Červen 2010

Nakrm mě a budu tě milovat nadosmrti

29. června 2010 v 14:24 BANALITE a její dlouhé dny
Ahoj děvčata, jsem tu s dalšími příběhy o tom, "Jak se Banalitka špeku lekla". 
Včera jsem byla na návštěvě u kamarádky. Přestože mi před rokem přebrala kluka a lítost nad tím nikdy neprojevila, mám jí moc ráda, protože jak sama řekla nad rozžhavenou pánví na které mi smažila topinky: "Já tak ráda krmim lidi."
A já se tak ráda nechávám krmit..
Vidíte, to je osudová láska.
Pak se mi předváděla ve svých nových plavkách a já se málem zadusila.
Tak takhle Banalitko dopadneš, když budeš jíst topinky s vajíčkem a šunkou v půl 11 večer. A ke všemu ona si ani nekousla, zatímco já snědla 2.
Výčitky? (bože, jak jí ten můj kluk mohl tenkrát dát přednost?) --- je spokojená sama se sebou, i když vypadá jako vepř, optimismus z ní jen sála. S tím klukem tenkrát jsem se rozešla z mnoha důvodů, jedním z nich bylo, že mu vadila moje sebekritika. Řekl mi: "Jak tě můžu mít rád když se sama nemáš ráda?"
Od té doby trpím sebekritikou potichu.
A naivně věřím, že den který jsem zkazila včera vylepším dneska.
A fakt se budu snažit, nový plán zní: ZA 3 TÝDNY ZHUBNOUT 3 KILA. 
vlocky

<-- moje snídaně v mé nové misce, kterou jsem dostala zadarmo ke zmrzlinovému poháru. Ječné vločky s tvarohem a jahodami v ní vypadají stejně dobře jako ta zmrzlina.



<-- toto je kousek moji oblíbené řasenky Maybelline the Colossal Volume.

Umění říct ne -

26. června 2010 v 17:10
- brambůrkům, je mi zcela cizí. Prostě to nedokážu. Když leží někde pytlík magneticky mě přitahuje, a sama jsem si v baru vytvořila nemilou tradici koupit si pokaždé jeden. Sedět v baru bez brambůrků, to je jako ryba bez vody... Jsem závislá!!

Pamatujete na mé nedávné potíže s točením hlavy, které jsem s obavami považovala za něco spojeného s podvýživou?
Tak to byl omyl, spíš než s podvýživu to má co dělat s mým neúžasným zdravotním stavem, včera to postihlo i mé o 3 kila tlustší já, a to prosím přímo při "TOM"! Nikoliv jako záchvěv chvilkového vzrušení, nýbrž jako tragická závrať která mi při každém rychlejším pohybu motá hlavu doteď. Málem jsem mu chudáčkovi nablila do postele...
Nevíte, co mi je? :( Nízkým tlakem to není, ten mi nedávno doktorka měřila a říkala, že ten mám naprosto v pořádku..
Chystám se do divadla a nevím nevím, jestli tam v tomhle stavu na svých nových desítkách (podpatky) dojdu. Trošku mě děsí, že nemám co na sebe. Svůj obvyklý plesový top si se současným stavem pupku rozhodně dovolit nemůžu. Jediné co mám jsou dvoje parádní boty, takže si můžu vzít na každou nohu jednu a vyrazit nahatá... to by byla, dámy, avantgarda!
Ale ani to si nemůžu dovolit, protože BEZ VYCPÁVEK ANI RÁNU. Včera se mi jeden kamarád posmíval, že mám malý prsa :-/ a že dřív jsem měla "vnady jako hrady" a že mi někam zmizely. Svatá pravda no... ale zmizely i s objemem zadku takže mě to tolik neštve.
Jinak dieta se konala úspěšně podle plánu až do dneška (takže celé 2 dni, fakt se mám čím chlubit), ale jelikož jsem mírně retardovaná a zatímco všechny při nevolnostech doprovází nechutenství, já mám ve zvyku každou bolístku zajíst. Protože nacpané břicho k prasknutí přezvučí každou bolest těla i srdce... bože, miluju jídlo.
chips
I ony jedí chipsy, tak proč ne já?

