na Blog.cz

Zkouška dopadla mizerně.

Nemám zodpovědnost ani vůli.

Když jsem byla malá, rodiče mi napovídali, že jsem chytrá a úžasná. Rozmazlovali mě a já uvěřila tomu, že jsem princezna, a celý život se ke mně budou chovat lidi hezky a splní se mi vše, co si budu přát.

S realitou jsem se střetla velice brzo.

Svý zraněný ego jsem pohřbila hluboko do země a skoro to vypadalo, že tam zůstane už navěky. Zahanbeně jsem strčila hlavu do záchoda a z průzračné vody se snažila vyčíst, kdy i ostatní lidé objeví moji úžasnost a nebetyčnou inteligenci.

Jo, asi jsem byla rozmazlovaná a očekávala jsem od sebe velký věci. O to větší bylo a je to zklamání, že nejsem vyjímečná.

Neopodstatněné pochvaly a nesmyslné uctívání uvádějí takovou malou

holčičku ve veeliký omyl. (Ano, sice je úžasné jak spermie mého otce splynula s vajíčkem mojí matky a z malého množství buněk vznikl život, ale nepředpokládám,že je to moje zásluha).
Rodiče tím přivádějí v omyl dítě i sebe a pak, když se jejich ratolest předvede v porovnání s ostatními, přichází nepříjemný AHA! moment.

Jakože "ono to naše miminko není zas tak báječné".
... ale mohlo by být, kdyby se více snažilo.

A příběh o tom, jak se malá holčička snaží naplnit očekávání, ten už známe...

O tomto tématu jsme mluvily minulý týden na skupině. Anorektička - posedlá svými studijnímu úspěchy a štíhlou postavou - nemůže dovolit, aby někdy dostala dvojku, protože se od ní očekává ten nejlepší výsledek. A nemůže ztloustnout ze stejného důvodu. Na místě je otázka "Kdo to od tebe očekává?".

Já ve svym věku se už můžu na očekávání rodičů vykašlat, už mi nezáleží na jejich mínění a když se mnou nebudou spokojený, maximálně mi sníží kapesný. Jenže teď jsou tu očekávání moje.... A ty bohužel nesplňuju...

Jenže ani ta anorektická dívka, která standartně dosahuje top výsledků a dokáže NEJÍST, není se sebou spokojená a pohrdá sebou víc, než čím jiným.

Možná, že máme tendenci vidět ty věci, které jsme nedokázaly, a přehlížet všechny své kvality. Klademe si na sebe příliš vysoké nároky a myslíme si, že až dorazíme do vytyčeného cíle, budeme moci být spokojení. Jenže nebudeme, vždycky přece můžeme být ještě lepší - a se stříbrnou medailí se nespokojíme.

A můžeme být přece ještě hubenější - tak snadno tímto způsobem holky padají do anorexie a taky do světa, kde honba za něčím lepším je jediný smysl. A spokojenosti nikdy nedosáhneme.

Také máte pocit, že ty nejlepší věci se dějou, když přijdou jako blesk z čistýho nebe?

Neplánujte, neočekávejte, nesněte a nechte se překvapit osudem.

Co Vám sráží sebevědomí? Jaké máte nenaplněné ambice?

Ve zkouškovym dokážu všechno - uklidit, vykoupat psa, protože už smrdí jak bolavá noha, napsat na blog, napéct, navařit a hlavně to všechno sníst - cokoli jen ne učení!!

A jelikož kamarádka měla narozeniny, upekla jsem jí dortík - Prasátka na louce :) Můj první potahovaný dort a jsem na něj pyšná! :D

Recept na korpus zde: http://www.toprecepty.cz/recept/11538-mramorovy-dort-s-cokoladovym-kremem/

Potahovací hmotu jsem použila tuhle: http://www.toprecepty.cz/recept/15869-varna-modelovaci-hmota-dobra-na-potahovani-dortu/

Musim utéct z domova, jinak tady nakynu způsobem, že už nikdy nevylezu, protože se nevejdu do dveří.

Zítra tedy jedu do HK. Pan čutálista mi odjel na soustředění a já budu šprtat a šprtat a šprtat...

Milá zlatá, dost výmluv.

Už dlouho sobě i vám slibuju porovnávací fotky stavu minulého a stavu současného, neboli (ve velkých uvozovkých) "sportovního" a "zdravotně-životního".

Původně jsem je chtěla dát po 2 měsících posilovny, pak mi to přišlo moc málo, tak jsem čekala do konce formovací soutěže, pak mi do toho skočily vánoce a veškerá forma skončila zavalená cukrovím, no ale teď je ta pravá chvíle kdy se uvidí, jestli mi nový lifestyle k něčemu pomáhá (cca po půl roce praktikování).

