Love letters

13. listopadu 2018 v 5:33
I know you don't like me talking about things again and again but this time, I think we should actually take it seriously.
Yesterday I suddenly started seeing things from different perspective. I guess it was because I realized three things, from which two are new:

First, you would never treat your sister the way you treat me.

Second, you protect me from everyone else, you don't want any men to touch me or talk to me, but you don't protect me from yourself and at home, you treat me whatever you like.

Third, all of our problems come from one single thing: I get unhappy because I feel like you ignore me, you don't pay me enough attention, you don't love me enough, or because I'm jealous because I want to be the only woman in your life yet there was another one wife who ruin our lives till today. Love and mutual care is the only thing I expect from a relationship, I'm in fact not all that needy. Yet this actually isn't our main problem, because if you hugged me and told me that you love me, the problem would be ultimately gone. So our problem is both that I'm needy and I cry to get your attention, and that this makes you angry. Which I actually don't think is bad enough to make anyone angry - doesn't this mean simply that I just love you too much and want too much of your love? - but it is what it is and we gotta work on it. I work on it. Every bloody week with my therapist who keeps telling me that it's my dad fault. Now I even take pills hoping not to cry so often, and it works and I'm much better. But my dad? Damn, I mean, what about you? Have I through all the fault we blaim on my dad forgot to ask what is your bloody issue in this relationship?
I know you want to try and so on, but I think this problem is too deep to be solved just by "trying". Few weeks back after you broke up with me for two days, you kept trying and you were really nice for a few weeks, but where are we now again? Where is this going to escalate one day?
Are we a textbook example of a home abuse at its beginning? We began like that: my shorts are too short. My top is too revealing. I thought it was cute that you don't want anyone else to see me so I slightly changed the way I was dressing, pretty much replacing short-shorts by knee-long skirts. I even deleted pictures with 'too much legs' on facebook. I also deleted all pictures where I was with my male friends, because you asked me to do so. After all, I don't have any male friends longer. I can't get a tattoo by a male tattoo artist. You said that no men will ever touch me again, even if it is a tattoo artist. And you hate my doctor don't you...I thought it was cute again because you want me all for yourself. So you get me all for yourself. Yeah, I skipped another party with colleagues that would make you nervous and sit with you on the sofa instead. Or rather without you, because I started crying and you called me fucking idiot and yelled at me that I don't have any problems. I'm too bored in my life so I have to create drama all the time. I ruin every single weekend. You wanted to have a good weekend and I ruined it. I'm over dramatic and hysterical.
I'm sobbing on the sofa not even saying anything any more. You yell at me to shut up because I'm fucking annoying. You leave the room saying that you have too many problems to deal with and you don't have capacity to deal with me. You have work, school and daughter to worry about, and you don't have fucking time to deal with my fucking problems. You did not say that but I'm not loving being at the bottom of your list of priorities, while you are on the top of mine. After that you say that I always remind you everything what I have done for you. You say we are a family, we should be doing things for each other without asking anything back. A question in my head is rolling: why can't I remember anything you've done for me? Then you say that if I want to clean house I should clean it myself. I should not remind you that that's exactly what I do every single week, but something I can't do when I have a fever of 38. So you say, you have enough energy to play with your iPad, so you have enough energy to clean.

Congratulations miss Monika, you have found yourself your own dad for a boyfriend.
 

