Listopad 2010

Hádejte co? Zase nic!

28. listopadu 2010 v 15:34 BANALITE a její dlouhé dny
Hurá, všichni potlesk, Banalite je zase v prdeli! 

Kam vedou moje zásady?
Nikam.

Kde je moje odhodlání?
Nikde.

Co z toho?
Nic.

Prožranej víkend, zvracení, projímadlo, hnus. 
A o to víc mě to mrzí a je mi ze mě zle, protože to odhodlání pod kůží kdesi mám, kazím si to sama, jak jinak, všechno co dělám dělám sama.

K čemu mi je odborná pomoc? V úterý jsem přečetla doktorce spis mých nových zásad. Sršela jsem štěstím, ona měla radost, sama jsem navrhla, že teď si můžem dát ve schůzkách menší pauzu, protože se cítím dobře.
Je to jak na houpačce, jednou dole, jednou nahoře. A je úžasné jak si vždy po jednom povedeném dni věřím - "je to za mnou, navždy".
Jsem naivní.
Byla jsem na psychiatrii na odběru krve, aby se zjistilo, jestli z toho přejídání nemám zvýšený cholesterol. Výsledky jsou naštěstí v pohodě (až na to že mám málo červených krvinek) :D Jinak je zvýšený cholesterol u bulimiček prý častá věc.

Zabývám se kravinama, a přitom se mi blíží zápočtový týden a zkouškové období. Je tedy fakt, že mezi zvracením a sezením na záchodě jsem přes víkend stihla dopracovat všechny seminárky. Myslím, že se mi všechny povedly. Mě se líbí, jestli se nebudou líbit mrs. profesorce - je mi to jedno, nemá vkus :D (tj. velice jednoduchá nafoukaná teorie, jak se nikdy necítit neschopný)
Za 2 týdny mě čekají 2 těžké testy a jedna zkouška (hrdinsky jsem se přihlásila na předtermín, hůůůů).
Dole je obrázek který jsem vypracovala jako součást seminárky na psychologii na téma Moje osobnost. Kolem jsem vylepila obrázky a slova vystřihaná z časopisů, které vyjadřují moje obsese - na jedné straně kladné, na druhé záporné. Velkou roli tam samozřejmě má jídlo - nelhala jsem, snažila jsem se to udělat upřímně. Stejně to bude číst jenom jedna profesorka, která má 500 dalších studentů, a pak mi to vrátí. 

Nepropadejme panice

21. listopadu 2010 v 14:24 BANALITE a její dlouhé dny
Dnes zase odjíždím na privát - po 12 dnech strávených doma, které můžeme brát jako zkoušku mé nové teorie, přináším shrnutí: 

V zásadě - funguje. Když si člověk najde čas na to se zastavit, zamyslet, nemůže dojít k jinému závěru, než že FAKT NA TEN PYTEL LEVNÝCH SUŠENEK NEMÁM CHUŤ! FAKT MI TO NIC NEPŘINESE, FAKT NECHCI ZVRACET. A když nechci zvracet není jiného řešení než se NEPŘEŽRAT!
Ovšem ve čtvrtek se dostavila krize. A způsobil jí můj psychický stav, je to tak, jsem taky emoční jedlík. Byla jsem nervózní, rozladěná, trošku smutná, znuděná, deprimovaná, padla na mě apatie: Přátelé, je mi to u prdele. Proč bych vlastně měla být hubená? A tak jsem se přejedla. Hned potom jsem si vzpomněla na ten důvod, proč být hubená, ačkoliv vlastně slovy ho vyjádřit nedovedu. Šla jsem zvracet. Chyba. Ale z toho plyne jedno velké poučení - vystříhat se podobných nálad. A proto jsou rozhodně antidepresiva vhodným doplňkem k léčbě bulimie!
Opravdu, mám pocit, že AD drží mé emoce lehce při zemi. Ztlumily mé velké záchvaty vzteku, nervozity, nálady už mi neskáčou jako hopík, dá se to ovládnout. Mimoto dokážu lépe prožívat radost, dokážu se bavit, aniž bych myslela neustále na černé stránky života.

V úterý jdu opět k psychiatrovi (stále mi přijde divný používat název "psychiatrička", ani nevím zda to gramatika česká povoluje), proberu to s ní a uvidíme, co dál. Já doufám, že to bude dobrý. Že mě mé nové zásady neopustí stejně rychle jako mě opouští většina jiných zásad. Jestli zkrachuju, nevím co bude. Je hrozně těžký odlepit se ode dne a nedat se, protože je to tak snadný, podvolit se a nechat se vléct životem, nezasahovat do scénáře, vytvořit si z věty "Je mi to u prdele" životní motto... Nesmím to vzdát.


