Láska v ponožce

1. února 2017 v 2:22
Ukazatel toho, že píšu citem, může být očividně úplně mimo mísu. Co všechno je taky mimo mísu?
Třeba ukazatel toho, že dobře vypadám, když mám centimetrovou linku pod okem. Nebo že jsem vtipná, když posílám ožralá videa.
Ha, bytí je blud, když si člověk nemůže být jistý ničeho, a hlavně ne pohledu vlastního.

Minulá diskuze a jí předešlé události mě dovedly k velké filtraci toho, co chci, nebo co vůbec "můžu", psát, a k hrůze, jaký dojem o sobě můžu vyvolávat. A tak, pro teď a tady a třeba i pro pořád, nemám chuť psát vlastně vůbec nic.
V první řadě je mi nepříjemné, že zde vůbec existuje možnost a zdroj "znalosti" na to, aby se dalo ohánět se po sobě mým jménem a problémy (které nemám), jako by to byl chleba s máslem (jak by řekla Em). Za druhé, že tohle ohánění může vést k nepřátelským postojům ne ani tak proti mě, jako proti sobě navzájem. V závěru je to ale moje vina, protože já nabízím zdroj. Zatřetí, a to už jsem zmiňovala před nedávnem, že můžu být špatný a frustrující obrázek toho, jak se (ne)uzdravit z ppp. Už dávno jsem se ptala, co je standard a co už je moc, ale nenapadlo mě, že moje "moc" bude někoho mrzet. Následně také to, že lidé mají možnost sdílet můj blog na facebooku a dostávají se mimo jiné i na 7 let staré příspěvky (a teď už vím, že to nejsou roboti, ani ufoni). Vím že to tam je a je to tam proto, že to mazat nechci, ale divím se, že to někoho zajímá. Tak jako tak jsem to nikdy nepovažovala za škodlivé. Měla jsem za to, že jsem v souladu se sebou teď i se sebou předtím (včetně té podivné osobnosti co se zdobila centimetrovými linkami a psala fakt hrozný články). Jak jsou s domnělou mnou v souladu jiní, to je otázka jiná, a mám strach si jí sama zodpovědět.

A tak mi připadá, že tu dobré úmysly vytváří dusno, stejně jako různé veganské komunity které milují všechno včetně hmyzu, a tak ani nejedí med, a v batikovaných hávech a se znaky míru hází brambory a hejt na všechny, co ještě jedí vajíčka, nebo nakupují v supermarketu místo lokálního maloobchodu, kde za pultem stojí usměvavý Břeťa, co to se vším a všemi myslí dobře.
Anebo alternativní lidumilné komunity, co vás obejmou do alternativního světa, dokud nemáte problém a nepředstavujete problém.
Láska a sounáležitost má limity pro nás pro všechny, a když přijde na prosazování vlastního názoru, i když je to názor docela lidumilný, tak se stejně každý sobě navzdory pere. Jsme všichni sobci, ale nezlobme se za to, je to tak v přírodě úplně přirozené. Takže být sobec je taky hrozně vegan a peace a love a kytičky.
 

Stejně jsi už blízko k zemi

24. ledna 2017 v 7:51
23.1. je prý den, kdy se v roce páchá největší množství sebevražd. Je 24., všichni přeživší, pojďme si pogratulovat.

Procitnutí bývají nejvtipnější momenty. Třeba když si uvědomíte, že celý život se mrzíte za to, že se máte lépe, než někdo. Dokonce až tak, že se domníváte, že někteří žijí ve vašem stínu. Že kdybyste se nenarodili, všechno by bylo líp, že jste vyzdvyhovanej zmetek a tak. Zřejme další forma pokroucené sebestřednosti, kdy se vidíte ve více sluneční záře, než ve která jste. Prý si člověk buduje vlastní identitu na základech lidí, který staví pod sebe.
Dneska jsem četla slova jako "nejlepší den mého života", "nejlepší zážitek, o kterém se mi ani nesnilo", "můj život je rok od roku lepší", atd.
Můj slovník, to je docela něco jiného.
Zachmuřený. Ráno vstávám jenom kvůli snídani. Co mi chybí na jedné straně váhy jsem nedokázala doplnit jinde. A tak si říkám: "to nemůže být pravda".
Zachovat si výsostný obraz sebe ve své nevýsostnosti, huh.

