Leden 2010

Mám ráda balónky, jen ne na svém břiše

30. ledna 2010 v 21:47 BANALITE a její dlouhé dny
Víkendy už vážně nezvládám. Ještě tento - prodloužený. Pátek i sobota a bohužel jsem s jistá že zítra to nebude jinak - jsem přežraná jak vepř. Neměla jsem vyloženě záchvat, jen jsem prostě jedla celý den. Mám pocit, že skoro bez přestávky. Moje břicho na to vypadá - jako balón. Ale fuj!

Ale samozřejmě že mám víkendy ráda. Stíhám mimo přejídání i spoustu dalších věcí. Konečně jsem dokončila obrázek... ne sice moc úspěšně, posuďte sami :D Určitě znáte Dior Chérie.. ta holka je neuvěřitelně nádherná. Chudince jsem jí udělala hlavu jako balón :D zvěřejňuji spíše pro pobavení, fakt na to hrdá nejsem.

(Poznáte originál? )

O tom, jak jsem se ASI spletla

29. ledna 2010 v 10:18 BANALITE a její dlouhé dny
MOTIVACE
V hubnutí je motivace jedna z nejdůležitějších věcí. Je to ona, která vám odpoví, když se ptáte "Proč?", je to ona která snáší zátěžové situace, kdy vás honí mlsná, a na její síle záleží, zda podlehnete, nebo ne. Proto doporučuju sehnat si silnou motivaci. Kde? No, třeba si jí vymyslet!

Pro mě bylo motivací hubnout prostě "být hubená". Docela jednoduché, ne. Jenže tahle motivace vždycky podlehla.
V situaci, kdy se blíží záchvat, ztrácíme totiž právě to - touhu po hubenosti. Když sahám po nějakém jídle, co nechci, doprovázím to vždycky slovy "Seru na to". Seru na štíhlost.

Pak jsem si našla silnější motivaci - kluka. Nevím, jestli pro mě kdy bylo opravdu důležité, zda mě uvidí s 52kg nebo s 50kg. Na to jsem dost sebestředná, s každým kilem dole si připadám jako lepší člověk, víc sebevědomá, víc sexy. Jeho pohledy a poznámky jsou důležité maximálně pro mé ego, s láskou to společného nemá vůbec nic.
Myslela jsem na něj pořád, při každém jídle, při každé chuti v ústech jsem si říkala "Mysli na něj, děláš to pro něj". A skutečně jsem odolávala skvěle.

Jenže to byla jenom sugesce.

Včera mi na mysl přišla myšlenka, co bych dělala, kdyby se na mě vykašlal. PRO KOHO BYCH DRŽELA DIETU?
Miluju ho opravdu tak silně nebo si to pletu se závislostí na něm? On je moje všechno - je moje motivace, je můj důvod proč, je moje jídlo, je moje chuť, je můj hlad...
Jediné co mě v životě baví je on a dieta.
A jsou tak úzce propojení. Když ztratím jedno, ztratím i to druhé.
Bože, co se to ze mě stalo za zrůdu.

Dost pesimismu, holky, co je motivací pro vás??

Je těžký hubnout, je těžký nehubnout, asi mě to zabije

28. ledna 2010 v 16:29 BANALITE a její dlouhé dny
Holky, je mi líto že už nepíšu tak často. Není o čem, jsem v cíli, jsem dokonce za cílem, jsem doprdele daleko za cílem, tak to být ani nemělo... Budu se této nové váhy zatraceně těžko vzdávat.
Tento víkend mám totiž jet ke svému milému - tomu jak mi řekl "Měla by ses nažrat" - né že bych si jeho rady vzala k srdci, i když vím, že tlustší (a prsatější) bych se mu líbila víc. Naopak. Zhubnout jsem sice nechtěla ale panicky jsem se bála že ztloustnu.. a zhubnutí se dostavilo jako vedlejší efekt. Jsem na 50 kg.
Jím dost jednotvárně, příklad mého jídelníčku (včerejší):
  • 6:00 ovesná kaše+nízkotučný tvaroh s jogurtovou kulturu+skořicový cukr
  • 9:00 Ochucený tvaroh Milko kakaový
  • 12:00 Fit müsli tyčinka
  • 15:00 Krajíc slunečnicového chlebu Penam zapečený s ramou a plátkem sýra+paprika
  • 18:00 Instantní bio polévka+celozrnný rohlík
Po víkendu začnu jíst zase víc. 50 kg se mi líbí, ale vím co jsem si slíbila - nechci problémy.
A motivací NEHUBNOUT mi budou tyhle fotky, které jsem našla na netu jak thinspiraci. Na tomhle už není nic hezkýho, natož zdravýho.


