Září 2010

Ještě žiju

24. září 2010 v 22:45 BANALITE a její dlouhé dny
Ahoj holky,
První vysokoškolský týden je za mnou, úspěšně, dalo by se říct. Obor mě baví, spolužačky jsou přátelské, spolubydlící v pohodě. Nemám si nač stěžovat, jím jak vepř a cítím se tak nějak vyrovnaně.

Teď jsem se vrátila domů a tady samozřejmě všechno při starém hovně.

Hned po příjezdu jsem se přežrala - bože, bezedné zásoby žrádla, jak jste mi chyběly! - vyblinkala, a přežrala po druhé. Teď už jenom čekám, až dojde na poslední odstavec básně od bafiisky, a co vám budu nalhávat, snad by to byla i úleva.

Všechny úspěchy minulého týdne se ztrácí v jediném neúspěchu dneška. Všechny studijní, společenské a životní pokroky se krčí pod stínem bulimického záchvatu. A nic jiného mě nezajímá, nic jiného nevidím, než ten vlčí hlad.

Občas vstanu ráno z postele, podívám se na sebe a říkám si, že to není vlastně tak zlý. Že můj nos je sice poděs, ale je přece můj, jsem to já a mám ho ráda. Že moje stehna jsou sice trošku macatá, ale jsou moje, jenom moje a jsou fajn. Mám ráda sebe, protože jsem to já. Jsem kreativní a chytrá, vtipná, mám dobrý projev a literární vkus, jsem jiná, jsem osobitá, jsem to já a mám se ráda.

Holčičko, si snídala vtipnou kaši ne?

Během dne všechnu mou pozitivitu převálcujou moje chyby, nedostatky, trapasy a hlavně totální neschopnost najíst se jako člověk.
Asi nejsem člověk.

Když čtu články sama po sobě, trošku mě povznáší, že poslední 2 články (včetně tohoto) byly z menší poloviny pozitivní. Jasně, jak je mým dobrým zvykem všechno hezkého co řeknu okamžitě popřu, ale alespoň existuje nějaké světlo ve tmě. Jako vodítko, kterého se mám držet. Myslet na to, myslet pozitivně.

ross

Štěstí ve hře, neštěstí v lásce

17. září 2010 v 22:09 BANALITE a její dlouhé dny
Nevím komu mám děkovat za to, že mi moje plány vycházejí. Jsem šťastná, že mě přijali na mou vysněnou vejšku, a že se konečně stěhuju od rodiny, přestože to zní šíleně, stěhovat se pryč z Prahy za studiem. Jsem šťastná, že jsem sehnala krásný moderní byt a že mi táta koupil pěknou novou postel. Jsem šťastná, když se koukám na zabalené krabice které si zítra odvážím. Jsem šťastná když si pročítám svůj rozvrh. 
Konečně vidím ve svém životě obrat.
Změnu.
Krok dopředu.
Vidím budoucnost.

Kdyby ještě existoval bůh, bylo by to jednodušší. Děkovala bych jemu. A kdyby se mi stalo něco špatného řekla bych si: "No co, bůh to tak chtěl, on ví co dělá, určitě je to pro moje dobro."
Takhle nezbývá než jen křičet a rvát si vlasy: "Proč já? Proč zrovna já? Co jsem komu udělala?"
Náboženství má smysl. Dává lidem životní smysl, východisko, budoucnost, minulost a řád.
Ateismus je plný nejistot - co bude potom? co bylo předtím? PROČ?

Ale vy víte, že na druhé straně se mi tak nedaří.
Štěstí ve hře, neštěstí v lásce.
A nejde jenom o lásku, celý můj vnitřní život je v háji. 
Moc vám děkuji za podporu. Dodáváte mi odvahu. Jenže já už jsem se rozhodla. Jít zvracet bylo rozhodnutí. Dost dobře jsem mohla odolat a nechat břicho nacpané jako poslední 2 týdny. Ne, už tak nechci, rozhodla jsem se - když se přejím půjdu zvracet, je mi tak líp
nejblbější rozhodnutí mého života, vím.
Dneska zase. 

Ale zítra už bude dobře. Už jen ten životní obrat mi může pomoci a já věřím, že pomůže. Budu si kupovat jídlo za svoje peníze, koupím si jen tolik, co potřebuju. Žádné bezedné zásoby, žádné přejídání, skvělej život.

