(normálně se do dementních skupin na facebooku nepřidávám, ale do skupiny "Jediné světlo v mém životě je světlo z ledničky" patřím jako ryba do vody)
Na priváte jím pěkně, s mírou, neřeším to. Jásám, chci napsat na blog jak jsem fresh a na pohodu, ale pak si říkám:
Budou mě mít ještě rádi když budu normální?
Než stihnu něco napsat, je to stejně jedno, poněvadž rodná lednice mě již vítá voláním: "Pojď se přežrat!"
A tak jdu.
Nu, dneska jsme šli na rodinnou večeři do číny.
Pak mi máma říká: "Sakra ty si snědla jídlo, dala sis zákusek, dojídala si po ségře a teď máš ještě chuť na piškoty?"
"Mámo vole, chuť na sladký mám non-stop!" ... a své lži dovádím do dokonalosti: "víš já mám děsně dobrej metabolismus cukrů."
Máma odborným termínům nerozumí stejně jako já, ale když se chytře tváříte, nikdo o vašem nebetyčném intelektu nebude pochybovat.
Škola mě stále baví. Otázkou je, jestli kdy dokážu pracovat s lidmi.
Lidi, nesnášim vás.
Snad jsem si tento obor vybrala proto, abych pochopila samu sebe. A to mě neuživí.
Leč když sedím na své židličce cítím, že sedím na správném místě. Rozumím tomu. Velmi často přicházejí na přetřes pojmy jako anorexie, bulimie. Neznalí spolužáci vrhají do ringu názory a já trpím a v duchu křičím "nééé tak to není."
Nahlas mlčím.
Nestojím o tom aby si na mě ukázali prstem a šeptali si ANOREXIČKA (jako v 8.třídě kdy jsem vystoupila s referátem na anorexii a spolužačka poznamenala: "a zde máme živoucí příklad").
Ovšem - dnes by mě z anorexie mohl obvinit leda slepec.
Snad brzy najdu nějakou energii alespoň odepsat na vaše milé komentáře. Vždy mě moc potěší, děkuju za ně.
Jenže elán - ten nemám.