Sama na sobě změnu nevidim, co ale říkají fotografie?? (kromě toho, že jsem sebestředná, dlouhodobě posedlá sebedokumentací a mám křivej pupík).

Nejdůležitější jsou tedy 2 poslední fotografie. První dokumentuje zhruba dobu, když jsem začínala cvičit. Druhá je po půl roce cvičení (posilovna asi tak 3 krát týdně) a po změně jídelních návyků.

Do Vánoc ve formě a po vánocích hluboko pod formou.

V minulém článku jsem úmyslně vynechala strasti s postavou. Někoho možná napadlo, že nejsou, že jsem si na Štědrý večer dala kousíček kapříčka a jednu bramboru, chutě jsem zajedla sušenými meruňkami a šla spát s plochým bříškem.

Ehm... ne.

Kapra jsem sice moc nesnědla ale volné kapacity v žaludku jsem doplnila cukrovím - a tak to bylo celé svátky. Před vánoci jsem tady prosazovala radu: "Prostě mámě řekněte, ať to cukroví někam schová" a radovala jsem se, jak jsem to perfektně vymyslela (minulý rok se mi to osvědčilo).

Jenže moje máma už zapomněla na pach zvratek a na podezřelé úprky na záchod po sobotním obědu (jestli si toho vůbec někdy všimla, přes hromadu svých problémů nevidí mojí obří řiť). Na moje prosby, ať to cukroví dá někam jinam než PŘÍMO ZA DVEŘE MÉHO POKOJE, a že jestli to tam nechá tak to VŠECHNO SNIM reagovala s úsměvem:

"Alespoň budeš tlustá ty a ne já,"

Naštvaná jsem 2 dny po štědrém dnu dojedla poslední kousek cukroví. Lepší nepřítele zlikvidovat ihned, než aby mě tam ohrožoval ještě týden. A budete se divit - dostala jsem vynadáno. "Už jsi dospěla tak by ses snad mohla ovládat!"

Omyl - nemohla. Kdo poznal tyhle chutě ví, že ovládnout nejdou..

Lehce pozitivní na tom je, že jsem nezvracela. Z mých "bohatých" zkušeností vím, jak se cukroví rychle natráví - a já neměla žádný záchvat, nýbrž jsem preventivně byla přežraná od rána do večera.

Fitko přes svátky samozřejmě zavřený. Potom silvestrovská párty s obřím rautem v ceně.

Kila, který jsem odbourala před vánocema, jsou zpět (na váhu ale nelezu, dokud neuvidim to číslo, pořád si můžu vsugerovat: "jsem tak štíhlá, tak děsně štíhlá") a zdravý životní styl zmizel pod tunou cukru.

Co teď? Jednoduše - jdeme dál. Žádná nová dieta, žádnej režim.. Pokračuje můj našprtanej lajfstajl, který bych chtěla mít po zbytek života.

To jsem zase napsala článek pro komentáře typu tvojeproblémybychchtělmít.

Však já vím, že láska není odměna za štíhlost a štěstí se nerozpouští v tucích.

Tisíckrát se ptám PROČ, proč to potřebuju... a odpověď nevím, ta asi leží někde v nevědomí a zlomyslně se mi směje, protože ví, že tuhle touhu nikdy neuspokojim..

Někdo je feťák, někdo pedofil, jiný workoholik nebo gambler, a někdo zase drží dietu.

Vánoce za mnoho nestály.

Neříkám to kvůli nevyhnutelnému obžerství (vidíte, nejsem vůbec povrchní),

nýbrž proto, že u všech těch tradičních obědů a setkání chyběl, poprvé za 21 let mého života, děda.

Zrovna ten děda, jehož krev koluje v mých žilách z největšího procenta - ten, který je kreativní, miluje historii a miluje knihy, sbírá všechno možné a je, stejně jako já, samotář. Zdědila jsem po něm i chutě - nejíme zeleninu, nesnášíme houby a zbožňujem sladkosti.

A teď má děda rakovinu plic.

Místo společných setkání leží v posteli, chvějí se mu rty a má halucinace. Je hubenější než já za anorektických dob. Má hubená kostnatá stehýnka, vyhaslý pohled a bledou povadlou pleť.

Brečím celé vánoce. On by měl vyprávět světu všechno, co zažil. Miluju jeho historky, je to můj hrdina.

Oproti tomuhle je všechno ostatní blbost, a tak se vysmívám všem svým bolestem.

Třeba Vánoční charita bývalých přítelů/milenců atd.