Vzdala jsem se.

16. září 2010 v 20:48 BANALITE a její dlouhé dny
.. i přestože jsem dneska měla dobrý den a dobrou náladu.

Nejdřív jsem zjistila že ještě alespoň 2 měsíce budu moct chodit na brigádu. Jednou týdně, to je skvělý, takový přivýdělek se mi moc hodí. Usoudila jsem, že jsem bohatá, a hned jsem jela do obchoďáku a vyhlídla jsem si nový kabátek na zimu a boty. Pak jsem si koupila krásný tílko, s jednou jedinou výtkou - nositelné, až mi splaskne břicho. Ale co by nesplasklo, dneska už se přece nepřežeru.

Nepřežeru se tak jako jsem dělala posledních 14 dní. Každý večer se napráskat, ale nezvracet, hlavně nezvracet. Protože když se vyzvracím, budu mít potřebu se další den přežrat znova. Ne, hlavně nezvracet a jíst pořádně, pak ty záchvaty zmizí.
Jenže proč nemizí?
Proč jsem se přejedla i dneska?
Za celý měsíc, co chodím k psychologovi, jsem zvracela jenom jednou. Snažila jsem se jíst normálně, být normální.
Dneska jsem to vzdala.
Stydím se za to před vámi, sama před sebou a před psychologem. 
Šla jsem zvracet. A klidně půjdu zvracet i zítra protože už nechci chodit spát s nacpanym břichem.
Víte, přes všechen ten stud se mi tak trochu ulevilo.
Zvracení je tak trapně jednoduchý řešení.
Když mám nacpaný břicho, nemůžu spát. Pálí mě žáha, mám křeče a ráno se probouzím s nepříjemným pocitem v ústech.
Když mám hlad, taky nemůžu spát. Kručí mi v břiše a ráno se probouzím s třasavkou.
Když zvracím, unaví mě to, padnu do postele a usnu jako mimino. Už teď se mi klíží oči.
Když jím normálně.... to neumím.
Naslouchej svému tělu, to se říká, a moje tělo se líp cítí vyprázdněné.

Nekritizujte mě, sama vím, jak moc je to hloupý.
A třeba zítra už nebudu mít chuť k přejedení.
Třeba zítra prostě začnu od znova a skoncuju s bulimií.
A třeba taky ne.
Jen prostě vím, že mezi záchvatovým přejídáním a bulimií volím jednoznačně bulimii.

Pokračovaní eseje na "jak" téma

15. září 2010 v 20:59 BANALITE a její dlouhé dny
Vím, že ani vy mi na otázku JAK nemůžete odpovědět. Musím hledat cestu sama,  přestat tady prudit s otázkama
JAK mám být krásná??
JAK mám jíst??
JAK se mám mít ráda??
JAK mám vypadat??
JAK se mám chovat??
JAK se mám tvářit??
Jak? Jak? Jak? Jakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjakjak??
Věděli jste, že jak je krom tázacího zájmena taky tibetská kráva? Z jejího mléka se vyrábí jačí máslo které se tam tuším dává do čaje.
Tibet mě vždycky lákal, ani nevím proč, snad jsem doufala že jsem převtělený Dalajláma nebo jiný významný láma, a že jednou za mnou přijdou nějací lámové a řeknou, že mě poznali podle znamení na lopatce a že jsem dalajláma, a já řeknu: "Žehnám ti, bratře, snad jsem kdysy bývala dalajlámou, ale pak jsem si vzala projímadlo, vysrala jsem vlastní duši a teď už nejsem vůbec ničím."
A tak zůstanu v tomhle zaprděnym maloměstě, a místo abych vládla zlatým žezlem národu budu vládnou rohlíkem s marmeládou sama sobe.

Dost pokusů o inteligentní humor, dneska skáču z tématu na téma jako tibetský kamzík z hory na horu.

Dnes jsem si tvořila rozvrh a mám ho pěkně na prd. Výhodou je, že kdybych chtěla, můžu se domů vracet už ve středu večer a být tu až do neděle. Kdybych chtěla. Kdybych se měla za čím vracet.. A? Jedině jsem ráda, že budu moci nadále chodit ke svému psychologovi.
Každý den mám nějakou hodinu večer - a co mě ale hodně mrzí, že nebudu moct chodit na tancování, které už jsem si domluvila a dokonce jsem vzhledem k mým tanečním zkušenostem měla nastoupit rovnou do profesionálního souboru :( Už jsem si koupila nové kalhoty na tréninky a teď? sorry kámo, baletka nebudu..