Vyhlašuji válku svému obžerství

24. června 2010 v 17:18 BANALITE a její dlouhé dny
s
Dneska jsem byla u doktorky a musela jsem si stoupnout na váhu - po prožraném víkendu a včerejšku, což byla obojí tátova narozeninová oslava plná dortíčků, věnečků, kremrolí, brambůrků, řízků, chlebíčků atd., stoupla moje váha za 5 dní o 2 kila.
54 kg.
Málem mě to složilo.
A doktorka mi povídá, jakou mám krásnou váhu.
Ale já jí neposlouchám. 
54 kg je strašné, mám zpátky téměř polovinu toho, co jsem celý rok shazovala.
A DOST!
Zrušila jsem večerní rande, nalila jsem do sebe projímadlo, zašla si nakoupit suchary a jiné dietní věci, sepsala si zbytky svojí motivace a jdu do boje.
To projímadlo je jen výjimečně, abych se pročistila. Na záchodě jsem už nebyla asi 2 dni. Rozhodně nemám čas na to brát ho pravidelně a rozhodně kvůli dietě nechci ztrácet nebo zanedbávat milého. Nechci kvůli dietě sedět doma, jako jsem to dělávala dřív, to navozuje akorát větší a větší depky, bezmocnost, a záchvaty.
Takže zase začínám jíst pořádně zdravě, po 3 hodinách, žádné přejídání ale ani žádné hladovění. 

Restartujte mě

22. června 2010 v 17:53 BANALITE a její dlouhé dny
Ahojky po delší době.
model

Připadám si, jako bych na tenhle blog už nepatřila. Už nejsem ta stará Banalité, co přidávala každý týden nové fotky a neměla se za co stydět. Banalité co měla hafo zásad (sic ne vždycky), teď mi zbyla jediná zásada - CO MŮŽEŠ SEŽRATI DNES, NEODKLÁDEJ NA ZÍTŘEK.
A hlavně to neřeš.
Ano, skutečně na jídlo už nemyslím tolik. 
Nemyslím na něj, rovnou ho totiž prožívám = požívám.
Když po prožraném víkendu stojím na váze, koukám do zrcadla, tak děkuju bohu čí kdovíkomu zato, že vypadám pořád normálně a vážím 52 kg. Jak dlouho to ale moje tělo ještě vydrží? Puknu! Puknu tuky!
Snad je to jen období, snad na mě zase padne shůry nějaká motivace a já se udržím.
Jenže zatim je mi přímo u prdele jak vypadám. Můj milý mě má rád a jeho bejvalka byla taky tlustá (či rozhodně nebyla jako z vašich našich thinspirací). Ironie, ženy! POTŘEBUJU být hubená.

A teď něco ze života.
Jsem přijata na vysokou.
Univerzita Hradec Králové, pedagogická fakulta, obor Jazyková a literární kultura.
A najednou ztrácím odvahu opustit rodné město pražské, rodné hnízdo rodinné a začít být samostatná. Vždyť na to nemám, vždyť jsem loser.

Lepší je nemyslet

17. června 2010 v 19:50 BANALITE a její dlouhé dny
Tragicky znuděná Banalitka vás zdraví z práce. Božeee přijďte si někdo koupit podprsenku nebo tady zemřu! 