Ježíšek asi pohnul svědomím těch, co si se mnou vytřeli řiť. (Dohromady byli 3, nyní se mi v předvánoční době 2 z nich ozvaly). Pamatujete-li si mého ex, asi si taky pamatujete, jak jsem trpěla a trpím tím, že jsem si ho nedokázala připoutat, že jsem nedokázala, aby mě k smrti miloval. Že jsem ho ani nedokázala u sebe udržet. Před pár dni jsme se potkali v baru.

Po třičtvrtě roce, co se ignorujeme, přišel s proslovem - omluvil se. A co je důležitější, sundal z mých ramen všechno sebeobviňování (že nejsem dost dobrá a bla bla) - protože mě miloval.

A já se ptám: vole vole, co bude teď?

Všichni víme, že na třetí pokus si mě tento hajzl nezaslouží, i on to ví. Obzvlášť ne v porovnání s panem čutálistou, který mi snáší modrý z nebe.

Takže odpověď: nebude nic...

a já budu brečet dál...

Přeju krásné vánoční ráno,

mě vánoční svátky nezačali zrovna vesele. Ve čtvrtek jsem si odbyla poslední zápočet a v pátek jsem šla do práce. Tam jsem jednomu pánovi zřejmě místo jednoho lístku (do divadla) dala dva - jak se mi to stalo, nevím. Večer to vypadalo, že budu muset vypláznout 500... naštěstí ten svatý pán přišel a lístek poctivě vrátil, zulíbala bych mu nohy (že by se vyplatilo že se na zákazníky usmívám a jsem milá?), každopádně u šéfa mi přibyl další vroubek a konstatoval, že bych si zasloužila letenku. A letenku na Bahamy tím asi nemyslel.

Rozčarovaná jsem nasedla do vlaku a vyrazila k domovu. Cestou jsem se začetla do knížky a když jsem vyhlédla z okna koukám, že jsem někde úplně v prdeli. No jasně - přejela jsem. To by nebylo tak hrozný kdyby ten vlak nebyl rychlík a další stanice až za půl hodiny. Tam jsem tedy vystoupila, v 9 večer v cizim městě, a zavolala tátovi o pomoc. Celou dobu jsem bulela a přemýšlela nad tím, jak krásné by bylo být nesvéprávná... není v nesvéprávnosti ta největší svoboda?? Poté přijel můj otec, ubrečená jsem si postěžovala na to, jakej to byl den a jak jsem to v práci pokazila. A on: "No ale to je jenom tvoje chyba, to se přece nemůže stát že dáš někomu o lístek navíc, si blbá ne?!"

Dík za podporu milý tatínku... jeho odpověď docela dobře demonstruje to, jak mě rodiče vychovávaly. Nic není dost dobrý, všechno může bejt lepší. Žádný pochvaly, jen neustále bič nade mnou, kterej mě při každym klopýtnutí šlehne.

Ne že by to dělali schválně... poté co jsem včera opravdu ironicky vyslovila: "Dík za podporu tatínku," se zarazil a nevěděl co říct. Potom poznamenal něco humorného a poplácal mě po zádech - neumí mě totiž vážně pochválit, natož ocenit.

Před pár dny skončila také moje fitness soutěž "Ve formě do vánoc". Na závěrečném vážení se ukázalo, že jsem zhubla ještě jedno kilo (čili 2 kila od začátku soutěže, momentální váha 54,7) jsem z toho nadšená, je vidět že to bylo účinný, je vidět že můžu hubnout a přitom jíst mnohem víc. Ale stupně vítězů mě minuly a vyhrála jsem tašku plnou hovadin.
Nevadí, jsem spokojená s dosaženým výsledkem.

Dnes mě čeká moje krásná vánoční tradice - přežrat se pod stromečkem a poblejt se. Ne že by to byla tradice dobrovolná, ale když já to cukroví tak miluju... Psychiatrička mi radila, ať si na stůl dám něco, čím uspokojím chuť - sušené ovoce, oříšky... bože, rozhodně nepochopila smysl pravé vášně pro cukroví. Samozřejmě se budu snažit přežrání vyhnout, ale jak to dokázat??

Ale přecejenom je to jednou za rok, takže se tolik netrapte, když se vám to taky stane :) Každopádně vám přeji hubené vánoce a těm, co to maj doma na prd, ať ten společný rodinný večer nějak přežijou.

