Srdeční rytmus

10. února 2018 v 23:01
Jak se upravil můj denní rytmus zdá se, že se upravilo všechno kolem.
Spím dobře. Už nemívám podivná probouzení ve 3 nebo 4 ráno, kdy jsem nabytá energií, která mi pak chybí po zbytek dne. Naopak, jsem mnohem energetičtější, nepotřebuju žádné svoje šlofíky, nemám hlavu v mlze, a nejsem úplně vyždímaná jako jsem bývala i po 10 hodinách spánku. A nepřejídám se - což bývala taky nespíš normální tělesná reakce na nedostatek energie.

Nová práce je od pondělí do pátku. V pondělí večer mám švédštinu, v úterý jógu a sezení, ve středu znova švédštinu, čtvrtky trávíme s Kokosem, a o víkendu mám volno s Kokosem nebo bez. Pravidelný rozvrh vyhovuje mě a MÉMU TĚLU tak moc, že se nikdy nechci vrátit do zaměstnání, které by vyžadovalo práci po večerech a víkendech. Jako by se mi život otočil novým směrem a vyšlo najevo, že jediný co potřebuju, je struktura.

Taky potřebuju koexistovat. Soužití mi dává smysl v každodennosti. Dává mi smysl vařit (a potažmo jíst), vytvářet hezké prostředí a uklízet, a konec konců vypadat jako člověk. Takže se nikdy nechci vrátit do časů, kdy mi v koberci lezli brouci a v hrnku od kafe rostla plíseň, kdy, pokud jsem nešla ven, jsem si nemyla vlasy a nečistila zuby i několik dní, kdy jsem jedla, pokud jsem jedla, vegetariánské kuličky z mrazáku nebo cokoliv co se dalo připravit do dvou minut. Asi to bývalo dosud tajemství, že jsem bývala fakt hodně nechutná (když mi bylo 16), a že mít cenu sama pro sebe mě míjí dosud. Třeba si trochu té ceny sebe musím nasosat od lidí, co mě cení, a pak si sama zvyknu, že za něco stojím.

V klidu a bezpečí, kdy můžu přestat vyšilovat z budoucnosti, která má teď jasnější linku, a kdy mám někoho na koho se můžu spolehnout, se taky začíná víc ukazovat, jaká skutečně jsem.
Třeba že asi nejsem vůbec sportovní. Že jsem na jógu chodila denně, protože jsem neměla na večer jiné plány, a z toho důvodu jsem si platila členství ve dvou studiích, protože ve studiu 1 neměli jógu ve čtrtky, a každý čtvrtek tak hrozil ukázat, jak se nudím.

Nebo že mě vlastně nezajímají moje tělesné proporce. Že mi nedává smysl tvrdě pracovat na svalech a jejich udržování, když nejsem vrcholový sportovec a nikdy nebudu. V jógu ale věřím hodně ze zdravotního hlediska, a tak chodím dvakrát týdně, ale už se moc netlačím do akrobatických kousků, protože z přehnaných mostů mě akorát bolí záda.

Takže jím mnohem víc než kdy dřív, cvičím mnohem míň než v posledních 7 letech, ale paradoxně jsem hubenější. Což mě utvrzuje v tom, že tělo je dokonalé. Potřebuje spát, jíst dobře a pravidelně a s radostí, a nejspíš se nepotřebuje ždímat v posilovně každý den.

Taky se ukazuje, že jsem asociál a že mi to nevadí. S vědomím, že mám někoho, kdo na mě doma čeká, a tudíž nejsem tak hystericky osamělá, mi nepřipadá tak nutné tlačit se do sociálních interakcí a snažit se zapadnout a dělat si nové kamarády - což stejně nikdy tak úplně neklaplo. Ve skutečnosti si chci o přestávce uvařit kafe a sednout si do kouta s knihou, což taky řádně dělám. A pokud se socializuju jde to pak všechno přirozeně a hezky a sama oslovuju lidi pokud mě něčím zaujmou. Pokud je sociální realita stejně dokonalá, jako lidské tělo, pak očekávám že brzo budu děsně populární a založím v tom koutě čtenářský klub.
 