Já jsem si radost vystavila na kontextech, nikoliv na událostech, a drobných věcech, potažmo (nákupech). Nefunkční. Věci, co mi mají dělat radost, mi jí dělají asi na minutu. Pak kloužu zpátky k nepříjemnu. Přišel mi namalovaný portrét mě. Raduju se mezi tím, když tahám tučnou obálku ze schránky, a když jí otevírám. Ježiši. Vážně bych si ten nos měla uříznout. A tady mi trochu ubral, abych vypadala jako normální člověk. Proč mi nakreslil tak tenký obočí? Chce mi naznačit, že si ho maluju moc tlustě?

Začínám být unavená kolem jedné odpoledne. Večer stejně nemůžu spát a ráno se probouzím moc brzo, i když nemusím vstávat. Lidi mi říkaj, že vypadám jako vlasy na tyčce. Chci jim říct, že je lepší vypadat jako vlasy na tyčce, než úchyl s tyčkou, co by si měl přestat všímat mě a začít si všímat sebe. Hledám spojitost, ale nevidím jí. Nový džíny o tři čísla menší. Na terapii neříkám ani slovo, ještě by mi to chtěli vzít.

Nedávno jsme řešili, jak se konečně životem prodírám bez berliček a falšených náplní. Je to změna nedávná a terapeutce přišlo vtipně zajímavé a spojené, že teď si můžu zažít, jaké je to nechodit doopravdy. Kdyby se mi místo nohou rozchodila hlava, nestěžovala bych si asi tolik. Když nechodí ani jedno, je to průser.
Protože jsem už stará a chytly mě záda, nebo co. Z města jsem se dobelhala domů v předklonu jak stará bába. Z hrůzou jsem na sebe koukala do zrcadla, protože moje tělo mělo v křeči podivný tvar, a hnedko jsem si vygooglila všemožné smrtelné choroby spojené s bolestí zad. Přežiju bezesnou noc se zády podloženými polštářem a nemožností překulit se z boku na bok. Zase se zaobírám svou oblíbenou myšlenkou, jak dlouho by trvalo, než by mě tu našli. Vezmu si volno v práci. Budu se hýčkat a budu odpočívat. A tak. Já vlastně jednou za čas chromá být potřebuju, jinak bych si nedala ani moment na vydechnutí.
Každopádně v tom mám jasno. Mám to za trest. Teda, jasně že nemám, ale automaticky mi to tam naskočilo jako úplně první. To máš za to ty krávo. Za to, že ti bylo asi půl hodiny dobře. Zato, že ses radovala, protože ti odepsal nejlepší tatér z Kodaně. Za to, že ses tím chlubila. Za to, že se chlubíš na blogu fotkama hlubokých back=bendů. Za to, že sebevědomě mluvíš přes třiceti lidma. Za to, že po každym vzletu přichází pád, a ty už ho tam čmucháš předem.
Proč mám pocit, že si nic nezasloužim, a proto mi líp vyhovuje život v smutku.
Není odkud padat.

Kolik odstínů má den

19. ledna 2017 v 1:44
V tomhle ročním obodbí ve Švédsku pouze jeden. Šedý.
To mi ovšem vyhovuje, protože šedivá je moje nejoblíbenější barva, přestože někteří namítají, že to přece ani barva není. V takovém případě se, oblečená od hlavy k patě v kombinaci černé a šedé, do které občas vložím zlato nebo třpytky, mám-li na to den, naprdnu a tvrdím, že tím pádem nesnáším barvy.
Skandinávský design je také šedý a černý a bílý, případně v pastelkových barvách zbarvených do šeda. Inspirace oblohou. Také jsou to samé čáry a hrozně jednoduché struktury, které lahodí oku zbožňujícímu pořádek a jasnou organizaci. Těmihle kecy se vlastně jen snažím obhájit svůj poslední předražený nákup. Byla to láska z výlohy na první pohled.
Měly k ní i pouzdro na notebook, které by přesně zapadlo dovnitř, jenže to bych si musela koupit nový notebook, a asi bych to klidně udělala v zoufalé nutnosti pozitivních radostných maličkostí, kdybych si nešetřila na tetování. I když nevím, jestli na sebe dávat něco trvalého je pro člověka s mojí sebekritikou rozumné. Jak tak přelívám nenávist z jedné části svého těla na druhou, tetování se tam pravidelně vrací, tuším že v pořadí nos-brada-zuby-břicho-tetování. Vypadá jako buřt, a hlavní důvod, proč chci nové je ten, že ho chci předělat. Stejně se těch tatéru stydím, protože jsou moc hustý, tak vůbec neslibuju, že se to někdy stane.