Moje největší závislost je závislost na diáři. Ne že bych si plánovala, kdy si dojdu na záchod, ale skoro všechno ostatní jo. Cítím se mnohem klidnější, když mám všechno pěkně naplánovaný a vím, že nepřijde chvíle kdy se budu muset rychle rozhodovat. Jakožto pro typickou váhu je pro mě rozhodování těžkou zkouškou. To se pak projevuje, když mi něco vleze do plánů - posunout tohle, zrušit tamto, omluvit se tamdle - moje největší noční můra.

A co teprve, když onemocnim - většinou v nejnevhodnější dobu.

Jako teď.

Od středy v kuse spim (teď jsem si dala rychlou pauzu), mám horečku, bolí mě v krku a ucpanej nos. A to jsem právě teď měla jít na Věneček čutálistovi sestry, poprvé jsem se měla seznámit s celou rodinou a jaksi společensky pobýt. Chtěla jsem samozřejmě zapůsobit, koupila jsem si nové šatičky a dokonce jsem si celý týden nemačkala černé tečky aby se mi neloupal nos a naučila jsem čutálistu tančit walz a blues (teď tam určitě bude tančit s nějakou jinou grrrr). Místo toho ležim v posteli, mastný vlasy, odřenej nos plnej teček a všude kolem posmrkaný kapesníky a až mi dojdou, můžu se vesele vysmrkat do svých šatů.

Sdovolením jsem se rozhodla zapůsobit alespoň na vás:

Občas se v mý kůži objeví cizí člověk, co vyleze na pódium a začne cizím lidem vyprávět trapný fórky.

Občas nasadim vysoký podpatky, zakroutim zadkem a dělám to víceméně ze srandy, aniž by mě napadlo, že působím.... ??sebevědomě a sexy??

Čili v ubohých neználcích vzbudím dojem, že jsem někdo, kdo nejsem. Úchylové jsou ke mně pak přitahováni jako mucholapkou, ti horší mají sexuální narážky, ti lepší se mě snaží vytáhnout na ploužák a ráznou odpověď NE berou jenom jako snahu vypadat nedostupná a dobívají moje nedobitný hradby dále.

A z ničehonic přijde sexy trenér, namakanej kulturista co dělá show podobný striptýzu, a že potřebuje sexy holky aby ho při vystoupení svlékaly z kabátu, kápne z toho paněz víc jak z otřesenýho oslíka, stačí být prostě sexy.

"Ale pane, to ste si mě s někym splet!"

Ale nespletl. Prej když ve fitku běžim s koláči v podpaží, chlapy koukaj a příště přijdou dokonce ve vypranym prádle.

"Já že bych se měla někde předvádět?"

Není třeba se předvádět, prostě, slečno, budete přirozená.

Mé přirození ani mou přirozenost ovšem (naštěstí) neviděl. Že jsem sexy, že jsem exhibicionista, že vymyslím choreografii tance a svlékání, to jste se asi pane opil proteinovým koktejlem. Moje podupaná duše, moje sebevědomí stojící na "jsem pyšná na svoji knihovničku", moje nenávist a zpřelámaný srdce... sorry pane, raději budu vybírat pětikačky na hajzlu v mekáči.

Ale... dělaly bysme mu asistenky společně s kamarádkou, měly bysme luxusní podpatky a šaty, on se svéká do slipů, my jen jako křoví chodíme kolem a občas zakroutíme bokama, žádný odhalování, perfektní výdělek, kdy pojedem na show záleží na nás, absolutní svoboda a možnost realizovat moje choreografický nápady, trenéra dobře znám a na 100% na něj spoléhám.

Ale předvádět se jako sexuální objekt? ... nevím, jestli bych si nepřipadala jako děvka..

Co vy si o tom myslíte? Šly byste do toho?

"Chlapům se vůbec nelíbí vychrtlý ženský,"

Tohle ujišťování je slyšet z každý strany.

A - ano. Ale chybí k tomu dodatek. "Chlapům se nelíbí vychrtlý ženský bez prsou,"

A nelíbí se jim tlustý ženský s prsama.

Čili se jim líbí ten sotva uskutečnitelný typ: vychrtlá a kozatá.

Dívky níže jsou dle nejmenovaného internetového magazínu ženským ideálem. A není o tom pochyb, svými těly dobyli svět. Koukněte sami, jestli je tento ideál dosažitělný a přirozený. Jako příklad toho, jak končí saha o dosažení ideální postavy, jsem dala modelku na předposlední fotce.

Často se mě ptáte, jak teď jím, a tak jsem se rozhodla sepsat přibližně své jídelníčky a svoje zásady. Třeba to inspiruje někoho, kdo je s jídlem v prdeli ještě víc než já, nebo koncec konců - někoho úplně normálního.