Už nechci být dospělá (vemte mě zpátky do školy)

11. listopadu 2017 v 2:42
Poslední dobou mi tělo dobře kooperuje s emocemi. Respektive tělo mi fyzicky neumožňuje potlačovat se. Když potlačuju slzy, smutek, vztek, někdy hysterický výbuch, a jindy když se prostě jen snažím být milá a netlačit na druhé ačkoliv mě to samotnou tlačí zevnitř, dostanu vysokou horečku, která spadne teprve když všechno vypustím ven. Když nemluvím o něčem o čem cítím potřebu mluvit, bolí mě v krku a ztrácím hlas. No a ve vyjímečných případech mě popadne panika zcela a nemůžu dýchat.

Druhé vysvětlení je, že mám v těle nějaký zánět a tělo se ho horečkou snaží spálit. Mám takový pocit, že ten zánět budu já.

Popravdě řečeno jsem asi vážně docela hysterická. Mluvím teď převážně o mém - vytouženém a tudíž taky jaksepatří úzkostně udržovaném přidržovaném a přeanalyzovaném - vztahu. Vztah je mi (asi bohužel) centrem vesmíru. Jistě by to nemuselo být "bohužel" kdyby byli všichni připravení tak bezmezně se odevzdat, jako jsem já. A to není sebe-kompliment, to je jako "ježiši, jsem strašná praštěná lijána a neumím najít smysl v sobě, tudíž ho hledám vedle sebe".

Na svojí obranu musím dodat, že se nacházím v prázdném období uprostřed území nikoho, kdy mi skončila škola ale nezačala smyslupná práce, a on je absolutně to nejlepší, co se mi těď děje.
Je mi k smíchu, jak dosahuju milníky dospělého života jeden za druhým. Teď jsem dosáhla milníku absolventské nezaměstnanosti a mezi kamarádkami se už pomalu ale jistě začíná šuškat, jak nám "tikají hodiny", což mi rozhodně nepřidává na oduševnělosti v mojí hře na klíště, kdy se držím svého boyfrienda zuby nehty a bolestě si říkám, že na takový materiál jsem čekala 3 a půl roku, a pokud se ho pustím a budu čekat 3 a půl roku dalšího, tak se na nějaký hodiny rovnou můžu vyprdnout a koupit si prase. Prase je koneckonců taky růžový.
V nevědění, co bude teď a co bude potom, jsem váhala a váhám poštět se do nějakých aktivit, které by doufejme přetočily můj přehnaný fokus na NĚJ na MĚ. Protože každá aktivita potřebuje jisté upsání. Můžu se upsat k dennímu kurzu švédštiny v době, kdy se snažím najít si denní práci? Můžu se upsat k víkendovému lektorskému výcviku jógy, když stále jenom doufám, že se zbavím víkendové práce? Můžu začít mentorovat, když nemůžu nabídnout stabilní rozvrh? A tak jenom nadále píšu tu přihlášku na doktorát, která už má 20 stránek z maximálního počtu 5, jehož otevření slibují už od léta ačkoliv už dávno padají trakaře.

Na svojí obranu č. 2 musím dodat, že na sobě nadále pracuju terapeuticky a že vidím důvody svojí hysterie a nejistot, a vidím i cesty z nich, ale po nedávno oslaveném 2 letém výročí s mojí terapeutkou už vím, že těmihle cesty nejezdí rychlovlaky. Že změnu si člověk musí vysedět, obrečet, a možná konec konců i "ohysterčit", protože popravdě řečeno já jsem taková nebyla nikdy. Třeba si prostě musím vynahradit ten deficit a pokud budu dobrá v osvětlování mého chování ostatním, pak můžu snad i ventilovat bezpečně a zahojit se do bodu, kdy přehnaný ventilace nebude třeba.