Čas vyrůst byl už před 10 lety

11. srpna 2018 v 20:55
V mým bytě hraje muzika a tančí se. Já myju nádobí dvakrát tak dlouho a peru tři bílý trička, který to ani tak moc nepotřebují. Namlouvám si, že ta arabská muzika je sračka, ale ve skutečnosti mi zevnitř hýbou nohama melodie lepší, než všechna populární hudba, co poslouchám já. Nechci totiž projít obývákem a být jak sloup, být jako člověk bez kapky spontaneity, kyselej ksicht, co myslí jenom na sebe. Chci taky tančit, skákat, smát se. Jenže to vůbec nejde.
Píšu proto, že jsem četla u Zuz a fall o mateřství. Díky bohu matka nejsem, nedopadlo by to dobře, protože jsem ještě nevyrostla z malý Moničky, co potřebuje tátu. Aby dítě rodičovalo dítěti, to znám z vlastní zkušenosti.
Zato jsem ale, bohužel, nejhorší náhradní matka. Hodně lidí z venčí mě podporuje tím, že to je přece normální, že se lidi rozvádí a začínaj nové vztahy, a žijí v rozpolcených rodinách s někým jiným. Normální asi pro dospěláky, ne pro mě.
Celá situace mi přijde hodně složitá z mnoha ohledů.
Takže nejdřív musíš přijmout dítě, které není tvoje, vytvořit si s ním vztah a nalákat ho na to, že je s tebou sranda, máš kopec trpělivosti, a nesedáš si tátovi na klín, protože by žárlilo.
Musíš to dítě přijmout i přes to, že patří jiný ženě, že je odleskem rodinky, manželství, domova a sexu tvého partnera, na kterýho dnes a denně hystericky žárlíš.
Pak se v srdci navzdory všemu zabliští něco jako rodičovská láska a náklonnost.
A s tou nákloností se pak musíš smířit s tím, že to dítě k tobě nikdy nebude mít vztah, jako má k tátovi a mámě. Že se s tebou zasměje, a pak se zase pověsí tátovi na krk, a bude mluvit jazykem, kterýmu nerozumíš (ke všemu), a bude tam viset po zbytek dne.
A když se smíříš s tím, že rodičuješ dítěti, které tě za rodiče staví na třetí místo hned po Peppa Pig, zjistíš, že i partner tě staví na druhé místo, že na tebe zapomíná, že tě neposlouchá, protože dítě volá o pozornost, že líbá dítě ale nelíbá tebe, protože dítě žárlí.
A najednou se najdeš dva kroky daleko za těma dvěma, co na sobě visí, smějí se, dítě lítá do vzduchu, a na tebe se zapomnělo, stejně jako když myješ nádobí na týhle diskotéce.
Jednou za čas tě ale popadne rodičovská zodpovědnost. Protestuješ proti tomu, aby dítě dostalo k obědu jenom zmrzlinu, protože stojí u mrazáku a vřeští. Protestuješ proti tomu, aby se dítěti dostalo co chce za to, že tě kopne a praští pěstí. Protestuješ proti nekvalitním botám z HM. Protestuješ proti ohozu růžová od hlavy k patě. A nikoho to nezajímá, protože nejseš rodič. Jseš jenom Monika a tvým úkolem je to dítě milovat každý z mála víkendu, kdy ti ho přidělí, a zbytek času se na něj neptat. Tvým úkolem je akceptovat, a nechtít nic nazpět.
Nechtít nic nazpět mi nejde. Chtěla bych mít velký květinový srdce, ale nemám. Milovat bezpodmínečně, tak jako to vždycky diktuju ve všech brožurách o ppp.
A do obýváků nejdu, protože by mi bylo řečeno, že když si připadám tak odstrčená, tak se mám přidat.
Tak si mám vynucovat pozornost, a nepotřebovat být vždycky potřebovaná a zvaná.
Mám být racionální. Ona je přece dítě a já jsem dospělá racionální bytost. Já nepotřebuju tolik pozornosti, tolik lásky, protože přeci vím, že děti jsou vždycky na prvním místě.
A nejsem přece tolik deprimovaná.
Si to přece vymejšlím,
A trénuju do divadelního kroužku,

Do kterýho nechodim.

Kokosy na moři

23. července 2018 v 23:39
Zájem jednoho z mých dvou čtenářů mnou pohl, a tak jsem se rozhodla napsat mu teď, v letadle do Prahy, a zbytek to nečtěte, protože byste se pak se mnou nudili na kafi a to se budete i tak.
Zrovna včera jsem se s někým bavila o tom, jak je občas náročný bavit se se smutnejma lidma v době, kdy se všechno daří. Protože mezi svýma (dvěma) čtenáři neočekávám veselý kopy, tak se i těžko píše, obzlášť, když mě pak jenom zdrbnou za nedostatek talentu a pravopisný chyby.
Připadá mi těžký udržovat si vysokou jazykovou úroveň, když česky mluvím dvakrát do roka a v krátkých zprávách na whatsappu. Chtěla bych se těď spíš chubit úrovní svojí akademický angličty, kterou píšu tak dobře, že občas, když to po sobě čtu, ani si nerozumím.
Píšu teď zas research proposal na doktorský studium, zatímco nadále pracuju ve škole a užívám si učitelských prázdnin. Žít tady asi vždycky bude znamenat, že musím kompromisovat svojí kariéru, ale když si na pozici asistenta vydělám třikrát víc než na pozici vrchního ministerského rady, tak i nematerialista přivře oko. A Švédština se posouvá rychlostí šneka, i když už si na pláži vesele pročítám magazín "Mord och Myterier" (Vraždy a záhady), podtitulek: "vzrušující letní čtení". Obsahuje i článek o holce, které jsem jednou psala dopis, a hluboce se za to stydím.
Materialista nematerialista, dostat finanční injekci po ukončení dvou let práce v Dánsku a Švédské platy dokáží kvalitu života, nebo alespoň letšních prázdnin, zvýšit dost, a o placených učitelských prázdninách ani nemluvit. Mám se zatraceně dobře.