Pan čutálista se dá nazvat normálních strávníkem, a jeho stravovací styl je naprosto prasečí. Někdo by mohl říct, že se mnou doslova trpí, protože ho kvůli jídlu neustále sekýruju. Ale určitě mě pochopíte - pije jenom colu, nesnídá a hladovej jde na trénink, kde je celý dopoledne, k obědu si dá nějakou instantní s*ačku nebo v horším případě KFC, nesvačí, do školy si nevozí pití a tak celý den nejí ani nepije, večer se nažere jako prase, uprostřed noci chodí na sušenky a ano - na těle nemá jedinou tukovou bulku!! (svět je nespravedlivej)

Já se snažím sestavovat jídelníčky podle rad své nutriční poradkyně, ale je to složitý, protože jsem strašně vybíravá a jím málo druhů jídla, tak se alespoň postupně snažím nastolovat změny.

Snídáně rozhodně nesmí chybět ani jeden den, každý kdo se snaží zhubnout to už musí vědět - SNÍDAT! Nechápu proč někteří nesnídají, vždyť je to tak dobrý a hned se lépe vstává, když se těšíte na snídani :)

Už žádné sušenky! Žádná Bebečka ani müsli tyčinky!

Oběd by měl být teplý a skládat se z bílkovin + sacharidů. Moje obědy nejsou dvakrát dietní, protože na to už kašlu, chci se dobře najíst a vařím i pro přítele. Hlavně se snažím, aby byly zdravé.

A hřeším - občas zajdem na pizzu nebo třeba do mexické restaurace (mexickou kuchyni mám moc ráda), denně jím cca 2 čtverečky čokolády (po obědě mívám vždy nesnesitelnou chuť na sladký), do kafe si dávám mléko i cukr, hodně cukru, a 4 týdne to chodím potit do fitka.

Tak to je ve zkratce moje jídlo, příště budu zas více "beletristická", mějte se krásně.

O psychoterapeutické skupině, na kterou chodím, jsem toho ještě moc nenapsala. Tentokrát jsem ale mluvili o ambicích a ve mě to vzbudilo pocit, že ambice jsou počátkem všeho (mluvím především o anorexii, já jako jediná přítomná "bulimička" jsem jenom zírala a nechápala).

Trošku mi tyto ambice připomínaly oslíka z pohádky Obušku z pytle ven, kterého poháněl ten muzikant tak, že držel klacek a na něm měl přivázanou mrkev. Takže oslík šel za mrkví, ať ušel jakoukoliv cestu mrkev byla pořád stejně daleko a on měl pořád hlad... což naprosto doslova připomíná mé anorektické dívky až na to, že to nejsou žádné oslice, a naopak jsou mimořádně inteligentní. Když budete mít ambici vylézt na mont everest pořád to bude pravděpodobnější, než že dosáhnete dokonalosti. Ale v tom to právě je, jejich ambice je nekonečno, nikdy nebudou mít dost, pořád budou chtít výš. Nedokžu si představit, co by dělali, kdyby to už výš nešlo, kdyby se museli zastavit, usadit se a konečně žít s tím, co je.

Obě tou jsou studentky, jedna na medicíně, druhá na medicínu míří. Celý den tráví tím, že se učí, a když se neučí mají nesnesitelné výčitky, že jsou neschopný. I spánek je pro ně ztráta času - naprosto sebezničující životní styl. Spánek 3 hodiny denně, k jídlu 3 krát denně zelenina, 4 denně silná káva, k pití cola light, zelený čaj, maté a výživové doplňky jako Guarana.

"A jak odpočíváte, jak trávite volný čas?" zeptala se doktorka.

Vezmu si knihu.

Já jsem se ze srandy zeptala, jestli učebnici.

A ona se tak bezelstně usmála, že učenici přímo ne, ale že čte odborné knihy, které se jí budou hodit.

Poté samozřejmě věčné běhání, ježdění na kole a posilování.

Potřebuje být ve všem nejlepší, nejhubenější, ale nikdy se nedocení, nepochválí - vždycky vidí jen to, co nedokázala a výčitky jí ženou dál a nesnáší se, protože je neschopná a ošklivá.

K čemu jsou její ambice a tvrdá práce, když nikdy nedosáhne spokojenosti? Nikdy nebude šťastná?

Na to povídala, že každý máme jiné hodnoty (štěstí není její hodnota).

Teď pojďme ale k té příjemnější stránce - moje ambice.