Z minulého článku bylo snad zřejmé že jsem se zamotala do komplikovaného vztahu s Kokosem v rozvodovém řízení. Přeze všechny překážky a moje žárlivosti a marnou potřebu vlastnit v čase přítomném, minulém, i budoucím, jsem na sobě udělala úžasný kus práce, a udělala asi tak dvacet kroků směrem ke všeobecné empatii, bezmezné akceptaci a lásce. Nepočítaje hysterický záchvat, co mám jednou za dva týdny z rozličných důvodů, všechno se vyvíjelo výborně, každý konflikt nás posunul k většinu porozumění a k většímu otevření, nakonec to i krátce vypadalo, že spolu a s dítětem budeme bydlet a že to bude fungovat. Jenže pak ahoj, rozvodové řízení, a ahoj, Monika zase na druhý koleji, a ahoj, asi se budu stěhovat do prdele. Připadá mi, že mi to utrhlo kus jeho. Připadá mi, že zas dostávám jen drobky. Že nejenom že nebudem bydlet spolu, nebudem už ani bydlet 10 minut od sebe, jako do teď, budem bydlet přes oceán (i když jenom ten malý Öresundský). A já tam ani nemůžu, protože nějakou polonahou Evropanku v baráku, to ses asi mladej zbláznil...

Já vím (nebo to alespoň tak slýchám), že vztahy se dají dělat na dálku větší než 2 hodiny. Že se dají dělat přes překážky a tak. Ale taky vím, kde teď jsem já. Co teď já potřebuju. Připadám si prázdná, protože nemám stabilní zázemí v nikom. A hledám ho u něj. A možná toho chci a potřebuju moc, možná jo, ale takhle to teď zkrátka MÁM. A on, v jeho situaci, je asi člověk který má docela nejmenší kapacitu mi tohle nadělit.


(Pozn. redakce: autorka článku nepřiměla nikoho k rozvodu a nerozvrátila ničí rodinu. Podepsána: Švédská byrokracie).

Čekání na Godota

26. srpna 2017 v 1:04
Dny jsou dlouhý a noci krátký. Chodím spát příliš pozdě a přes den toho moc neudělám. Večerní práce mi nesedí, nestíhám jógu, nestíhám lidi, celý den spím a doktorantský projekt se spíš neposouvá, než posouvá. V mezičase jsem začala randit s chlapem, co má dítě. Začala jsem s ním randit natolik, že jsme spolu jeli na dovolenou, což byla moje životní premiéra. Začala jsem s ním randit natolik, že moje máma už dostala hysterický záchvat. Brzo budem slavit půl roku výročí. Směje se, že odkdy se slaví půl roku. No, se mnou jenom jeden chlap vydržel přes rok, tak si toho musím trochu užít. On souhlasí. Souhlasí se všemi mými praštěnými nápady a já to s potěšením nechápu a užívám si to.
Všechno je to fajn dokud je to odrtržený od reality, když se na mě realita začně sypat zvrchu, dochází mi, že na mě je přespříliš obyčejnej chlap sám o sobě, natož chlap s dítětem a s hysterickou bejvalkou. Chci se víc bavit se všemi, kdo to zvládli. Se všemi, co nejsou psychotický, žárlivý, nenaplnění hotentoti, a dokáží akceptovat cizí dítě bez toho, aby se na něj dívali prakticky se slzou v oko a předsavovali si vagínu bývalé manželky, a následně jejich sex v posteli, ve které teď ležím já. Jak to děláte? Je mi zle asi tak polovinu doby. Druhou polovinu doby je mi výborně, ale asi si spíš namlouvám, že někdy to zvládám a někdy ne a v průměru je to dobrej zážitek, protože dobře je mi když není řeč o dítěti nebo o bývalý (nebo když zrovna v pozadí neřve telefon ježto mu volá desetkrát denně), tudíž dobře mi je, když nevnímám všechny aspekty reality.
Beru to vlastně jako jedinečnou příležitost a situaci, která přišla do mýho života ve správný moment. Partner není táta. A jelikož on už dává tátovství jinde, já se o něj nemůžu ucházet, a musím stát jako dospělá, svéprávná, rozumná žena po jeho boku, tak jako bych přirozeně měla, když už mi táhne na 30. Jaktože J se rozchází se starším chlapem, protože jí dostatečně nezahrnuje do svého života s dětmi? Jaktože mi závidí každou pozvánku na filmovou noc, ze které se stane dlouhý pokus o uspávání a pak osamělý večer před televizí, protože usnuli oba? Nejsem připravená mít rodinu. Natož pak rodinu, která není moje. Natož pak s chlapem, který má minulý vztah uzavřený nebo spíš neuzavřený tak děsivě komplikovaně. Vždyť v každém romantickém inzerátu v novinách lidi píšou a je to tak nějak očekáváno, "sympatický muž průměrné postavy s finančním zázemím a vyřešenou minulostí", zatímco ten můj milánek z konfliktu s bývalou sedí tři dni ve vězení a to finanční zázemí jí bude z poloviny solit.
Nicméně se chytám příležitosti a chci to zvládnout a rozhodnout se racionálně. Čtyři roky mě nikdo nemiloval a čtyři roky mě nikdo nezval do svého života tímhle způsobem.