Všechny přijímačky na vysokou jsou za mnou. 3 jsem udělala úspěšně, ale krachuju na tom, že jsem si vybrala obory kam berou 25 lidí. Takže mi je krásné 37.místo k ničemu. Zkusím odvolání a jinak nevím, zatím si nedokážu připusit, že mě nikam nevzali a co budu dělat. Radši na to nemyslím, jinak bych se zbláznila. Říkám si, že alespoň nebudu muset od milého... ale nejsem naivní, vždyť mě žádná zamilovanost nebaví déle jak 4 měsíce.
Dost o budoucnosti, nechci na ní myslet.
Teď jsem šťastná a budu si to užívat.
Jen mi to kazí jeden velký mrak...
mrak který je pořád větší a větší a zachvíli mě pohltí.
Mrak jménem bulimie.
Dámy, jsem v prdeli.
Žeru ze smutku, žeru ze štěstí, žeru ze stresu, z nudy, no prostě žeru pořád. Viděla jsem se na jednou videu z vystoupení, koukala jsem na sebe a líbila jsem se sama sobě. Pak mi došlo že mám o 2 a půl kila víc. Že ztrácím všechno, co jsem si vydobyla. Téměř rok jsem se parádně držela, a teď to všechno vyměním za plnou pusu čokolády... stojí to za to? Co pozitivního mi přinese to napráskaný břicho? Nic. Nic, zatímco štíhlá postava mi dělala radost.

A že bude líp? Nebude! Protože jsou prázdniny a je to strašný. A kybych si tak mohla dát další pauzu, jdu teď hned vykoupit KFC.

ck

Nerozumím si

13. června 2010 v 22:17 BANALITE a její dlouhé dny
Napsala jsem děsně optimistický článek.
Je tak snadné stisknout "odstranit", stejně jako ztratit optimistickou náladu.
Stačí troška nudy, troška zoufalství ze zítřejších přijímaček, pytel piškotů a tak dál.
Leč sveďme toto obžerství na blížící se menstruaci, jinak už jsem přece dávno normální.
Přes víkend jsem každopádně normální byla. Byla jsem šťastná a zamilovaná. 4 stěny mého pokoje na mě mají strašný vliv. Brečím, nevím proč, doufám, že je to premenstruační syndrom, jinak jsem totiž blázen. Moc bych teď chtěla aby tu byl se mnou a já se mu mohla vybrečet v náručí, říct mu všechno, dostat ze sebe všechnu tu hrůzu, už mě sere dusit to v sobě!
Jenže nemůžu.
V pátek dávali Pobřežní hlídku (dobrej důvod, že?), v tom díle měla Summer bulimii a Vojta to náležitě komentoval: "Hele, už žere! haha, a už de blejt! tyyy vole, a v nejlepším daj reklamu." ... a já byla v tu chvíli rudá až na prdeli.
Pak si všiml mých jizev (jizvy na stehně které mi udělalo mé trapné 15 leté já, velký hnusný vzpomínky co mi zůstanou na celý život)... 
on-"Od čeho to máš?"
já-"Spadla na mě šňůra na prádlo vole."
on-"Aha."

Kde najít pochopení?
Snad bych nejdřív měla porozumět sama sobě, než budu hledat pochopení u druhých.

kate

Sexy?

10. června 2010 v 20:58 BANALITE a její dlouhé dny
Kde jinde najít v tomhle vedru chládek, než v klimatizaci obchodního centra... a zkoušet si "sexy" oblečky je někdy dost velká zábava.

Doma

7. června 2010 v 23:54 BANALITE a její dlouhé dny
Ahoj holky, o víkendu jsem tu nebyla, ani jsem vám o tom nestihla napsat, protože přestože mám prázdniny, dostávám se pomalu do časové tísně.

Byla jsem v Brně na závodech World series by Renault. Jak napsala moje ségra na svůj blog: "To by nebyla sestra, aby zase někoho nesbalila." :D Tentokrát to nebyl "úlovek" ze severních Čech (jako ten poslední), nýbrž rovnou z Nového Zélandu.
Ale ne, dělám si srandu, ono to zase tak vážné nebylo.
Byla tam autogramiáda, ségra s kamarádkami poletovali a sbírali podpisy, mě to moc nezajímá, jen jsem se tam procházela a pokukovala, a jeden závodník si sundal z hlavy kšiltovku a podával mi jí. Jsem na něj čuměla jak vyvoraná myš, a on: "take it, take it!" tak jsem si jí dala na hlavu, celý tým se smál a začali si mě fotit (takže zatímco fanoušci fotili závodníky, závodníci fotili mě)... a lidi na mě koukali s otevřenými pusami a zelenali závistí, protože ten kluk je asi velká hvězda. A já to absolutně nechápu :D