Koupila jsem totiž loď.

S Kokosem jsme podstoupili kurz plachtění, málem jsme se potopili když jsme se na první plavbě s naší vlastní lodí z neznalosti map a nepozornosti zasekli na mělčině a záchranáři kvůli nám museli vypravit celou posádku (a nikomu jsme o tom z ostudy neřekli), a nakonec jsme vyrazili na tří týdenní plavbu po západním pobřeží Švédska. Během té jsme se potýkali jenom s malým množstvím tragédií:

-přestal nám fungovat kohoutek ve dřezu a musela jsem mít nádobí v kýblu
-Upadla nám jedna vrtule z motoru, načež nás na jednom rozkošném ostrově museli vytáhnout z vody a podstoupit operaci v ceně 60 000 Kč (díky, pojišťovno)
-přeplnil se nám tank ze záchodu a obsah začal vytékat na palubu
-Rozbili jsme dva rybářský pruty a chytili jenom mořský řasy
-Monika se urazila a bulela celý den.

Celý výtet mě a nás nicméně posílil. S ohledem na odstavec předchozí mi začalo dokonce připadat možné se odklíštit, přestat viset a záviset, a pokud se budu nadále cítit nespokojená s nerozvojem svojí kariéry, můžu vždycky na čas někam zmizet a to stále s pocitem, že se mám kam vracet, a že na mě čeká budoucnost, třeba i zjasněná pracovníma zkušenostma, které budu schopná získat někde, kde se mluví anglicky, nebo česky.

Mám Švédsko hrozně ráda. Malmö je impresivní placka a i když jsem slyšela lidi kysele posuzovat, že Malmö ani neni Švédsko….

Pauza, cpu se muffinem, protože ani hodinový let nejsem schopná přežít bez předražené letadlové stravy.

…to že jižní Švédsko nevypadá, jako severní Švédsko, neznamená, že to není Švédsko. Švédsko má mnoho tváří, a i když mě uchvátily ostrovy Archipelaga okolo Gothenburgu, pořád ráda koukám na Malmö, na most, ráda koukám na moře a na plachetnice, a myslím na tu plachetnici svojí a na to, jaké mám štěstí, jaké mám možnosti, a jakého mám muže, který se mnou chce trávit život přesně stylem, kterým ho chci já trávit s ním (A i kdyby nechtěl, tak mi vždycky vyhoví).

Na zastavce u Hamleta



 