Jak...?

14. září 2010 v 23:24 BANALITE a její dlouhé dny
Dnes jsem se po 2 měsících sešla s kamarádkou ze školy. Ona taky vždycky držela diety a po škole, zatímco všichni šli na oběd, jsme spolu chodily na celozrnnou housku :D Nepochybně jsme měly problém obě, ale nikdy jsme o tom jako o problému nemluvily. Byla to prostě dieta - nutná součást života, a společně jsme se smály všem tlustším a bavily se o tom, který bílý jogurt je nejlepší.
(Nikdo mě za to nekritizujte, nadávat si umím ze všech nejlíp.)
Ona je zas v pohodě, já v tom zůstala sama.
Šly jsme do KFC, ona si dala longera, já si dala kafe. Vyprávěla mi, že sice přibrala pár kilo, ale cítí se skvěle. Že může jíst co chce, že má chuť na nutelu, tak si dá 3 lžičky a je v pohodě, zatímco dřív by jí snědla strašně moc a ještě potom měla vyčítiky.
A já se ptala: "Jak? Jaktože dokážeš nesežrat jí celou?"
"Nevím, nějak jsem se s tím vyrovnala."

A co já? Jenom se ptám a čekám až mi někdo předloží mapu jak z toho ven. Stejně se ptám svého psychologa, když mi říká, že se musím začít mít ráda, a já se ptám JAK????
A nikdo mi neodpoví, všichni jen bezradně krčí rameny.
Mohou mi jen ukázat cestu, ale jít po ní už musím sama.
Ale jak? Jak mohu vyrazit na nějakou cestu když se cítím jako vybitá baterka?


Mimochodem - dnes je to už měsíc co jsem po rozchodu. Cože? Zasekla jsem se v časoprostoru, nemohu se hýbat dopředu ani dozadu, přijde mi to jako včera a pořád bláhově něco čekám. Ale před měsícem jsem napsala: "Už ani slovo o tom idiotovi", budu se tím řídit. Nezasloužil si moje slova ani před měsícem, tím méně si je zaslouží dnes.

Marcipánová neděle

12. září 2010 v 19:19 BANALITE a její dlouhé dny
Ahoj dámy,
kdyby vás zajímalo, co jsem dělala dneska, tak jsem žrala a žrala a vařila a žrala a žrala a pekla a žrala a žrala a tak dále, začíná to být nuda.
K obědu jsem vařila sice zdravě - zapékaný kus kus s brokolocí a se sýrem, ale snědla jsem toho takové množství že to rozhodně zdravý nebylo. Ale byla to mňamka, přestože dělaná podle nespolehlivého receptu z internetu. Mám pocit že se autor toho receptu zbláznil. Díkybohu za můj chuťoví jemnocit :) některé suroviny jsem ubrala, některé přidala a bylo to akorát.
Pak jsem se dal do pečení buchty "Vanilkový obláček". Vypadá výborně (na dietu zapomeňte).

vanilkovy oblacek


Včera jsem byla chvíli v baru a nebavilo mě nic. Nebaví mě alkohol a co hůř, nebaví mě MUŽI! Objevili se tam nějací 2 fešáci, dříve by v takové situaci má lýtka zahořela jasným plamenem, tentokrát mě to nechalo úplně chladnou :D . I přesto, že jeden z nich si se mnou začal povídat, řekl mi pár lichotek, já zabručela na odpověď "Hihi" a odešla jsem domů dát si půlnoční svačinku.
Stala se ze mě frigida nebo co?
Myslím že už mě žádnej chlap nezaujme, nebude-li z marcipánu.

Pod perexem já a můj budoucí muž.

Na jídlo nevyzraješ, holčičko,

10. září 2010 v 22:55 BANALITE a její dlouhé dny
řekl.
Pokrčila jsem rameny.
Ale vyzraju.
Zní to tak jednoduše. Naplánovat si jídelníček a jíst.

Jenže žijeme v domění že chuť je jen pocit.
Já nevím co je chuť. Ale mě se chce z chutě zvracet, těžkne mi jazyk, vysychá mi v ústech - a to už není žádný duševní pocit. To je nesmírná touha, absťák.
Na jídlo nevyzraju.