Hluboce zahlodaný stres je svině. Přes den funguju na 120 procent a jsem tak úžasná, že jsem o tom ani nedokázala zveřejnit článek, i když jsem ho už napsala. Všichni sem koneckonců chodíme číst nočníky. Asi mě žene nějaký hormon, vzpomínám-li matně na dávna somatologická studia, typuju to na adrenalin. A kvůli němu také nespím, nebo spím jako dnes: po naplněném a vyčerpávajícím dni jsem přišla domů docela zničená, ale tak docela příjemně, jsem ráda, že se snad hezky vyspím. Předchozí noc jsem spala asi 6 hodin, přestože nebylo kam vstávat. Tak usnu takhle hezky v 10 hodin večer, ale už za hodinu se probouzím nabytá energií jak blázen. Buďto blázen jsem, nebo se transformuju do super hrdiny, který se nabýjí energií ze zásuvky. Čas na půlnoční studium nebo půlnoční článek. Tak radši ten článek.
Stres a adrenalin jsou vlastně životu užitečné, pomáhají nám překonávat krátkodobé překážky a napětí, dodají nám energii a zápal na to všechno vyřešit a pak se vrátit zpět do útulného klidu. Pokud útulný klid je někde v nedohlednu, můžeme se těšit na vyčerpání organismu, vystouplá žebra na zádech, těžké poruchy spánku, a úplně zmatenou hlavu. V horším případě autoimunní poruchy.


Dokud pluju v zápalu, udržuje se mi dokonce i relativně pozitivní nálada. Jenže jsou v ní skuliny a spočítala jsem, že na zasednutí smutkem stačí pouze pětiminutová. Proto také v momentě, kdy se v noci probudím a nemůžu víc spát, je třeba ihned se posadit a začít psát článek. Nepřeju si být zasednutá. Fakt ne.
Dny mi připadaj dlouhý a nabytí. V jediném dni jako by se odehrál lifetime. Pocity se pohupujou z extrému do extrému i docela kolem průměru. Najednou mám na všechno energii a taky to všechno mám. Vzpomínám na prázdné dny. Prázdné dny mi nedělají dobře. Umím jet jen v tempu, jinak jsem v hajzlu. A když jsem v tempu přeju si jenom to, aby to skončilo. Půl roku jsem vykládala, že od 15. ledna začnu mít normální život. 15. ledna ráno jsem se probudila s hrůzou, a co mám jako teď dělat, vždyť já ani nemám co k učení. Hned odpoledne jsem byla vytržená z omylu a z hrozby volného času. Pravdou je, že teď to bude zavalenější, než předtím. Já si jen ráda namlouvám, že to všechno končí. Asi je třeba mít v dohlednu placebo-útulný klid, i když ho ve skutečnosti asi nechci, protože s ním neumím naložit. Minimálně ne v tomhle životním období. Věřím, že to jednou bude jinak.


Jóga má být proti stresová a a ohromně spirituální, no, asi ne ta moje, ale alespoň jsem si po letech snah poprvé chytila nohu za hlavou a ubalancovala to dostatečně dlouho. Velká radost.
 