Inspirací jsem pro sebe já. Takhle zůstanu, tak mi to stačí --> můj břich

"Podívejte, žere jako prase a pořád je tak hubená!"

23. ledna 2010 v 14:23 BANALITE a její dlouhé dny
Tuhle větu slýchám docela často.

Naposledy včera. Byly jsme se skupinou na chviličku sednout do pizzerie, většina holek si dala jen pití. Já jsem začala houstičkou co vám dají na stůl s pomazánkou a tváří se jakože je zadarmo, pak jsem snědla celou pizzu a chuť na sladké jsem zahnala mandlovou čokoládou, kterou jsem si koupila v přilehlé večerce (ostatním jsem ani nenabídla, ještě bych měla málo).
A všichni mi záviděj.
Trenérka mi řekla, že jsem dřív byla HODNĚ TLUSTÁ.

Hodně tlustá? Zabije mě to. Už nikdy nikdy nikdy nesmím být tlustá - ani hodně, ani málo.
A nebudu.
Včera jsem se přežrala, tenhle týden bude denně max. 800 kcal, ve středu jdu na ples, nechci přece aby se pode mnou zlomily podpatky.

Ptali se mě, jaktože jsem tak zhubla.
Holky, co na takové otázky odpovídáte vy?
Já na to odpověděla smůškou keců že jsem přestala obědvat 3 krát denně, přestala jsem chodit denně do fastfoodů a začala jsem jíst trochu zdravě.


"Měla by ses nažrat"

19. ledna 2010 v 19:01 BANALITE a její dlouhé dny
Dneska jen krátce:

Dokvapila jsem do svého druhého, posunutého a posledního cíle - 51 kg. Nejlepší motivací k tomu bylo rande, které jsem měla dneska, stihla jsem to juhů! On, můj měsícový přítel (měsícový protože ho vídám přibližně jednou za měsíc), mi řekl: "Měla by ses nažrat."

Ani netušil jak hezká to byla lichotka.

A teď se jdu ponořit do učení. Do pátku se nám uzavírá pololetí, tak je to peklo. Mějte se :-*

Ona není člověk ona je (čokoládové) prase

16. ledna 2010 v 17:15 BANALITE a její dlouhé dny
Včera mi zavolal milý "on", zval mě na své závody, což jsem odmítla, ale slíbil, že v týdnu přijede.
Juhů. Hned jsem si řekla, že musím zhubnout, a říkala jsem si to celou dobu co jsem do sebe cpala čokoládu, čokoládovou polevu a koláč (recept viz. článek níže, nedoporučuju vařit osobám se slabou vůlí jako mám já), a pak jsem si říkala, kdyby mě viděl... to by radši nejezdil.

Kdyby viděl jak mám umazanou pusu od čokolády, jak si cpu prsty do pusy a oblizuju z nich zbytky čokolády, kdyby viděl o 10 minut později jak si je tam cpu z opačného důvodu, abych se čokolády zbavila, kdyby věděl že ta domnělá elegantní slečna, která když spolu byli na pizze si dala jeden kousek a stěžovala si, jak je přejedená, která pila se zvednutým malíčkem neperlivou vodu a vypadala děsně hubeně, by s chutí tenkrát sežrala tu pizzu celou a jemu nedala ani kousnout, kdyby věděl že je to jen společenská role, že ona není holka, ona je prasnice...

Díkybohu že bydlí tak daleko a nevidí nic.

Btw víte, že když už zvracíte (což je rozhodně špatně a v žádém případě to nepodporuju, ale když už se stane) tak si hned potom nesmíte čistit zuby. Píšu to proto že jsem narazila na článek kde holka psala "já se nebojím že se mi zkazí zuby, vždycky si je hned po zvracení vyčistim"..
To se právě nesmí. Zubní sklovina je oslabena působením žaludečních šťáv (jsou to samé kyseliny), je narušená a když jí začnete drhnout kartáčkem, poškodíte jí ještě víc. Raději použít ústní vodu a s čištěním počkat alespoň tak hodinu.