Aby to nebylo moc jednoduchý a abych jen tak nekodrcala ze dne na den s klidným přesvědčením, že se to nějak vyvrbí, náhodně se mi připletl do cesty jeden inzerát na který jsem ledabyle odpověděla s obálkou nadepsanou klikiháky, a dosti překvapivě byla pozvaná na pohovor do Prahy. Jelikož všechen čas co jsem si vyhradila na přípravu na pohovor jsem strávila lámáním si hlavy na tím, jestli se chci stěhovat, jestli se nechci stěhovat, jestli si umím představit třeba jednou žít s cizým dítětem, nebo diskuzemi s ním, obávám se, že jsem nikoho z komise moc neoslnila, až na tři otázky co mi byly položeny v krkolomné angličtině které jsem sotva rozuměla. Pomalu jsem přesvědčená, že skoro naschvál to místo dostanu, abych opravdu něco musela udělat a přestala si sedět na vedení. Pořád totiž tiše doufám, že mě nevezmou, a já nebudu muset řešit nic a budu se nadále pohodlně válet v hovnech, stěžovat si na svojí práci a komplikovanej vztah, ale neudělat pro posun ani krok. Život je jednoduchej, když jste primitiv.
 


Krev, slzy a diplomovaný idiot

20. května 2017 v 13:13
Vedoucí práce mi opět a už trochu otráveně připomíná, že diplomová práce není milostný román, ale čistě objektivní výzkum. A tak už popátý přepisuju úvod a promazávám vášnivé výrazy jako "oddaný boj proti mladistvému zločinu", "za lepší život dětí a mládeže", "zachraňte děti!", a "zachraňte Moniku!". Pro mě je ovšem milostný román ledacos a zkrátka se tím snažím naznačit, že to hrozně miluju, hrozně miluju zločin, miluju prevenci, a miluju učení, a miluju výzkum, a miluju vás, vemte si mě za ženu, dejte mi áčko a už mě sakra nechte bejt.

Zřejmě už jste ani nedoufali, že uvidíte můj.... stůl! Je tam notebook s napůl odlomenou obrazovkou, knihy, papíry, hodně kafe, hnusná pizza ze Super Chicken pokapaná kečupem, a kapesníky.


Kapesníky jsou nejdůležitějším doplňkem, ježto si jimi otírám krev, slzy a pot. Pot, protože jsem začala chodit na hot yogu a je to dost... no... mokrý... slzy, protože už se z toho můžu posrat, a krev, protože jsem to zrovna dostala teď, když se mi to nejmíň hodí, a jak jsem se nedávno přestala cpát hormony, tak to bolí jako čert.

V Super Chicken normálně nejím a pokaždé když jdu okolo, v duchu se pokřižuju a myslím na to, jak se všichni místní strávnící jednou vejdou do pekla, když jsou tak tlustý. V předchozím dvou týdnech to ale spíš vypadalo tak, že obsluha při pohledu na mě říká:
Už je tu zas ta holka.
Jaká.
Ta bez podprsenky.
(Podprsenka svazuje volnomyšlenkářství.)
Ta jak voní jako ponožky z minulého čtvrtka.
(Na prádlo taky nebyl čas.)