Proč bych se měla vyvarovat rodinného života

11. ledna 2017 v 21:23
Nedávno jsme se dostali k diskuzi o dětství a tak jsem vzpomínala na to svoje.
Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem dostala mimimo. Byla jsem hrozně malej ušoun a to mimino bylo skoro větší, než já. Rozhodně nejlepší dárek mýho života. Máma mu oblíkla dupačky, ze kterých jsem teprve nedávno vyrostla, a já seděla tátovi na klíně, pevně svoje drahé mimino objímala, a on listoval kalendářem a předčítal z něj jména. Pak navrhl: "A co třeba Dorotka?" A tak, po moho nastávajících let (mnohem víc, než co by se na hraní s panenkami zdálo normální a akceptovatelné) byla Dorotka živlem domácnosti.
Když mi bylo 5 a začala jsem chodit s Michaelem Shumacherem, dala jsem Dorotku do děcáku, protože jsem chtěla mít poklidné líbánky. V děcáku Dorotka poslouchala Eminema a mlátila ostatní panenky, které jsem neměla tak ráda, jako jí. Občas přijela domů na návštěvu, a protože zlobila, honila jsem jí po zahradě se sekerou. Z toho jsem pak měla průser, a tak jsem jí za trest přivázala provazem k cirkulárce. Občas jsem jí taky přivázala ke starý skládačce, a po zahradě jsme spolu jezdily na nákup. Nakupovaly jsme především různé bylinky, které jsem pak sušila na sluníčku a pozdějí jí z nich vařila čaj proti četným alergiím. Nalívala jsem jí ho na plastové rtínky, až jí stékal do pupíku. Měla jsem pro Dorotku bezva kočárek. Asi se očekávalo, že jí budu sofistikovaně postrkávat po dvorku. Místo toho jsem brzo objevila, že když se kočárek složí do nejnižší polohy, při troše dětské představivosti z něj jde vytvořit závodní auto. A tak se Dorotka vydala po stopách svého nevlastního otce a stala se automobilovým závodníkem. Když jsem začala chodit do školy, začala jsem každou středu navštěvovat kamarádku Gábinu a Dorotku jsem brala sebou. Jenže Gábina bylo nudná. Její super moderní BabyBorn ani neměla jméno, zato uměla báječně kakat, a Gábina jí většinu času houpala v náručí nebo krmila. Zbytek času si chtěla lakovat nehty. V páté třídě se se mnou přestala bavit a s novou partou kamarádek se mi začala vysmívat.
Pravdou je, že Gábina byla mojí první kamarádkou, a to mi bylo už 6. Ségra mě nesnášela už od mala, protože už tehdy jsem měla blbý smysl pro humor a sedala jsem jí na kalhoty, když se snažila oblíknout, nebo jsem držela dveře, když chtěla vejít, a každé vánoce jsem vyjedla všechnu čokoládu z jejího adventího kalendáře. Krom toho jsem měla sestřenici, se kterou jsme si rozuměli. Například můj táta nám ukázal skvělou hru, takzvanou roztahovačku, prý se to hrálo na vojně. Ani nevím, jestli je to opravdová hra nebo výmysl humoru, který jsem zdědila právě po něm, a ani nevím, jak se to hrálo. Každopádně si vzpomínám, že to dopadlo tak, že jsme po sobě se sestřenicí házely nožíkem na houby. To byl taky průser. Stejně tak se rodičům nelíbilo, když jsme hrály kuličky s uschlým hovínkem jejích Maltézkého psíka Baddyho. Když se sestřenice v 7. třídě dala na pervitin, našemu přátelství byl konec.
Taky jsem měla kamaráda Sama, na kterého mám jedinou vzpomínku. Hráli jsme si u nás na zahradě na pískovišti a já se rozhodla podělit se s ním o mé oblíbené pískací dinosaury. Běžela jsem je najít do pokojíku a když jsem přiběha zpátky, Sam byl pryč. Přišel pro něj kamarád a on ani nepočkal, aby mi řekl ahoj. Zjevně první muž, který mě opustil, a to v momentě, kdy jsem se otevřela a nabídla mu to nejlepší, co jsem mohla dát... náruč plnou dinosaurů.


Terapeutka mi často říká, že bych měla obejmout své vnitřní dítě. Že tu malou Moničku, která nahrávala na magneťák vyprávění o Sójovém Bobovi (už tehdy jsem měla sklony k tofužroutství), zatímco ve vedlejší místnosti běsnil táta, tu holku, co jí táta smíkal chodbou za vlasy, tak jí nikdo neochránil tehdy a nikdo jí neochrání ani dneska.
Že máma řeší domácí násilí božími mlýny mi bylo k hovnu tehdy i dnes, když mi píše updaty o tom, jak boží mlýny nemelou už pomalu, ale rychle. Pár hodin na to, co svrhnul mámu na kuchyňskou linku, a zachraňovala jí úplně stejně vyděšená ségra, ho na procházce napadnul bezdomovec. Je mi líto, že musí spoléhat na boží mlýny, rychlé nebo pomalé, svoje děti, a náhodné bezdomovce. Kdyby si to píčus dovolil před týdnem... jenže nedovolil. Protože by se na něj naštval jeho "oblíbenec", a tentokrát by nevyběhl se sekerou na ubohou Dorotku, ale na něj. Všechny ty hry se sekerou a později se žiletkou byly stejně zaměřené jen proti němu. A bylo by na čase, aby taky bolel sám, takže konec konců, sláva bezdomovci, jen velká škoda, že si tu frustraci a ponížení vybije víte kde... A já si tolik vyčítám, že ho mám vlastně ráda.
Neumím obejmout svoje vnitřní dítě, ale chtěla bych tu mít Dorotku a obejmout jí, přestože jsem jí později nabarvila plastovou hlavu lihovkou na černo a mrkací oční víčka na fialovo... bych to nějak vygumovala.

