na Blog.cz

Fotky z letošního ledna a února - váha 50 kg... 

Schovala jsem je, abych neviděla realitu.

Teď už jí vidim.

A já kráva jsem si připadala tlustá!

Teď už je to jedno, teď mám kdovíkolik kg, snad bych se zítra ráno mohla asi po měsíci konečně zvážit.

Občas si chci přečíst, co nového.

Mrknu na výpis posledních článků svých "oblíbených blogerů" a vidím:

Jídelníček

Thinspo

Jídelníček

Jídelníček

Přežranost

Pak se kouknu do archivu svých článků a vidím ten samý scénář.

Už mě to nebere.

Nikdy na tom nebylo co k "braní".

Nepomohlo mi to a nepomůže to ani vám. Protože vždycky přijde ten poslední název: přežranost.

Každý máme svou cestu, možná bych se tu taky ještě chlubila minimalistickými jídelníčky, kdybych tak netloustla.

Možná bych taky koukala na thinspiraci, kdyby mi to nepůsobilo tak hroznou bolest - a následnou motivaci k bulimickým záchvatům.

Možná bych se taky vážila, kdyby váha ukazovala nižší číslo.

Možná bych taky plakala nad snědeným řádkem čokolády... jenže pro mě znamená sníst JENOM řádek čokolády ohromný úspěch.

Nedávno jsem oslavila 20.narozeniny. 

Smazala jsem rubriku fotoodhalení.. dosud mě v ní chválíte a říkáte "nehubni!". A o to víc mě to bolí, protože to už nejsem já.

Na závěr tohoto článku by se možná hodilo říct, že končím.

Jenže já nekončím.

Když jsem se dala před 7 lety na dietu, nikdy mě nenapadlo, jaké to bude mít důsledky. Nemůžu skočit ze dne na den, ale věřte tomu, že jednou skončím. 

(normálně se do dementních skupin na facebooku nepřidávám, ale do skupiny "Jediné světlo v mém životě je světlo z ledničky" patřím jako ryba do vody)

Na priváte jím pěkně, s mírou, neřeším to. Jásám, chci napsat na blog jak jsem fresh a na pohodu, ale pak si říkám:

Budou mě mít ještě rádi když budu normální?

Než stihnu něco napsat, je to stejně jedno, poněvadž rodná lednice mě již vítá voláním: "Pojď se přežrat!"

A tak jdu.

Nu, dneska jsme šli na rodinnou večeři do číny.

Pak mi máma říká: "Sakra ty si snědla jídlo, dala sis zákusek, dojídala si po ségře a teď máš ještě chuť na piškoty?"

"Mámo vole, chuť na sladký mám non-stop!" ... a své lži dovádím do dokonalosti: "víš já mám děsně dobrej metabolismus cukrů."

Máma odborným termínům nerozumí stejně jako já, ale když se chytře tváříte, nikdo o vašem nebetyčném intelektu nebude pochybovat.

Škola mě stále baví. Otázkou je, jestli kdy dokážu pracovat s lidmi.

Lidi, nesnášim vás.

Snad jsem si tento obor vybrala proto, abych pochopila samu sebe. A to mě neuživí.

Leč když sedím na své židličce cítím, že sedím na správném místě. Rozumím tomu. Velmi často přicházejí na přetřes pojmy jako anorexie, bulimie. Neznalí spolužáci vrhají do ringu názory a já trpím a v duchu křičím "nééé tak to není."

Nahlas mlčím.

Nestojím o tom aby si na mě ukázali prstem a šeptali si ANOREXIČKA (jako v 8.třídě kdy jsem vystoupila s referátem na anorexii a spolužačka poznamenala: "a zde máme živoucí příklad").
Ovšem - dnes by mě z anorexie mohl obvinit leda slepec.

Snad brzy najdu nějakou energii alespoň odepsat na vaše milé komentáře. Vždy mě moc potěší, děkuju za ně.

Jenže elán - ten nemám.