Tak si tou hnusnou pizzou občas pestřím denní menu, které se skládá z proteinových tyčinek. Ke snídaní karamelová, k obědu borůvková, a k večeři prohlížím svoje bicepsy v zrcadle. Asi na mě dopadlo, jak o přestávce projíždím kompjůtr a nacházím seznam anorektických blogů, které jsem před x lety sledovala. Půlka autorek je mrtvá a druhá půlka odkazuje na nové blogy nabízející online couching pro všechny, kteří chtějí mít stejně velkou, pevnou a svalnatou "sedínku". Nechci jim to ale vyčítat. Varianta druhá je lepší, než ta první.

Já se těším, až zase budu mít čas žít.

Láska v ponožce

1. února 2017 v 2:22
Ukazatel toho, že píšu citem, může být očividně úplně mimo mísu. Co všechno je taky mimo mísu?
Třeba ukazatel toho, že dobře vypadám, když mám centimetrovou linku pod okem. Nebo že jsem vtipná, když posílám ožralá videa.
Ha, bytí je blud, když si člověk nemůže být jistý ničeho, a hlavně ne pohledu vlastního.

Minulá diskuze a jí předešlé události mě dovedly k velké filtraci toho, co chci, nebo co vůbec "můžu", psát, a k hrůze, jaký dojem o sobě můžu vyvolávat. A tak, pro teď a tady a třeba i pro pořád, nemám chuť psát vlastně vůbec nic.
V první řadě je mi nepříjemné, že zde vůbec existuje možnost a zdroj "znalosti" na to, aby se dalo ohánět se po sobě mým jménem a problémy (které nemám), jako by to byl chleba s máslem (jak by řekla Em). Za druhé, že tohle ohánění může vést k nepřátelským postojům ne ani tak proti mě, jako proti sobě navzájem. V závěru je to ale moje vina, protože já nabízím zdroj. Zatřetí, a to už jsem zmiňovala před nedávnem, že můžu být špatný a frustrující obrázek toho, jak se (ne)uzdravit z ppp. Už dávno jsem se ptala, co je standard a co už je moc, ale nenapadlo mě, že moje "moc" bude někoho mrzet. Následně také to, že lidé mají možnost sdílet můj blog na facebooku a dostávají se mimo jiné i na 7 let staré příspěvky (a teď už vím, že to nejsou roboti, ani ufoni). Vím že to tam je a je to tam proto, že to mazat nechci, ale divím se, že to někoho zajímá. Tak jako tak jsem to nikdy nepovažovala za škodlivé. Měla jsem za to, že jsem v souladu se sebou teď i se sebou předtím (včetně té podivné osobnosti co se zdobila centimetrovými linkami a psala fakt hrozný články). Jak jsou s domnělou mnou v souladu jiní, to je otázka jiná, a mám strach si jí sama zodpovědět.

A tak mi připadá, že tu dobré úmysly vytváří dusno, stejně jako různé veganské komunity které milují všechno včetně hmyzu, a tak ani nejedí med, a v batikovaných hávech a se znaky míru hází brambory a hejt na všechny, co ještě jedí vajíčka, nebo nakupují v supermarketu místo lokálního maloobchodu, kde za pultem stojí usměvavý Břeťa, co to se vším a všemi myslí dobře.
Anebo alternativní lidumilné komunity, co vás obejmou do alternativního světa, dokud nemáte problém a nepředstavujete problém.
Láska a sounáležitost má limity pro nás pro všechny, a když přijde na prosazování vlastního názoru, i když je to názor docela lidumilný, tak se stejně každý sobě navzdory pere. Jsme všichni sobci, ale nezlobme se za to, je to tak v přírodě úplně přirozené. Takže být sobec je taky hrozně vegan a peace a love a kytičky.

Stejně jsi už blízko k zemi

24. ledna 2017 v 7:51
23.1. je prý den, kdy se v roce páchá největší množství sebevražd. Je 24., všichni přeživší, pojďme si pogratulovat.