Snad už poslední článek o PPP

7. ledna 2017 v 22:32
Včerejšky neexistujou, dnešky jsou unavená nuda, a budoucnost je děsivé neznámo.

"Žij v přítomnosti" už by neřekl ani jeden z těch cool citátů, co cool lidi sdílí na facebooku, protože už je to starý. Je to starý a blbý, protože bych raději žila ve smysluplném součtu svojí minulosti. Byl by to život poskládaný do celku a ne jen umouněné dneska, kdy v tolik vstanu, udělám to a to, půjdu do knihovny, zjistím, že má zavřeno, rozbrečím se, půjdu domů a budu se snažit nesníst sklenici burákového másla a nemačkat si černé tečky, protože jsem si dala novoroční předsevzetí, že si nebudu mordovat obličej. Zatím se držím a tak mám pocit, že rok 2017 bude úžasný. (Předsevzetím příštího roku bude přestat si trhat kůži ze rtů až do krve. Dle svých výpočtů bych měla do roku 2085 být dokonalá).

Nedávno jsem brečela, že se nemám vůbec špatně, že mnozí lidé se mají hůř, a že moje problémy jsou vymyšlený. Nakonec mě napadlo, že jestli někdo taky trávíte víkend tak, že se snažítě držet odstup od sklenice burákového másla a zvětšovacího zrcátka, tak je mi vás moc líto. Napsala jsem na to článek, jenže jsem začala psát do zápisníku od Ježíška na kterém je napsáno "Udělám si hezký den", což mě hned napadlo přepsat na "Udělám si hezkou sebevraždu", ale nakonec jsem se přidržela stébla pozitivního myšlení. Na psaní na blog mě uspokojuje hlavně akt "vypsání se", a je-li to v blogu papírovém tak to má stejný efekt. Mám vás samozřejmě mileráda, jenže později se sama vystavuji pranýřování a studu za to, jak se prezentuju, což mi na papíře problém nedělá. Není to stud za to, kdo jsem opravdově, je to stud za to, že se opravdově prezentuju. To normálně nedělám. Normálně bych si příliš nedovolila prezentovat se sebestředně, trochu výchloubačně, a trochu hodně zoufale. Normálně bych se prezentovala v umírněné formě sebe, sražená k mediánu, znáte to, nenadchne ani neurazí. Ono to není zas tak špatné, někteří lidé nemají záklopku ani sebekontrolu a je s nimi k nevydržení.
Kompenzuji si to tedy psaním na blog, který se točí kolem toho, kolem čeho se ve skutečnosti točím nejradši, totiž kolem mě. Konvenčně se točím spíš kolem ostatních nebo alespoň mám vždycky zapnutou kontrolku na to, "aby mě nebylo moc".

Ve světle toho, že se tu nějak prezentuji přestože mě polovina čtenářstva zná, jsem si poníženě vztáhla na sebe, když Koleno napsala o holkách, co se v rámci uzdravování z ppp snaží stát super jogínkami. Chtěla jsem o tom mluvit při našem setkání, ale přišlo mi to nakonec stejně hloupé, jako si připadám sama. V ten moment jsem se nezastyděla za to, že cvičím, že mě to baví a že mi to jde, a že si přeju být do konce života hubená. Zastyděla jsem se za to, že to někomu cpu. Zastyděla jsem se až k slzám.

