, že bych si na někam na tělo, například zezadu na krk, mohla nechat vytetovat nápis "Stay strong" - a to nikoliv jako součást věty "Stay strong, starve on", kterou se kdysi honosil můj blog - nýbrž jako "zůstaň silná, nepřežírej se" a v mnoho dalších smyslech.

Haha, jak je to paradoxní - minulost a přítomnost - hladovění a přejídání se.
Ne, co paradox? Vlastně je to zcela přirozená posloupnost, nevyhnutelná návaznost jednoho na druhé, primitivní pravidlo - a kolik z nás tomu naivně naletělo.
A přiznejme si to - nechtěly jsme tomu náhodou naletět? Rizika jsme znaly a stejně nás to k sobě táhlo jako magnet. Především ta fascinující "bohyně Ana".
Přes to přese všechno (ano - i přes šíleně bolestivé zvracení lasagní minulý týden, po němž jsem se 4 dni kroutila bolestí žaludku) musím říct, že bulimie mi i něco dává. Jeden by se to až styděl říct, ale spoléhám na to, že, alespoň u některých z vás, je tomu také tak. Bulimie mi dává vlastní identitu, pocit, že někdo jsem - někdo bulimička.

stay strong


Na mojí obhajobu nutno říct, že je to lepší a záchvaty nemám tak často. Dokonce mi i táta po dlouhé době řekl: "Ty jsi hubeňour, koukej se nažrat." A taky už mi dobře sednou těsné kalhoty, z kterých mi ještě před 14 dni přetékalo břicho jako tsunami. 
No jo, tak vstříc lepším zítřkům a nepolevovat!