Ambice si nasazuji velice příjemně nízko, takže velice často dokonce přesahuji své síle a jsem se sebou nadmíru spokojená (jako SSSR když nasadilo velmi nízky hospodřský plán a vždycky se chlubilo, že ho splnilo, ba dokonce přesáhlo) - pro psychiku není nic lepšího. Mým cílem je zvládat školu a největší úspěch je zvládat jí s minimem vyložené práce. Ať se někdo učí celý den, já se naučím něco, něco opíšu a zbytek ošmelim, a tak stejně prspějeme všichni, třebaže prospěju na druhý neb třetí pokus, diplom budeme mít stejný. Ušetřený čas a nervy považuju za výhru.

Dostat se na školu byl můj předchozí cíl. Snažit se o psychologii jsem vzdala rovnou, se sociální patologií jsem raději nepočítala, bylo to moc těžký. Na přijímačky jsem se nepřipravovala a hele! Vzaly mě!

Pracovitá nejsem ani trošku, ale našla jsem si práci, kde nemusím téměř nic dělat. Mám sice míň peněz než ti, kteří ze sebe v práci sdírají kůži, ale stačí mi to.

Ani v budoucnu asi nebudu mít tolik peněz jako ti, kteří makají na medicíně nebo VŠE, zatímco já prospávám odpoledne. Ale užijí si oni ti svoje "hodně" víc, než ja svoje "málo"? Kdo bude víc spokojenější?

Měřítko uspokojení je podle mě zásadní. Kdybych musela dřít jako blázen, ukrojilo by mi to velkou část uspokojení z výsledku. Takhle se nacházím na průměru. Nic neřešim, nestresuju se, z velké části jsem flegmatik...

...jen tedy bych chtěla být štíhlejší...

(a za tím si jdu a ne že ne!)

Garfiel = můj vzor. Jestli ho máte tak rádi jako já, doporučuju www.kusma.cz

Máma s dcerou... která je která?

Pomalu aplikuju změny do svýho jídelníčku a jak se zdá, funguje to.

Po měsíci zhubnuté jedno kilo, úspěch (některé dietářky se mi možná zasmějí, že oni dokážou zhubnout kilo za jeden den, no prosím, to umim taky, ale tohle je TRVALÉ kilo a pěkně vydřené kilo) - jsem na něj hrdá a tak mě moměntálně ani neděsí, že moje váha je ošklivých 56. Při představě, že jsem tenhle nárust dopustila, se mi chce brečet, ale teď to mám pevně v rukách a hodlám napravit všechny svoje chyby.

První změna, kterou jsem udělala, je, že jsem přestala jíst sušenky. Rozloučila jsem se se svými oblíbenými Bebečky, které jsem jedla skoro každý den ke svačině. Ono 200 kcal (kolik cca obsahuje balení) není tak mnoho, ale výživové hodnoty jsou 00 nic. Cereální sušenka je taky sušenka. A sušenka je nepřítel.

Teď svačím jogurty, ve škole jsem si hodně oblíbila kefíry a zakysané nápoje, v klidu je piju celou přednášku a jsem sytá, a taky banány. Postupně se pokusím být pestřejší.

K večeři by měli být bílkoviny a zelenina, to se snadno řekne, ale hůř vymyslí, obzvlášť když nejim zeleninu. Nikdy mě nenapadlo nic lepšího než pečivo a cottage. Poradkyně mi doporučila polívky - jíst zeleninu v rozmixované podobě mi totiž nevadí. Úplně nejjednoduší recept je uvařit zeleninu, rozmixovat, dochutit, a máte báječnou krémovou polívku například s cuketou, hráškem atd. Já si to dopřávám i s osmaženou cibulkou a smetanou, holt když to se mnou jí přítel, musí to taky nějak chutat. Bezva recept na cuketovou polívku najdete např. tady.

Dále mi doporučila homemade pomazánky. Úplně jednoduchá - nízkotučný tvaroh, tuňák, rozňahňám to a mám dobrotu (i přítel si pochutnal).

Nesnáším zeleninu, přitom jsem většinu druhů ani neochutnala. Kupříkladu brokolici mám ráda, na doporučení jsem vyzkoušela cuketu, připravenou absolutně nedietně dle receptu zde, lilek, a chutnalo mi.

Teď pro mě není prioritní jíst dietně. Dávno už tak nejim (proto jsem ztloustla 5 kilo), ale když změnim skladbu jídelníčku a budu sportovat tak jako dosud (4 týdně fitko), mohla bych trvale zhubnout na 55 kilo a žít spokojenej život s dobrym jídlem a občas si dopřát pizzu a Marlenku a jiné hříchy.

Ve fitku taky pomalu zvyšuju zátěže a dobu na orbitreku. Zatím vydržím 15 minut, nic moc, ale nechci se zabít ani odcházet z posilovny po čtyřech a ani mít koláče velikosti valašských frgál v podpaží!