Přes den jím podle plánu, podle DOBRÉHO plánu. V poslední době mě ale postihuje večerní žravost. Nejsou to vyloženě záchvaty na které jsem zvyklá, ale denně teď před spaním sežeru třeba 3 rohlíky s marmeládou. Jdu spát s plným žaludkem a je mi do pláče. Celý den se mi tak daří, hodinu se piplám se zdravou večeří a pak to všechno pokazím hnusným bílým pečivem.
Kdybych hladověla nebudu se svým záchvatům divit.
Jenže já jím dost a tak se divim!!!

...říkal tu někdo že řešit jídlo je blbost?
Aha, to jsem byla já.
Změna tématu:

Už 7 let jsem zvyklá chodit v pondělí a ve středu na tancování. Nyní měním místo bydliště a usoudila jsem, že jediné co mi bude chybět je ten tanec.
Jediná aktivní věc kterou jsem v životě dělala (kromě diety, pst!)
Aktivně jsem ale našla několik tanečních skupin. Hip-hop a street dance.
Jenže - Tanec jako hip-hop mě nikdy moc neoslovil. Holky, co ho dělají, mi prominou, ale pro mě je to akorát tanec velkých gest, velkých kapuc a drsných póz, dokola opakované kroky bez myšlenky. Jo, viděla jsem i hip-hopová vystoupení co se pokoušely o myšlenku - musela jim pomoct divadelní scénka nebo tak něco. Kdežto ve výrazovém tanci můžete vyjádřit cokoliv už jenom pohybem - a třeba i sólovým, zatímco hip-hop je založen na mase lidí.
Že by zaujetí konkurence? Nejednou se nám stalo, že nás na soutěži postavily proti hip-hopové skupině. Udělali pár drsných gest, náctileté publikum začalo výskat a hle, vyhráli. A co je komu do toho že já jsem si při provazu div nenatrhla prdel... Nejsi v modě,tady máš stříbrnej pohár.
"Prosím, já bych raději zmrzlinovej pohár."
Už už jsem si nasazovala kšiltovku s rovným kšiltem a zkoušela jsem před zrcadlem drsné výrazy, když tu jsem narazila na nemoderní taneční kurzy přesně dle mého nemoderního vkusu. Kurzy moderny.
S trenérem už jsem se domluvila přes email a nehorázně se těšim :) 

Bože, to bude život až mě v chlebníku nebude strašit pytel bílého pečiva!

expressive dance

Hledám svůj ideál

9. září 2010 v 21:01 BANALITE a její dlouhé dny
14 denní akce, kde jsem dělala hostesku, už skončila a já se opět vrátila na svou starou brigádu administrativního pracovníka. Celý den mačkám Enter a sním o tom, jak budu zase dělat hostesku. Přemýšlím a přemýšlím, až se můj malý sen nafoukne do obřích rozměrů a já už se vidím na přehlídkovém molu, pak minu zrcadlo a bum - bublina praskla - sakra. Ve svym snu jsem vypadala docela jinak.
A tak zůstávám u kariéry administrativní krysy, vstávám v 5 ráno a spím s hlavou na klávesnici. Tohle nemá budoucnost. Vzhůru na vysokou! 

Na základě komentáře od Stelly mi něco došlo. Jsem blbá... ano, toto jistě rádi slyšeli všichni moji odpůrci a tak pro jejich potěšení opakuji: JSEM BLBÁ! 
Bude mi 20. Občas mi tady napíše nějaká 14 letá slečna a já kroutím hlavou - bože, vždyť je o 5 let mladší, co bych si s ní tak mohla říct?
A pak mi to dojde - spíš ona by si neměla co říct se mnou. Jsem moc stará. Jsem bulimička v důchodu. Ve svym věku bych se měla zabývat důležitějšíma záležitostma (například si zařídit důchodové připojištění žeano)
Dříve jsem si představovala, jaká budu ve 20 letech. Krásná, elegantní, sebevědomá dospělá žena. A místo toho nedbám žádných biologických zásad a snažím se donutit svoje tělo aby vypadalo jako tělo 13 letý holky. No jo, přírodní vědy mi nikdy nic neříkaly.
Marním svůj život hloupostma.
Dopusila jsem se sama na sobě nesmírnýho omylu.
Jenže když jednou zakusíte nižší váhu, už nikdy nebudete chtít jinak.
Je to boj.
Boj sama proti sobě.
Nikdy se nedokážu vyléčit, když se nezbavím hubených ideálů. Pryč s nimi a šup sem s nějakou tučnou kráskou.