Perníkové kostky z hořké čokolády (absolutně nedietní)

16. ledna 2010 v 17:14 Recepty
Dostala jsem k Vánocům kuchařku "Čokoládové dobroty". Je výborná, jsou ta skvělé zákusky i když spíš pro vyjímečné příležitosti, a u každého receptu je napsáno, kolik je kalorií v jednou kousku. Sečteno podtrženo není radno v dietě pozřít jediný kousek z celé kuchařky. Ale když chcete někoho potěšit - někoho kdo nedrží dietu - je to výborná mňamka.

O svobodě, svobodě, svobodné nesvobodě

15. ledna 2010 v 0:54 BANALITE a její dlouhé dny
Nebojte, nechystám na Vás žádný politický článek. Když už, tak spíš psychologický.

Mrzí mě že můj blog v poslední době zmutoval z "hubnoucího blogu" na Banalitinu soukromou psychiatrickou léčebnu, ale nějak mám od toho hubnutí hlavu pročištěnou a momentálně není o čem psát. Pročištěnou - ne úplně. Spíš pořád stejnou. Přece jenom jsem Banalitka zkušená, bloguju už půl roku a dietuju už půl století (no dobrá nebudu přehánět, je to jenom 6 let - ty vole to to letí), všechny moje dietní slasti a strasti se opakují v periodách, nic nového nepřináší ani mě ani vám, jídelníčky jsou celkem jednotvárné - mám mlsný jazyk a jsem vybíravá jako.. jako nevimco.

Ach jo, a za svou 6letou dietní éru jsem se ještě nepoučila, že když se večer nenajím, nemůžu hlady spát.
A to je všechno v tom.
Svazuje mě vlastní mysl, vlastní pohodlnost, v životě jsem udělala děsně málo svéprávných rozhodnutí, vždy a všude mám za zadkem rodiče a sama nejsem schopná se od nich trhnout, oni jsou moje peníze, můj úklid a moje jistota, jsou moji rádci a ač to nerada přiznávám jsem hloupej, vyděšenej člověk a sama nedokážu nic, neumím se sama rozhodovat, protože se bojim, bojim se všeho, bojím se špatných rozhodnutí, bojím se cizích lidí, cizích míst, bojím se výsměchu, bojím se že něco pokazím že něco nezvládnu, bojím se že se přeřeknu, že řeknu blbej vtip, že něčemu nebudu rozumět, že se ztratim, že mě chytne revizor, že mě okrade prodavačka v drogerii, že se nestihnu najíst ve stanovený čas, že uklouznu, že umřu, že se zakoktám, že něco nebude tak jako dneska, bojím se, že se o sebe nedokážu postarat... že neumím žít sama za sebe... neumím být svobodná.

Musím se trhnout, musím být hrdina. Hrrrrrrr
.....
(možná že jen moc koukám na hrdinský filmy)

Čas velkých ambicí (ne mých)