Příšera roku

20. dubna 2018 v 4:22
Nikdy jsem nebyla moc ambiciózní. Nějakou dobu jsem se to asi snažila namluvit sobě i okolí, ale nakonec se ukázalo, že moji vesničtí spolužáci měli pravdu, a jsem prostě jenom šprt. K tomu mám ucházející analytické schopnosti a smysl pro systém, což v mnoha předmětěch může být určující. Chci mít práci, co mi dává smysl, ale nechci jí mít moc. Potřebuju čas věnovat se svojí nové květinové kariéře, která nezačala moc dobře, když moje první dvě kytky chcíply a třetí sežraly brouci.
Dneska jsem opět večeřela s učitelkami z práce. Silné, nezávislé ženy, které cestují po světě a každý rok učí v jiné mezinárodní škole. Stěžují si, že ve Švédsku jsou nízké platy (cože?), a chce-li si ženská vydělat na barák, musí do Kazachstánu nebo Nigérie. Je jim skoro ke čtyřicítce, mají profil na Tinderu, a nezdá se, že by jim to vadilo. Ale možná se pletu. Sním všechny sušenky, co mají doma, a mezi chroustáním přemýšlím, že moje cestovatelská éra je u konce a zakořenila se k mému potěšení společně s kořeny mojí bylinkové zahrady. Občas jsem nicméně zvyklaná vyjmenováváním fantastických destinací a hnedka myslím na to, kam bych jela, kdybychom se rozešli, a jaký typ baráku bych si koupila. Láska k cestování nebo útěk?
Když mi bylo třináct a z neplnoletosti nebylo kam utíkat, každý den před spaním jsem myslela na lásku, která asi zůstala mou jedinou opravdouvou ambicí, což je asi od esence špatně. Díky mým ucházejícím analytických schopnostem a smyslu pro systém jsem vztahovou filozofii úplně přeanalyzovala. Je to asi trochu jako s jazykem. V angličtině už se nevyvíjím asi dva roky. Navzdory všem gramatických cvičením se člověk učí jazyk přirozenou cestou, a to poslechem a mluvou. Nejčastěji slyším sebe a čím víc opakuju chybná spojení, tím víc mi přijdou správná a přirozená. Přemýšlet o lásce a vytvořit si jí v hlavě takovou a takovou, bez toho mít kontakt s láskou skutečnou, pak vytvoří o lásce domění, které skutečně není láska, ale obraz lásky v mojí hlavě. K tomu mám dozajista jisté "daddy issues", porouchané sebevědomí, omezenou nezávislost, a šrám z Hradce Králové. Kokos má díky bohu tvrdou kůru a po přichodu domů si rukama zakryje hlavu a povídá: "Jsem připraven na všechno, můžeš mě i zmlátit".

Je mi 27 a jsem příšerná partnerka roku.

Spíš potřebuju vyprat svědomí

11. března 2018 v 19:01
Je asi dost trapný být dospělá žena, sedět tady a brečet nad něčím, co se stalo před 12 lety. Kokos tvrdí, že se nemůžeme nechat ovlivňovat minulostí napořád. Asi to tvrdíte i vy. Podle mě je lepší se nechat minulostí ovlivňovat - přímo, raději než nepřímo. Protože tohle není výběr. Jsme, tím kým jsme se stali. Ale můžeme to změnit, můžeme to minimálně nasměrovat nejlepším směrem: ven.
Radši o tom nemluvím nahlas. V soutěži o největšího tragéda stejně vždycky prohraju. Občanská válka sem, občanská válka tam, bomba tady bomba tam, támhle vybouch příbuzný a támhle byl kamarád obětí sebevražedného atentátu.
Jenže je těžký soužít. Člověk pak nemá kam ty slzy schovávat. Můžu chvíli předstírat, že jsem prostě jen iritovaná desátejma ponožkama, co zase nenašly svojí cestu do koše na prádlo. Ale to se v závěru nevyplatí. Protože ty ponožky mě sice iritují, ale vyprat tady potřebuje hlavně něco jiného.

Srdeční rytmus

10. února 2018 v 23:01
Jak se upravil můj denní rytmus zdá se, že se upravilo všechno kolem.
Spím dobře. Už nemívám podivná probouzení ve 3 nebo 4 ráno, kdy jsem nabytá energií, která mi pak chybí po zbytek dne. Naopak, jsem mnohem energetičtější, nepotřebuju žádné svoje šlofíky, nemám hlavu v mlze, a nejsem úplně vyždímaná jako jsem bývala i po 10 hodinách spánku. A nepřejídám se - což bývala taky nespíš normální tělesná reakce na nedostatek energie.

Nová práce je od pondělí do pátku. V pondělí večer mám švédštinu, v úterý jógu a sezení, ve středu znova švédštinu, čtvrtky trávíme s Kokosem, a o víkendu mám volno s Kokosem nebo bez. Pravidelný rozvrh vyhovuje mě a MÉMU TĚLU tak moc, že se nikdy nechci vrátit do zaměstnání, které by vyžadovalo práci po večerech a víkendech. Jako by se mi život otočil novým směrem a vyšlo najevo, že jediný co potřebuju, je struktura.