Když jsem na googlu zadala "tučná kráska" vyjelo mi toto.
tučná kráska
 A já se sakra nedokážu vzdát svých ideálů
hubený ideál

Bez úrovně

6. září 2010 v 20:17 BANALITE a její dlouhé dny
"Slečno, nezhubla jste náhodou? Jste ještě víc pohublá než posledně..." ptá se psycholog.
"Cóó? Kdóó? Jáá? Néé!!" odpovídám a kuckám se radostí.
Je fakt že teda nevím, váze se vyhýbám obloukem.
"A jak jste na tom teď s jídlem?"
"Dobře, jím docela normálně."
Že moje "normálně" je 800 kcal rozpočet už si nechávám pro sebe. Jasně že vím, že podle svého BMR bych mohla/měla jíst 2 krát tolik, ale ono to tak svádí... Ty 2 kila... dolu... achjo.
A záchvaty? Popírám.
A nelžu.
Netleskejte předčasně. Okoukala jsem jídelní úchylku od any - Any, promiň, ale to fakt nemá úroveň :) Sníst jeden řádek čokolády, zbytek tabulky vyhodit. Jakoby se ve mě nad odpadkovým košem prali 2 osoby. Jedna chce tu čokoládu strašně moc sežrat celou, druhá ví, že se jí musí zbavit. Milisekundu před tím než čokoláda letí do koše ta moje tlustá část ulamuje ještě poslední čtvereček a cpe si ho do pusy - ha, je můj, teď už ho nedostaneš!
Chleba s marmeládou - párkrát si kousnout - vyhodit. Pro jistotu cpu do koše celý bochník, máma bude mít radost jak pěkně papinkám. Pár piškotů, pytel do koše. A vida, už nezbylo nic čeho bych se mohla přežrat. To jsi to pěkně zařídila Banalitko.
"Nebojte se pane doktor, ta bulimie už bude v pohodě!"
Je mi sice blbě protože jsem splácala neuvěřitelně pestrou paletu různých soust, ale necítím se přežraná, nemusím zvracet.

Nakolik jsem sobecká? Rozmazlená? Nešťastná??

n

Banalite s kritikou

5. září 2010 v 13:29 BANALITE a její dlouhé dny
Dnes trochu z jiného soudku:

Jakoby celý svět stál na posuzování a kritice. Proč vlastně ne, je to přirozené - člověk posuzuje co je pro něj dobré a co špatné aby mohl přežít, posuzuje ostatní lidi, aby o nich získal povrchní informace o zdravotním a majetkovém stavu a podobně. Přirovnáno k indiánům - čím víc per v čelence, tím větší borec - čím dražší oblek, tím větší borec.
Jenže dneska je nás na světě už 7 miliard, je těžké se prosadit, a snad jsou i lidi natolik znudění, že vás zhodnotí od špičky na botě po poslední koneček vlasu.
Dnes a denně, kupříkladu v metru, mě několik desítek lidí sjede pohledem od hlavy až k patě.
A co budu kecat, dělám to taky. Kdo ne.
A mám toho plný zuby. Kdo ne.
Každý se snaží skrývat ty chyby, které by společnost nepochybně odsoudila. Těžko se ale s takovými chybami prát, utíkáme s nimi mimo realitu, kde nás nikdo posuzovat nebude, třeba do virtuální reality -na blog.

Tak chci nejprve poděkovat všem za objektivní názory na antidepresiva, ať kladné nebo záporné. Speciálně dík holkám "neblogařkám" - překvapilo mě, kolik se vás tu objevilo - za jejich zkušenosti. Nereagovala jsem, leč beru na vědomí :)

Ale posuzování toho, kdo trpí PRAVOU depresí a kdo NEPRAVOU depresí, kdo si vymýšlí, kdo se sebelituje a kdo má opravdový problém, bych přece jenom nechala na odbornících. Tajně doufám, že jsou natolik profesionální, že nepředepíší léky někomu jen tak, za fňukání, a že neposuzují podle několika vět, ale na základě dlouhých rozmluv a testů.

Kdo dokáže správně posoudit člověka (a ještě k tomu tak velké sousto jako duševní nemoc) přes monitor počítače, tak před ním klobou dolů.