12. ledna 2010 v 17:44 BANALITE a její dlouhé dny
Nikdy se nemá říkat, že je všechno v prdeli, vždycky totiž může být o dost hůř. Například bych mohla být prodaná do otroctví, nebo tak něco, takže si říkám že svět je vlastně docela ok.
Až na to....
  • Že matka se se mnou nebaví, jako trest (aby mi připomněla že jsem na ní závislá) požaduje vrácení nemalého dluhu který u ní mám
  • Že nemám ten dluh (ani dluh co mám u ségry) čím splatit, protože v pátek jsme byli na koncertě a ujel nám autobus, tak jsme museli jet taxíkem, což se dost prodražilo
  • Že začalo skřípat kamarádství s mojí nejlepší kamarádkou
  • Že ON (mého srdce šampion) se po 2 měsících ozval zrovna ve chvíli kdy se mi na něj podařilo víceméně zapomenout. Já zahořela marnou nadějí a zase se mi vybavilo všechno to krásný co bylo..
  • Že se blíží maturita a můj mozek stále ještě spí
  • Že téma vysoká škola u nás doma neutichlo - a zřejmě jen tak neutichne....
Už jsem se o tom myslím někdy zmínila - ambice mých rodičů. Všechny ambice které si nesplnili sami, ani ségra je nesplnila, se přenesli na mě. Ať se jedná o minulost kdy mě táta nutil do hraní na kytaru, do klavíru, do tenisu, do běhání (prostě každou chvíli do něčeho jiného) matka do kulturního života, kuchařství, inteligence, odvahy, průbojnosti, kráse (čao moje ppp) tak teď se to stupňuje, protože je poslední šance narvat mě do jejich vysněného oboru. Ač slíbili že mi do výběru vysoké školy nebudou mluvit, překřikují se teď, přemlouvají, křičí, zakazují a přikazují..
Táta mě tlačí do jednoho oboru, který je v Hradci Králové. Zároveň mi ale zakazuje chodit do školy v Hradci Králové. Máma mě od tohoto oboru odrazuje, chce ze mě psycholožku, zároveň souhlasí že na UK nemám šanci, zároveň mi nikdy nezaplatí soukromou školu.

Táhněte se svejma ambicema do řiti!!!



Dieta je teď vedlejší. Udržuju dobře, přes víkendy zajídám smutky a přes týden to vyrovnávám, není to ideální, ale váha se drží na stejném místě a mé chuťové buňky si užívají, alespoň o víkendu. Na ten cíl 51 kg teď kašlu.

Moje mysl zapadla sněhem

9. ledna 2010 v 15:33 BANALITE a její dlouhé dny
Zdravím po delší době. Od úterka jsem opět v jednom kole a to tak, že nestíhám skoro ani spát, ale nevadí mi to. Alespoň se mi v takových chvílí daří zapomínat. Na jídlo... a na něj.
Dnes a zítra mám volno které se pokusím věnovat studiu.
Jak jsem psala, ve čtvrtek jsem byla na plese. Kolik přesně se mi podařilo zhubnout nevím (ve všem tom spěchu nemám čas ani na vážení), ale cítila jsem se docela dobře - docela slušivě. I pár kluků po mně pokukovalo a hvízdalo. Těší mě to, ale už mě to nebaví, radši bych aby si se mnou někdo povídal - ne jen koukal. Ale to už nikdo nechce :( Byla tam nuda. Jen ten pohled do zrcadla mě docela těšil (a zrcadla v Lucerně stojí za to!) Jsem narcista.
Včera jsem byla na dni otevřených dveří na jedné vysoké škole. Docela v pohodě. Už se mi rýsuje alespoň povrchní představa kam bych se mohla přihlásit. Jen máma mi všechno kazí. Když jsem jí řekla že si vysokou vyberu sama, že mi do toho nebude mluvit, vykřikovala že je šťastná že se tím nebude muset zabývat. A teď? Všechny obory které jsem si vybrala kritizuje. Historické obory - prý nic pro mě, to je pro lidi který jsou rádi zalezlý v archivech, já bych měla být mezi lidma. Management cestovního ruchu - ekonomie není prý nic pro mou kreativní mysl (to ona mě v 9. třídě dotlačila na ekonomickou střední školu)
- "A co bych teda měla dělat?"
- "Psychologii."
Kráva. Sama jsem chtěla studovat psychologii, jenže s ekonomickou školou a pražádnými zkušenosti s lidmi nemám šanci (na UK berou 25 lidí). Byla jsem ráda že jsem si našla alternativy které by mě mohli alespoň trošku bavit a ona se mi je snaží všemožně znechutit.Hrozně jsme se pohádali. Ona se rozbrečela a začala si stěžovat že jí nenávidím i když pro mě dělá první poslední a dává mi peníze, že ani nemůže říct vlastní názor, že jsem jako táta a šikanuju jí.
Už takhle jsem z těch vysokých škol nešťastná, a ona mi to vážně nezlehčuje.
Po této hádce jsem utekla ven pročistit si hlavu. Potkala jsem jednoho známého - kamaráda svého táty, vzal mě kolem ramen a šel mě chvíli vyprovodit a povídali jsme si. Vlastní otec mě nikdy neobjal. To cizí lidi mě drží nad vodou.