Je důležité podotknout, že já jsem všechno co chci, jenže jsem to tajně, nebo to rozumně upouštím podle kontextu a potřeby. Pokud mluvím s nějakým svalovcem, vyzdvihuju lehce svoje sportovní stránky a lehce potlačuji svojí tvář šprta. Mluvím-li s někým inteligentním, ventiluju více svoje názory a intelektuální práci a nevytahuju na světlo svoje povrchní pohledy. Je to úplně přirozený komunikační proces. Není to potlačování sebe, je to sociální inteligence. Vcelku jsem docela spokojená s tím, čím jsem, ale jsem výběrová. Žádní dva lidé mě neznají úplně stejně. Z mojí omenezé znalosti psychologie bych řekla, že je to úplně normální, ale na druhý pohled už si tak jistá nejsem. Je nebo není? Kde stojí JÁ?

Co se týče vztahu mé minulé ppp a současného cvičení plus různých jídelních zásad, nepřipadá mi to divné nebo nenormální. Moje ppp pramenila, oproti jiným, z přímé kritiky, a stala se snad zdrojem spíše než-li prostředkem. Možná, že moje nemoc nebyla jenom ppp, ale taky chronická potřeba dobře vypadat, dobře vystupovat, a dosahovat vysoko. Možná jsem se nevyléčila z té druhé části anebo je to už hluboce zarostlý charakter, než co jiného. Kde je hranice mezi poruchou a špatným charakterem? Teoreticky bychom mohly dotáhnout do důsledků poruch a sobeckosti všechno od diet, přes makeup, až po holení podpaží a čištění zubů. Čistíte si zuby pro jejich bělost nebo pro zdraví? Cvičíte a jíte zdravě pro útlý pas anebo pro zdraví? Hranice je tenká a oproti jiným jsem stále VELMI přírodní žena. Nemám falešná prsa (vycpaná podprsenka se tu nepočítá jó) ani orandžovou kůži ze solárka, ani nalepené řasy a ani neklopýtám v podpadcích. Ale, z jógy jsem si vytvořila intenzivní hobby a alternativní identitu. Možná působím posedle, když do studia vstupuju už pátý den v týdnu a kupuju si předražené legíny, ale pojďme se podívat na ostatní aspekty toho.

Někteří lidé třeba přijdou večer z práce, s přítelem si udělají večeři a v závěru se k sobě stulí u seriálu. O víkendu jdou na procházku zasněženým Malmö, zastaví se v kavárně na fiku a kannel bulle se skořicí. (Ne, nevidím parterský život jenom naivně a idilicky a skořicově, jiné příklady si domyslete sami, já si na normální život už moc dobře nevzpomínám). Pamatujete si pořád první odstavec? Víte, co dělám o víkendu já? Nejsem hloupá ani vždycky nemeškám svůj čas asociálně, nekreativně, nebo líně (nebo s roznípaným nosem zabořeným v nutelle). S kamarády se vidím třeba dvakrát týdně. Jednou za čas vyrazím někam, ať už na párty, nebo na výlet, nebo na rande. Několikrát do roka vyjedu do zahraničí. Často píšu dopisy. Plánuju. Zjišťuju. Hraju hry. Vařím. Peču. Píšu. Nejsem polomrtvá ex-anorektická kreatura, ale v každodenní rutině, pokud nemám zrovna před zkouškami, mi zbývá čas a velká chuť na to, strávit večer hodinu a půl na józe. Nemyslím si vůbec, že je to špatný koníček, ale není to ani záviděníhodné, a určitě si dokážete představit svůj život líp. Já, rozhodně.

Jsem se sebou jakž takž v souladu ale přesto pýchou nepřetékám ani náhodou. Navazování vztahů mi nejde mimo jiné proto, že pozvat někoho do intimní zóny, kde budu muset prezentovat svoje problémy v power pointu, mi připadá hrůza a děs. A vůbec už tu nejde o to někomu sdělit, že jsem měla ppp nebo že mám terapii a necítím se dvakrát hej, na to už mám prezentaci dávno předpřipravenou a vlastně se tím úplně netajím. Nikomu to necpu, ale možná spíš proto, že mi nepřijde adekvátní to někomu cpát, než proto, že bych o tom nerada mluvila. Je mi to jedno. Snad za to může terapeutická práce, která udeřila na všechny poruchy definované v MKN-10, ale původce smutku, na které ještě v psychiatrii nemají číslo, nechala ladem. Některé věci, soukromé hnusy, drobné zlozvyky, lidské chyby, osobní nemoci a jiné stavy, neumím dát a soužít, ani uchopit a zpracovat.