Mimo tuto příhodu jsem ale nedělala nic jiného, než žrala. Byla jsem tam jako host VIP a náš "stan" byl luxusnější než kterákoliv restaurace, kterou jsem kdy viděla. K obědu se podávaly speciality francouzské kuchyně a pilo se "champagne". S kávou a cigaretou jsem tam trávila celý den, tak jsem se seznámila s číšníkem, a jakožto velkého kámoše jsem se ho svojí lámanou francouzštinou otázala, co by mi doporučil ze zákusků. Nandal mi plný talíř orgasticky dobrých pochoutek, nic lepšího jsem v životě nejedla, bože, stěhuju se do Francie!

Nebo radši zůstanu u českých specialit ala vepřo-knedlo-zelo, které nejím, takže mi svojí kalorickou hodnotou nijak nehrozí.
Po tomhle víkendu totiž vypadám sama jako vepřoknedlo . A když jsem byla v baru na kafi a barman se mě zeptal kolik si dám cukru, odpověděla jsem 2, on se mi podíval na břicho a řekl, že bych se měla dát radši jen 1, tak to si beru velmi osobně a přestávám sladit.

Jinak v rychlosti - na školu mě nevzali, umístila jsem se ze 300 uchazečů 51., což by bylo krásné, kdyby nepřijímali 25. Jestli mě nepřijmou ani na další školu zůstanu navěky prodavačkou podprsenek, kterou se stávám zítra (tzn. zítra jdu první den na brigádu do DIM Paris).

Tento týden dám lehce odlehčený, achjo, proč jen je to jídlo tak dobré..

Za svým snem?

3. června 2010 v 18:58 BANALITE a její dlouhé dny
Ahoj holky, 
včera jsem navštívila Hradec Králové, kde jsem dělala přijímačky na sociální patologii (=můj vysněný obor). A - věřte nebo nevěřte - udělala jsem to :) respektive úspěšně jsem překročila bodovou hranici pro přijetí, teď je otázka, kolik lidí ji překročilo lépe... na to že se hlásilo 300 uchazečů a berou 25 mám docela nervy v kýblu... teď se totiž rozhoduje o mé budoucnosti...
Jsem jak na trní. Ze stresu jsem se chtěla přejíst, ale nakonec jsem pojala svojí hoodii téměř i s obalem a zahnala chutě, teď sedím u počítače a neustále tisku "aktualizovat". Asi naivně věřím, že v 7 večer se někdo bude zabývat mým osudem.

Mimo tisknutí "aktualizovat" jsem dneska stihla i nákupy. Koupila jsem si krásné tílko, kvůli kterému jsem vzbudila lehce trapné celopražské Orsay-haló, ale šťastně to dopadlo a našlo se v mojí velikosti. ->

Pardon, asi jsem fakt nechutná

1. června 2010 v 0:25 BANALITE a její dlouhé dny
-"Mám přijet?"
-"Dej mi půl hodiny."
Půl hodiny na to, abych mohla dorazit porci špaget. Pak navlíknout igelitovou tašku do koše, nebo radši 2, nenápadně zamknout dveře ("Nelezte mi sem, mažu se!"), a pak celý to neštěstí vyhodit do koše. Vypláchnout pusu, přepudrovat se, a jdeme na rande.

Víš, Vojtíšku, já už se asi přejedla toho štěstí cos mi dával, a už si zase vyžírám to svoje neštěstí z útrob lednice. Já bez něj nedokážu být, a láska ani léky mi ho nedokážou nahradit.

"Dej mi pušu," na mojí nenažranou poblitou dršku. Joo zlato, kdybys věděl, to bys radši ujel.

-"Dáš si něco?"
-"Díky, dám si neperlivou vodu," jsem něžná hubená slečna. Něžné slečny nepapají, nežné slečny nekakají a neprdí… jo, to jsem já, miluj mě.

Jo, hochu, to je takovej malej trest pro ty, co chtěj chodit s hubenejma.