Procitnutí bývají nejvtipnější momenty. Třeba když si uvědomíte, že celý život se mrzíte za to, že se máte lépe, než někdo. Dokonce až tak, že se domníváte, že někteří žijí ve vašem stínu. Že kdybyste se nenarodili, všechno by bylo líp, že jste vyzdvyhovanej zmetek a tak. Zřejme další forma pokroucené sebestřednosti, kdy se vidíte ve více sluneční záře, než ve která jste. Prý si člověk buduje vlastní identitu na základech lidí, který staví pod sebe.
Dneska jsem četla slova jako "nejlepší den mého života", "nejlepší zážitek, o kterém se mi ani nesnilo", "můj život je rok od roku lepší", atd.
Můj slovník, to je docela něco jiného.
Zachmuřený. Ráno vstávám jenom kvůli snídani. Co mi chybí na jedné straně váhy jsem nedokázala doplnit jinde. A tak si říkám: "to nemůže být pravda".
Zachovat si výsostný obraz sebe ve své nevýsostnosti, huh.

Já jsem si radost vystavila na kontextech, nikoliv na událostech, a drobných věcech, potažmo (nákupech). Nefunkční. Věci, co mi mají dělat radost, mi jí dělají asi na minutu. Pak kloužu zpátky k nepříjemnu. Přišel mi namalovaný portrét mě. Raduju se mezi tím, když tahám tučnou obálku ze schránky, a když jí otevírám. Ježiši. Vážně bych si ten nos měla uříznout. A tady mi trochu ubral, abych vypadala jako normální člověk. Proč mi nakreslil tak tenký obočí? Chce mi naznačit, že si ho maluju moc tlustě?

Začínám být unavená kolem jedné odpoledne. Večer stejně nemůžu spát a ráno se probouzím moc brzo, i když nemusím vstávat. Lidi mi říkaj, že vypadám jako vlasy na tyčce. Chci jim říct, že je lepší vypadat jako vlasy na tyčce, než úchyl s tyčkou, co by si měl přestat všímat mě a začít si všímat sebe. Hledám spojitost, ale nevidím jí. Nový džíny o tři čísla menší. Na terapii neříkám ani slovo, ještě by mi to chtěli vzít.

Nedávno jsme řešili, jak se konečně životem prodírám bez berliček a falšených náplní. Je to změna nedávná a terapeutce přišlo vtipně zajímavé a spojené, že teď si můžu zažít, jaké je to nechodit doopravdy. Kdyby se mi místo nohou rozchodila hlava, nestěžovala bych si asi tolik. Když nechodí ani jedno, je to průser.
Protože jsem už stará a chytly mě záda, nebo co. Z města jsem se dobelhala domů v předklonu jak stará bába. Z hrůzou jsem na sebe koukala do zrcadla, protože moje tělo mělo v křeči podivný tvar, a hnedko jsem si vygooglila všemožné smrtelné choroby spojené s bolestí zad. Přežiju bezesnou noc se zády podloženými polštářem a nemožností překulit se z boku na bok. Zase se zaobírám svou oblíbenou myšlenkou, jak dlouho by trvalo, než by mě tu našli. Vezmu si volno v práci. Budu se hýčkat a budu odpočívat. A tak. Já vlastně jednou za čas chromá být potřebuju, jinak bych si nedala ani moment na vydechnutí.
Každopádně v tom mám jasno. Mám to za trest. Teda, jasně že nemám, ale automaticky mi to tam naskočilo jako úplně první. To máš za to ty krávo. Za to, že ti bylo asi půl hodiny dobře. Zato, že ses radovala, protože ti odepsal nejlepší tatér z Kodaně. Za to, že ses tím chlubila. Za to, že se chlubíš na blogu fotkama hlubokých back=bendů. Za to, že sebevědomě mluvíš přes třiceti lidma. Za to, že po každym vzletu přichází pád, a ty už ho tam čmucháš předem.
Proč mám pocit, že si nic nezasloužim, a proto mi líp vyhovuje život v smutku.
Není odkud padat.