Nechtěla bych být nikomu špatným příkladem, zrcadlem domnělého selhání, nechtěla bych nad někým stát jako ta hubenější, ta vypracovanějí, ta cokoliv. Každý máme vlastní příběh, náplň, a startovní pozici. Osobně by mi vůbec nepřišlo líto, kdybych měla někoho s kým zajít každý den na oběd nebo večer na víno, než si tu kuchtit seitan s fazolovými lusky (a místo rýžových nudlí tam dát rukolu, protože vynechávám scharidy, a je mi jedno, že je tu hnusný, protože je to stejně jenom pro nedůležitou mě) a k večeru srkat bylinkový čas na spaní, protože už mě netěší být vzhůru. Porovnávání se s ostatními je hůl, obzvlášť, pokud porovnáváme bez kontextu.

Oko letošního kapra

24. prosince 2016 v 22:27
Život mi připadá neuspokojivý.
Je jako korálkový náhrdelník upletený z drobných i větších momentů, ale mezi nimi je jen jako dlouhá, prázdná nit.
Nehodlám vinit život, ani opakovat fráze jako "v dnešní době". Hodlám vinit, jak jinak, sebe.
Neumím žít a chápat radost průběžně. Neumím si jí nést do dalšího dne, ani do další hodiny. Zapadne do historie v okamžiku, kdy zavřu dveře. Nedává význam, protože není kontinuální. Můžu si vystavit životní štěstí na dobrých minulých zážitcích a dobrých budoucích očekáváních? Radost je protkaná prázdnotou a vědomím toho, jak všechno skončí.

Štedrý den byl fajn. Byl fajn, domnívám se, z velké části mým vlivem, protože jsem silnější a silnější a umím rodiče usměrnit i je nenápadně upozornit na iracionální výpady, a asi je trochu inspirovat, protože jsem tu jediná, kdo má soucit, péči, a zájem o druhé.
Taky si ve své ublíženosti, sice o třináct let později, možná trošku hloupě stavím hlavu a sypu výčitky. Táta se brání, že by nám v životě jako dětem neřekl nic o tloušťce (asi jsem si těch devět let ppp vymyslela). Za pár hodin už zase povídá něco o tom, kdo je tady tlustý a kdo by měl cvičit. Hrozivě se napřímím. A on se zarazí. Sám vypadá překvapeně. Protože očividně prostě mele, z nedostatku jiný náplně v hlavě, a nebo z frustrace které potřebuje ulevit, aniž by věděl, co říká a co kdy říkal. Důsledky? Ani nemám srdce ti to říct.
Dneska si odnáším samou chválu. Nešťastně si jí odnáším na úkor jiných, a to přímo před nimi. "Monča si koupila legíny, asi bys taky měla začít cvičit". "Monča zhubla". "Monča vykoupala psa". "Monča vytřela kuchyni". "Monča už ani ten kaďák nemá". "Monča měla vždycky takový tlustý lejtka, a teď je má jak špejle".
Myslíš, že příště tu kuchyni vytřu? Ani ty legíny na sobě jim ukázat nejdu. Jsou kompresní, tak v nich mám moc hezký nohy.
Nevím, kde se mi v genech vzal soucit a pozornost k tomu, aby se lidé kolem cítili dobře a necítili se zklamaní, nebo odmítnutí, nebo aby zažívali nespravedlnost. Minimálně si to o svých kvalitách myslím, ale když vidím, co si o sobě mylně myslí ostatní, tak si tak jistá nejsem. Ale třeba kolegovi, kterého ani neznám, nemám to srdce říct nebo naznačit, že nemám zájem. Kdežto můj táta, ten to umí necitelně dát najevo vlastnímu dítěti. Nemám zájem. Ze dvou ponížených dětí jsem já to vyzdvyhovaný a nevím, jak tomu bránit. Asi tak, že budu horší. Nebo tak, že nebudu. Kdybych se tak nenarodil vůbec...