Jinak jsem dnes tedy velice mrtvá. Včera jsem zaskakovala u nás v baru, zavírali jsme až v 6 ráno, přičemž šéf se ožral jako dobytek a museli jsme ho polívat vodou aby se probudil - a to jel pak ještě domů autem idiot. 
Také se tam objevil můj bývalý přítel a 3 měsíce po rozchodu jsem s ním !poprvé promluvila.
"Čau, co si dáš?"
"Dvanáctku."
Pak se se mnou snažil trochu bavit, ale já prostě nemůžu, nenávidim ho. Nebo ho možná až tak miluju, že ho z toho nenávidim..
Taky mi včera volal můj předbývalý vzdálený přítel (Standa, jestli si na něj někdo pamatuje z nemalého počtu článku co jsem o něm napsala ) a chtěl mě vidět. Mám radost - až na malý detail, že sejít se je prakticky nemožné, když já bydlím zároveň na 2 místech a on od obou bydlí 4 hodiny daleko.
Dost se teď obracím do minulosti. Seznámit se s nějakým novým klukem? Děkuji, nechci. V pátek jsem byla po dlouhé době na diskotéce, jakmile se ke mě někdo na parketu přitočil, gestikulovala jsem: "Ustup!" ať byl sebehezčí. Nemám chuť někoho poznávat a pak se v něm zklamávat. Nechci vztah, nemám na to. Netrápím se, že jsem sama, zájem o mě je a to je fakt, mají ho dokonce ti, které mám sama ráda. Nemůžu si stěžovat, jsem spokojená.
Pro dnešek.

Mějte se krásně

Zastavit se a přemýšlet

15. listopadu 2010 v 13:27 BANALITE a její dlouhé dny
Nějak mi to psaní nejde.
Vždycky rozepíšu článek a pak s ťukánim na čelo kliknu na křížek a jdu se raději věnovat své oblíbenější činnosti - nicnedělání.

Tento týden jsem nejela do školy, vzhledem ke středečnímu svátku to nemělo moc cenu. Chtěla jsem se oddat samostudiu, ale ono to moc nejde, však to znáte :D 
Být doma je pro mě velká zkouška. Když jsem na privátě nemám prakticky možnost se přejíst, netvořím si zásoby, mimoto jsem chudý student a tak krize přichází akorát o víkendu doma - a to tedy pravidelně!
Ale já doufám, že tenhle týden zvládnu bez záchvatu. Mám nové "berličky co mě podpírají".. jak řekla moje doktorka.
Moje psychiatrička přesněji řečeno.

Je tomu cca měsíc co jsem začala propadat zoufalství a zcela přestala všechno zvládat. Počínaje jídlem, pak škola, společnost a konec konců i blog, jak jste mohly sami zpozorovat. Vzpomněla jsem si na obavy psychologa ke kterému jsem chodila - že tu školu nezvládnu kvůli svému psychickému stavu. A to nechci, škola mě baví.
Vyhledala jsem tedy psychiatra. Paní doktorka je skvělá, dává mi na bulimii nahlédnout z jiného pohledu, nejenom jako hlad po jídle, ale hlad po něčem jiném - po lásce. Moje záchvaty jsou spojené hlavně s domovem, čili s rodinou a s citovým chladem který mezi námi panuje. Prázdnota ve mě, kterou se snažím zaplnit - jídlem. A vztek, bezmoc, kterou se snažím dostat ven - zvracením. 
Měla bych si najít jiné náhrady, najít jiné naplnění a jiné uvolnění.
Mimoto mi doktorka předepsala antidepresiva. Zatím je mám krátce, takže s výsledky si nejsem jistá.
Další poznatky mi přinesla kniha Francouzsky netloustnou, kterou jsem si koupila na doporučení rozinky, děkuju moc :)) 

Jak tedy teď bojuji proti záchvatům:
Když cítím, že na mě jde žravost, zastavím se a zamyslím se
  • Na co přesně mám chuť?
    Zamyslím se nad potravinami, kterými se obvykle přejídám. Bývají to světlé rohlíky s marmeládou a medem, piškoty, levné sušenky které máme doma vždycky po tuctech, pudingové jogurty...
    Vlastně nic co bych ve skutečnosti měla ráda. Mnohem radši než světlé rohlíky mám tmavé pečivo, piškoty jsou hrozně suché, levné sušenky vlastně nesnášim a než pudingové jogurty mám ráda ty zakysané.
    Výsledek? Nemám chuť na jídlo, mám chuť na přecpání se.
  • Když mám chuť...
    Mám-li chuť na něco určitého - například na oříšky v čokoládě - není problém. Můžu si dát, ale jen tolik, kolik mou chuť skutečně uspokojí. Celý pytlík to určitě není, po tom jsem moc přeslazená a poslední kousky mi už ani nechutnají. Musím pečlivě naslouchat svým chutím a svému uspokojení, jíst pomalu a soustředit se na to.
    Mám chuť na hamburger? Jde o to zastavit se a najít si čas na rozmyslení se, najít alternativy - neuspokojila by mě lépe čerstvá křupavá celozrnná kaiserka s cottagem?
  • Co mi to přinese, když se přežeru?
    Dřív jsem si říkala: No co, mám chuť se přežrat, prostě se přežeru a pak to vyzvracim a bude to v pohodě.
    Jenže co mi toto přinese? Co mi přinese pocit plného žaludku? Spokojenost? Ani omylem!
    Výsledek? Nepřinese mi to vůbec nic!
    Když se přejim, budu muset zvracet. Zvracení nenávidim. Zničím si žaludek, zničím si metabolismus. Když se nevyzvracím, budu nacpaná jak balón, bude mi blbě, budu tlustá a budu se nenávidět. Nemá to smysl.