Dieta je pro mě teď dlouhodobej proces. Nikam nespěchám, čutálista by mě miloval i 100 kilovou a moje oblečení mi pořád je.

Asi nikdo nemůže zapomenout na moje sklony pro prasečí přejídání. Žádné dobré rozhodnutí nemůže zabránit mému bulimickému JÁ, aby rozcupovalo tisíce balíků sušenek. Bez pana čutálisty bych to nezvládla. Stala se z toho taková hra mezi námi. Koupí mi čokoládu, já jí chci, nejdřív se lísám, pak se popereme a pak o ní hrajem žolíky. Musim vyhrát 3 krát za sebou abych dostala 1 řádek! (víc jak řádek denně povoleno nemám). K snídani jsem si koupila moje milované biskity (někdo by mohl namítnout, že je to jako sušenky, no, prosím). Jakmile slyší, že po snídani otevírám potravinovou skříň abych si dala další dávku, přes celý byt spustí salvu nadávek. Vyčítavé pohledy, když si do kafe sypu tunu cukru, a když odchází na trénink, odnáši v batohu biskity i čokoládu :D Když jsem celý den ve škole a nestíhám uvaří mi, a uvaří mi zdravě. Všechnu tu zeleninu jí se mnou, pomáhá mi s vařením a je to sranda. Nikdy bych se nenamáhala připravit jídlo dost chutně a neobtěžovvala bych se složitou přípravou, kdybych vařila jen pro sebe.

On je hlavní pilíř mojí léčby, on je můj anděl...

Slibovala jsem jak to rozjedu a ono prd žejo.

Dřív pro mě tohle místo znamenalo hrozně moc (dívky který mi říkaj rhinosaurus a smějou se mi se teď zřejmě smíchy popadají za břicho, jak jsem trapná, no prosím, zasmějte se, smích je zdraví), ale když jsem léta nosila svoje traumata uzamčený v sobě, plácala se ve svých problémech naprosto sama, aby vůbec kdo něco věděl, bylo pro mě hrozně osvobozující napsat to.. vyvrhnout to černý na bílý. Sepsat to od začátku do konce, psát si pocity každýho dne, jídlo každýho dne, psát si s holkama, který jsou na tom stejně... Je vůbec lepší terapie??

Blog byl pro mě psychoterapeut kterej mě vyslechne, rovnou celá psychoterapeutická skupina, nutriční poradna a parta super kamarádek v jednom.

Když jsem seděla sama doma, panickou hrůzu ze společnosti, odpor k posezením s kamarádkami, nenávist k rodině a a všechno dohromady - hrůza odpor a nenávist - sama k sobě, byl blog to jediný kam jsem se mohla obrátit.

Když jsem svoje myšlenky a pocity urovnala do slov, najednou to bylo všechno jasnější - věděla jsem, co mi je, proč mi je, co na mě nefunguje a co mi pomáhá. Pak jsem se sešla s pár holkama odtud (Danča, Annie, rozinka a Andy) a s nimi jsem poprvé v životě mluvila otevřeně, oni byly první, které mi porozumněly. A když už jsem o tom uměla mluvit (a když mi D. dala kontakt na psychologa), byl už jen krůček k tomu požádat o pomoc.

Konečně jsem svoje problémy začala řešit, konečně se zdálo že ta moje cesta nabírá nějakej směr, začala jsem věřit v lepší dny a taky sama v sebe. To mě ponuklo k tomu, abych se svěřila po tolika letech svojí nejlepší kamarádce. Přišlo první pochopení, první slzy, první důkaz toho, že moji blízcí jsou opravdu blízcí. Pak jsem to pověděla přítelovi a šup, tajemství už neexistovalo. Spadlo to ze mě jako skála (kámen mi přijde jako slabý slovo), spadly moje hradby a jak výborně mě přijali ostatní, tak jsem přijala sama sebe. Jo vole, měla jsem bulimii, čum jsem se podřízla jako prase na jatkách, ale už je to za mnou, dostala jsem se z toho, jsem na sebe hrdá a všichni okolo jsou na mě taky hrdý.

V závěru toho všeho velká láska a dá se říct, že problémy jsou za mnou.

Kdoví co bude, až se to třeba jednou pokazí, ale zatím není proč to řešit...

Pořád to neni jednoduchý, najíst se a neřešit to, nepočítat kolik kalorií to mělo a prostě nemyslet tolik na to jídlo. Pořád na něj myslim a pokud se nedostanu alespoň 3 krát týdně do fitka už šílim, že budu tlustá. Pořád se ohmatávám a fňukám, že tenhle špek tam dřív nebyl a jsem z toho smutná. Ale oproti bulimii je to prosím procházka růžovým sadem! A doufám, že časem to bude lepší, nemůžu si přepnout mozek ze dne na den.