Taky potřebuju koexistovat. Soužití mi dává smysl v každodennosti. Dává mi smysl vařit (a potažmo jíst), vytvářet hezké prostředí a uklízet, a konec konců vypadat jako člověk. Takže se nikdy nechci vrátit do časů, kdy mi v koberci lezli brouci a v hrnku od kafe rostla plíseň, kdy, pokud jsem nešla ven, jsem si nemyla vlasy a nečistila zuby i několik dní, kdy jsem jedla, pokud jsem jedla, vegetariánské kuličky z mrazáku nebo cokoliv co se dalo připravit do dvou minut. Asi to bývalo dosud tajemství, že jsem bývala fakt hodně nechutná (když mi bylo 16), a že mít cenu sama pro sebe mě míjí dosud. Třeba si trochu té ceny sebe musím nasosat od lidí, co mě cení, a pak si sama zvyknu, že za něco stojím.

V klidu a bezpečí, kdy můžu přestat vyšilovat z budoucnosti, která má teď jasnější linku, a kdy mám někoho na koho se můžu spolehnout, se taky začíná víc ukazovat, jaká skutečně jsem.
Třeba že asi nejsem vůbec sportovní. Že jsem na jógu chodila denně, protože jsem neměla na večer jiné plány, a z toho důvodu jsem si platila členství ve dvou studiích, protože ve studiu 1 neměli jógu ve čtrtky, a každý čtvrtek tak hrozil ukázat, jak se nudím.

Nebo že mě vlastně nezajímají moje tělesné proporce. Že mi nedává smysl tvrdě pracovat na svalech a jejich udržování, když nejsem vrcholový sportovec a nikdy nebudu. V jógu ale věřím hodně ze zdravotního hlediska, a tak chodím dvakrát týdně, ale už se moc netlačím do akrobatických kousků, protože z přehnaných mostů mě akorát bolí záda.

Takže jím mnohem víc než kdy dřív, cvičím mnohem míň než v posledních 7 letech, ale paradoxně jsem hubenější. Což mě utvrzuje v tom, že tělo je dokonalé. Potřebuje spát, jíst dobře a pravidelně a s radostí, a nejspíš se nepotřebuje ždímat v posilovně každý den.

Taky se ukazuje, že jsem asociál a že mi to nevadí. S vědomím, že mám někoho, kdo na mě doma čeká, a tudíž nejsem tak hystericky osamělá, mi nepřipadá tak nutné tlačit se do sociálních interakcí a snažit se zapadnout a dělat si nové kamarády - což stejně nikdy tak úplně neklaplo. Ve skutečnosti si chci o přestávce uvařit kafe a sednout si do kouta s knihou, což taky řádně dělám. A pokud se socializuju jde to pak všechno přirozeně a hezky a sama oslovuju lidi pokud mě něčím zaujmou. Pokud je sociální realita stejně dokonalá, jako lidské tělo, pak očekávám že brzo budu děsně populární a založím v tom koutě čtenářský klub.

Už nechci být dospělá (vemte mě zpátky do školy)

11. listopadu 2017 v 2:42
Poslední dobou mi tělo dobře kooperuje s emocemi. Respektive tělo mi fyzicky neumožňuje potlačovat se. Když potlačuju slzy, smutek, vztek, někdy hysterický výbuch, a jindy když se prostě jen snažím být milá a netlačit na druhé ačkoliv mě to samotnou tlačí zevnitř, dostanu vysokou horečku, která spadne teprve když všechno vypustím ven. Když nemluvím o něčem o čem cítím potřebu mluvit, bolí mě v krku a ztrácím hlas. No a ve vyjímečných případech mě popadne panika zcela a nemůžu dýchat.

Druhé vysvětlení je, že mám v těle nějaký zánět a tělo se ho horečkou snaží spálit. Mám takový pocit, že ten zánět budu já.

Popravdě řečeno jsem asi vážně docela hysterická. Mluvím teď převážně o mém - vytouženém a tudíž taky jaksepatří úzkostně udržovaném přidržovaném a přeanalyzovaném - vztahu. Vztah je mi (asi bohužel) centrem vesmíru. Jistě by to nemuselo být "bohužel" kdyby byli všichni připravení tak bezmezně se odevzdat, jako jsem já. A to není sebe-kompliment, to je jako "ježiši, jsem strašná praštěná lijána a neumím najít smysl v sobě, tudíž ho hledám vedle sebe".