Kolik odstínů má den

19. ledna 2017 v 1:44
V tomhle ročním obodbí ve Švédsku pouze jeden. Šedý.
To mi ovšem vyhovuje, protože šedivá je moje nejoblíbenější barva, přestože někteří namítají, že to přece ani barva není. V takovém případě se, oblečená od hlavy k patě v kombinaci černé a šedé, do které občas vložím zlato nebo třpytky, mám-li na to den, naprdnu a tvrdím, že tím pádem nesnáším barvy.
Skandinávský design je také šedý a černý a bílý, případně v pastelkových barvách zbarvených do šeda. Inspirace oblohou. Také jsou to samé čáry a hrozně jednoduché struktury, které lahodí oku zbožňujícímu pořádek a jasnou organizaci. Těmihle kecy se vlastně jen snažím obhájit svůj poslední předražený nákup. Byla to láska z výlohy na první pohled.
Měly k ní i pouzdro na notebook, které by přesně zapadlo dovnitř, jenže to bych si musela koupit nový notebook, a asi bych to klidně udělala v zoufalé nutnosti pozitivních radostných maličkostí, kdybych si nešetřila na tetování. I když nevím, jestli na sebe dávat něco trvalého je pro člověka s mojí sebekritikou rozumné. Jak tak přelívám nenávist z jedné části svého těla na druhou, tetování se tam pravidelně vrací, tuším že v pořadí nos-brada-zuby-břicho-tetování. Vypadá jako buřt, a hlavní důvod, proč chci nové je ten, že ho chci předělat. Stejně se těch tatéru stydím, protože jsou moc hustý, tak vůbec neslibuju, že se to někdy stane.


Hluboce zahlodaný stres je svině. Přes den funguju na 120 procent a jsem tak úžasná, že jsem o tom ani nedokázala zveřejnit článek, i když jsem ho už napsala. Všichni sem koneckonců chodíme číst nočníky. Asi mě žene nějaký hormon, vzpomínám-li matně na dávna somatologická studia, typuju to na adrenalin. A kvůli němu také nespím, nebo spím jako dnes: po naplněném a vyčerpávajícím dni jsem přišla domů docela zničená, ale tak docela příjemně, jsem ráda, že se snad hezky vyspím. Předchozí noc jsem spala asi 6 hodin, přestože nebylo kam vstávat. Tak usnu takhle hezky v 10 hodin večer, ale už za hodinu se probouzím nabytá energií jak blázen. Buďto blázen jsem, nebo se transformuju do super hrdiny, který se nabýjí energií ze zásuvky. Čas na půlnoční studium nebo půlnoční článek. Tak radši ten článek.
Stres a adrenalin jsou vlastně životu užitečné, pomáhají nám překonávat krátkodobé překážky a napětí, dodají nám energii a zápal na to všechno vyřešit a pak se vrátit zpět do útulného klidu. Pokud útulný klid je někde v nedohlednu, můžeme se těšit na vyčerpání organismu, vystouplá žebra na zádech, těžké poruchy spánku, a úplně zmatenou hlavu. V horším případě autoimunní poruchy.


Dokud pluju v zápalu, udržuje se mi dokonce i relativně pozitivní nálada. Jenže jsou v ní skuliny a spočítala jsem, že na zasednutí smutkem stačí pouze pětiminutová. Proto také v momentě, kdy se v noci probudím a nemůžu víc spát, je třeba ihned se posadit a začít psát článek. Nepřeju si být zasednutá. Fakt ne.
Dny mi připadaj dlouhý a nabytí. V jediném dni jako by se odehrál lifetime. Pocity se pohupujou z extrému do extrému i docela kolem průměru. Najednou mám na všechno energii a taky to všechno mám. Vzpomínám na prázdné dny. Prázdné dny mi nedělají dobře. Umím jet jen v tempu, jinak jsem v hajzlu. A když jsem v tempu přeju si jenom to, aby to skončilo. Půl roku jsem vykládala, že od 15. ledna začnu mít normální život. 15. ledna ráno jsem se probudila s hrůzou, a co mám jako teď dělat, vždyť já ani nemám co k učení. Hned odpoledne jsem byla vytržená z omylu a z hrozby volného času. Pravdou je, že teď to bude zavalenější, než předtím. Já si jen ráda namlouvám, že to všechno končí. Asi je třeba mít v dohlednu placebo-útulný klid, i když ho ve skutečnosti asi nechci, protože s ním neumím naložit. Minimálně ne v tomhle životním období. Věřím, že to jednou bude jinak.


Jóga má být proti stresová a a ohromně spirituální, no, asi ne ta moje, ale alespoň jsem si po letech snah poprvé chytila nohu za hlavou a ubalancovala to dostatečně dlouho. Velká radost.