Navzdory všemu se cítím dobře, domov je domov a všechno je asi lepší než samota, co mi před týdny padla na hlavu. Jenže i večer končí a v momentě, kdy za sebou zavřu dveře, jsem tam, kde jsem byla. V posteli s očima do stropu. Vážně se budu i na Štědrý večer učit? Budu.


Někde září vánoční hvězdy, jinde zoufalství

18. prosince 2016 v 17:48
Když se prodírám zacpaným obchodním centrem, dělá se mi nedobře. Ve Švédsku je nakupování národním sportem a před vánoci je to liga šampiónu, která utrácí, jako by ty peníze srala. Připadám si nechopná už i dojít koupit svíčky, kterýma jsem si chtěla provonět byt. Únava v hlavě a nepříjemno v břiše. Dnešní rekord trávení času mezi lidmi při zachování zdravého rozumu: deset minut.
Zažívání mi poslední týdny moc nefunguje a já se modlím, ať to nejsou střeva, hlavně ať to nejsou střeva. Ať se mi báječné projímadlové období nepodepsalo ve střevech tiskacími písmeny.
V práci jsem si obnovila závislost na kofeinu, které jsem se před dvěma lety s námahou zbavila, a s podvolením si jdu sednout na kávu a číst blogy doufaje, že je to kofein, co mi chybí. Břichu se káva moc nezamlouvá a internetový svět... proboha, to se vážně nikdo nemáte dobře?
Vánoce voní zoufalstvím a já přestávám věřit, že to kdy bude lepší. Pracuju na sobě. Pracuju na schopnosti odstoupit od svých myšlenek. Nezúčastněně pozorovat příběhy, co se tam odvíjí, ale nenechat se jimi emočně sejmout, nezaměňovat je za realitu nebo dokonce za přání a sny. Je to jen nápň hlavy, protože hlava neumí být prázdná. Kdo je důležitý v náplni je v ní důležitý jen proto, že ho nenahradila jiná náplň. Je jen figurka, do který projektuju věci, který s ní nesouvisí, a projektovala bych je do jiné vhodné oběti, kdyby byla. Je dočasně poslední v řadě a asi nějaký čas bude, protože jsem řekla ne falešným rozptylům. Budu si čelit čelem. Budu se vařit, dokud se neuvařím docela, uvařím se natvrdo a budu drsná a nezdolná.
Špatné tento víkend je, že jsem mohla/měla být na večeři s Hezkym. Mohla jsem rozbalovat dárečky, co mi koupil, jíst dobré jídlo, užívat si jeho toužebné pohledy, objímat ho a tak. Jenže to není dobrý nápad, protože následující dva týdny bych žila v hysterii, že se stane to stejné, jako když jsem odjela na prázdniny posledně: "You abandonded Sweden so I had sex with an old friend". Třesu se z toho ještě dneska, po půl roce. Ono by se to totiž stalo, kdyby měl příležitost, protože pro něj možná jsem na prvním místě, ale nejsem výhradní. Jaká paráda. Sebrala jsem pozůstatky rozumu a řekla jsem, strč si svoje dárky někam.
Místo toho v sobotu sbírám kreditku a jdu si koupit dárek sama. 7000 Kč a zbytek večera trávím nahráváním videí, na kterých mám digitální potápěcí helmu na hlavě, a padám smíchy z postele.
Všichni máme svoje strategie zvládání, víte. Třeba Nikolina, vždycky když je naštvaná nebo nešťastná, tak uklízí. Včera vydrhla spáry mezi dlaždičkami v koupelně kartáčkem svýho bývalýho.
Já oproti tomu jsem neumyla nádobí už čtyři dny. Ono to zas tak nevadí, vesměs je to kolekce hrnků od čaje na spaní a talířů od chleba s burákovým máslem. Asi jsem zhubla ten zadek, o kterém jsem nedávno tvrdila, že je neporazitelný, a dneska hele, je po něm.

Za pár dní budu teda doma a ačkoliv se těším na to, že budu rozptýlená a budu se chodit učit do krásné studovny v Národní knihově, tak mám vlastně tak blbou náladu, že ani nevím, co si budu s lidma povídat. Taky bych byla stokrát šťastnější, kdybych mohla spát v hotelu místo svýho dětskýho pokojíku, ve kterým jsem si toho prožila tolik, že je doslova napumpovaný negativní energií a mám chuť se zhroutit, jen co překročím práh.
Jak dlouho ještě? Napořád?