Na svojí obranu musím dodat, že se nacházím v prázdném období uprostřed území nikoho, kdy mi skončila škola ale nezačala smyslupná práce, a on je absolutně to nejlepší, co se mi těď děje.
Je mi k smíchu, jak dosahuju milníky dospělého života jeden za druhým. Teď jsem dosáhla milníku absolventské nezaměstnanosti a mezi kamarádkami se už pomalu ale jistě začíná šuškat, jak nám "tikají hodiny", což mi rozhodně nepřidává na oduševnělosti v mojí hře na klíště, kdy se držím svého boyfrienda zuby nehty a bolestě si říkám, že na takový materiál jsem čekala 3 a půl roku, a pokud se ho pustím a budu čekat 3 a půl roku dalšího, tak se na nějaký hodiny rovnou můžu vyprdnout a koupit si prase. Prase je koneckonců taky růžový.
V nevědění, co bude teď a co bude potom, jsem váhala a váhám poštět se do nějakých aktivit, které by doufejme přetočily můj přehnaný fokus na NĚJ na MĚ. Protože každá aktivita potřebuje jisté upsání. Můžu se upsat k dennímu kurzu švédštiny v době, kdy se snažím najít si denní práci? Můžu se upsat k víkendovému lektorskému výcviku jógy, když stále jenom doufám, že se zbavím víkendové práce? Můžu začít mentorovat, když nemůžu nabídnout stabilní rozvrh? A tak jenom nadále píšu tu přihlášku na doktorát, která už má 20 stránek z maximálního počtu 5, jehož otevření slibují už od léta ačkoliv už dávno padají trakaře.

Na svojí obranu č. 2 musím dodat, že na sobě nadále pracuju terapeuticky a že vidím důvody svojí hysterie a nejistot, a vidím i cesty z nich, ale po nedávno oslaveném 2 letém výročí s mojí terapeutkou už vím, že těmihle cesty nejezdí rychlovlaky. Že změnu si člověk musí vysedět, obrečet, a možná konec konců i "ohysterčit", protože popravdě řečeno já jsem taková nebyla nikdy. Třeba si prostě musím vynahradit ten deficit a pokud budu dobrá v osvětlování mého chování ostatním, pak můžu snad i ventilovat bezpečně a zahojit se do bodu, kdy přehnaný ventilace nebude třeba.

Z minulého článku bylo snad zřejmé že jsem se zamotala do komplikovaného vztahu s Kokosem v rozvodovém řízení. Přeze všechny překážky a moje žárlivosti a marnou potřebu vlastnit v čase přítomném, minulém, i budoucím, jsem na sobě udělala úžasný kus práce, a udělala asi tak dvacet kroků směrem ke všeobecné empatii, bezmezné akceptaci a lásce. Nepočítaje hysterický záchvat, co mám jednou za dva týdny z rozličných důvodů, všechno se vyvíjelo výborně, každý konflikt nás posunul k většinu porozumění a k většímu otevření, nakonec to i krátce vypadalo, že spolu a s dítětem budeme bydlet a že to bude fungovat. Jenže pak ahoj, rozvodové řízení, a ahoj, Monika zase na druhý koleji, a ahoj, asi se budu stěhovat do prdele. Připadá mi, že mi to utrhlo kus jeho. Připadá mi, že zas dostávám jen drobky. Že nejenom že nebudem bydlet spolu, nebudem už ani bydlet 10 minut od sebe, jako do teď, budem bydlet přes oceán (i když jenom ten malý Öresundský). A já tam ani nemůžu, protože nějakou polonahou Evropanku v baráku, to ses asi mladej zbláznil...

Já vím (nebo to alespoň tak slýchám), že vztahy se dají dělat na dálku větší než 2 hodiny. Že se dají dělat přes překážky a tak. Ale taky vím, kde teď jsem já. Co teď já potřebuju. Připadám si prázdná, protože nemám stabilní zázemí v nikom. A hledám ho u něj. A možná toho chci a potřebuju moc, možná jo, ale takhle to teď zkrátka MÁM. A on, v jeho situaci, je asi člověk který má docela nejmenší kapacitu mi tohle nadělit.


(Pozn. redakce: autorka článku nepřiměla nikoho k rozvodu a nerozvrátila ničí rodinu. Podepsána: Švédská byrokracie).