Jen nevím, jak bych to zvládla, kdyby se zhroutilo něco z mýho šťastnýho života, kterej jsem si během posledního roku budovala. Jen díky svýmu perfektnímu zázemí mám sílu, chuť a důvod dotáhnout to do šťastnýho konce.

To je můj konspekt léčby z ppp. Nic jinýho neznám, nic jinýho neporadim. S bulimií se ke štěstí neprohubnete.

Tím jsem vlastně chtěla sdělit, že teď už blog nepotřebuju. Není to nevděk, je to kus cesty, který jsem už ušla.

Všechno co mám na srdci vykecám někomu z mých blízkých. Nemusím to skrývat za anonymní masku a snažit se to vyložit tak, abyste pochopili všechny životní souvislosti spojené s mojí povahou, povahou jiných, způsobem apod.

Nemám žádný užírající tajemství, který bych ze sebe potřebovala vypsat (trošku mi to přijde jako nevděk - už vás nepotřebuju, trhněte si prdelí!). Ale proto tu jsme ne? Vypisujem tady část svojí skrejvaný osobnosti. Já už žádnou nemám. Jsem úplně nahatá Banalitka..

Tak to rozjedem!

Poněvadž se už rozjel program/soutěž, do kterého jsem zapsaná, VE FORMĚ DO VÁNOC, rozjedu to i tady a budu zapisovat svoje poznatky adalšítakovýblbosti.

Zopakuji o co se vlastně jedná - do programu patří několik přednášek o zdravé stravě, úprava jídelníčku a konzultace s nutriční terapeutkou. Dále osobní trenér v posilovně a sestavení cvičebního plánu. V ceně je i dvouměsíční permanentka do fitka. V závěru, když budu úspěšná, mám šanci vyhrát jeden ze 3. zájezdů. A jelikož nás je v soutěži 7, mám docela slušnou šanci! :)

Předevčírem proběhlo měření, vážení a i fotografování.

POČÁTEČNÍ VÝŠKA: 167 cm (doufejme že konečná bude stejná, roztahování kostí v programu zatím není)

Fotek vás ušetřím, míry si nepamatuju.

Co se u mě vymyká normálu je pro mě trošku překvapující, ale je to ZVÝŠENÉ PROCENTO TĚLESNÉHO TUKU.

Poradkyně mi to vysvětlila nějak takhle:

Moje tělo se stále cítí být ohroženo hladem a tak se připravuje na další možné období hladovění. Čili si nevyváří svalovou hmotu (čímž se vysvětuje to, že 4 měsíce dřu ve fitku a výsledek není téměř žádný), protože svalovina spotřebovává příliš energie. Raději si vytváří tukové zásoby a když cvičím a spaluji, moje tělo spaluje svaly a tuky si nechává.

Můj metabolismus prostě jede v úsporném režimu, přestože jsem byla přesvědčena, že jím normálně. Ne, nejím normálně. Jím málo a jím nevhodný potraviny. Bílkovin mám ve stravě úplný minimum a tak se mi nemají z čeho vytvářet svaly.

Jak jsem řekla, že "tělo si nevytváří svalovou hmotu, protože svalovina spotřebovává příliš energie", tak to je důležité ještě v jedné věci. Svaly vlastně fungují jako požírače kalorií. Budu-li mít přirozeně větší svalovou hmotu, zvýší se můj bazální metabolismus (počet kalorií, které moje tělo spálí v klidovém stavu) - tedy budu hubnout při vyšší spotřebě jídla než teď.

Mým cílem tak primárně není redukovat váhu, ta není tak otřesná. Mým cílem je změnit skladbu jídelníčku tak, aby moje cvičení bylo efektivní a aby tuk v mém těle byl nahrazen svalovinou.

Včera jsem tohle popisovala na psychoterapeutické skupině. I slečna s anorexií má prý podle vyšetření zvýšený tělesný tuk a taky cholesterol a už se jí v 17 letech zužují cévy! A druhá slečna s bulimii povídala to samé - cvičení (i s profesionálním trenérem) je pro ní i po dlouhé době neefektivní.

Z toho vyplývá, že tohle neni jenom můj problém, ale je to problém nás všech, který tady hubneme úplně špatně, protože i přes největší snahu jsme nakonec jenom tučňáci.

V nejbližší době vám oskenuju papíry, co jsem dostala. Snad vám to taky něco přinese.

Mějte se krásně